Po předčasném odtoku plodové vody a v krutých porodních bolestech je tu vymodlená kompenzace za ztracené „regulační“ poplatky, věc již loni koalicí zmiňovaná jako předem daná samozřejmost. To je ovšem jen ta méně významná část deficitu českého zdravotnictví, malá záplata na velkou díru, plivnutí do rybníka. Nicméně oko pozorovatelovo se zalíbením spočine na tom, jak tato vláda skvěle řeší problémy, jež svou hloupostí způsobila.
Pro ČSSD byly poplatky odjakživa klíčovým tématem, epicentrem myšlení. Vše ostatní jsou podružnosti. Na nich oranžoví postavili volební kampaně, za ně některé jejich kraje utrácely nehorázné sumy z peněz daňových poplatníků. Zvláště ty mizerně vedené, kde si kriminální policie podává dveře, pokud cestou neulomí kolo na děsivých silnicích.
Raison d’état
Co na tom, že svět blízko nás se nebezpečně proměňuje a ohrožení země se zmnohonásobilo. Že na nás dýchla atmosféra roku 1914 a je třeba rychle přehodnotit priority. Ty věci jsou příliš velké, než aby je byli schopni vidět činovníci okresního formátu. Mají problém se stromy, natož s lesem. Zásadní je pojetí našeho postavení v Unii a NATO. Životní otázka. Ne, kdepak, všechno se láme na blbých poplatcích. Toť vlastní raison d’état a smysl české politiky. Ona z poplatků vzchází a na ně i zachází. Není spásy mimo poplatky. Bez tohoto tématu by naše politika zhynula. Žádné další totiž nemá. Musela by hledat jinou náhražku, vzhledem k zájmům země pokud možno ještě méně relevantní. Na okopávání kotníků pod stolem to bohatě stačí a větší ambice ani schopnosti mnoho z těch lidí nemá, nečiňme si zbytečných iluzí.
Babiš se teď chytá za hlavu, na co že to v koaliční smlouvě kývnul. Neznal, nedomyslel či obojí. Teď bude solit. Mnohý občan zajásá. Zas bude něco zdarma. Ve škole mu zapomněli vysvětlit, že nic není zadarmo. Nebo chyběl. Přes kapsu se praští zase on, jenom přes jiné účty. Anonymně se to rozředí. Naivním to stačí, ještě naivnějším to přijde dokonce jako výhra. Velkolepé vítězství v nesprávné válce, která hodně připomíná tu knoflíkovou.
S uřezanými knoflíky tu skončil Babiš.
Ještě že mu zůstal zvoneček.
Ale čert vem Babiše.
Jde o nás. A pro nás je z toho škoda politickopsychologická. Zdravotnictví totiž už dostalo.
Co bychom dál ještě chtěli? Je to hra s nulovým součtem. Jako když seberu žebrákovi sako a zase mu ho vrátím. Ještě kus chleba? No, no! „Ten je ale nenažranej,“ nesouhlasně mručí přihlížející dav. „Vždyť už dostal. Podej prst a schlamstne ti celou ruku.“ Důležité je, jak se věci jeví, nikoli jaké jsou.
Čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné
Vrcholem bylo televizní vystoupení (ČT1) poslance Votavy (ČSSD, tedy jak se dnes říká, čé-ezez-dé) z rozpočtového výboru. Konfrontován opakovaně se svou demagogickou polopravdou, která je jak známo horší lži, neuhnul a stál si na svém. My nic, my muzikanti, poplatky přece zrušil Ústavní soud. Jako kdyby to neměli v programu a nechlubili se výsledkem! Ústavní soud však pouze zrušil ne zcela rozumný maximalismus, s nímž se zkoušelo zvýšení na 100 korun. Kdo chce víc, nemá někdy nic. Většině ústavních soudců vadil v první řadě přístup – paušálnost, bezvýjimečnost, absence úlev či nějakých mechanismů snižujících sociální tvrdost. Ústavní soud nikdy neřekl, že princip poplatků je protiústavní. Naopak dříve souhlasil s poplatkem 60 korun. Proč ho tedy sakra socialisté nezavedli zpátky? Protože nechtěli. A pokud byste se jich zeptali, proč vlastně, uslyšíte jen zmatené plácání. Mám podezření, že to mezitím zapomněli. Už to mají jako simplifikovanou orwellovskou poučku. Pamatujete „Farmu zvířat“? Ovce tupě přežvykují a sborově opakují: „Čtyři nohy dobré – dvě nohy špatné, čtyři nohy dobré – dvě nohy…“ Lživá výmluva ovšem žije vlastním životem a občané jí uvěří. Lež bývá vždy atraktivnější – zmalovaná a navoněná cupitá na šteklích a obscénně kroutí zadkem. Pravda je skromná Popelka, jíž si nikdo nevšimne a žádný princ pro ni nikdy nepřijde – to je umělý happy end pro děti. Na lži je nejhorší, že vůbec byla vyslovena. Žije vlastním životem, je nevývratná jako blud a škodí. Uvízne jako špína za nehty. Zejména pokud se dost často opakuje. Což dobře znal jistý doktor propagandy. Spolehlivě to fungovalo v Německu, funguje to v Rusku a bude to fungovat i u nás, neboť taková jest přirozenost lidské psýchy. Hare Krišna, hare, hare aneb pietní vzpomínka na I. P. Pavlova. Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, pravil před šesti stoletími muž, který tak skutečně učinil. Uhořel kvůli tomu zaživa, což nám dnes přijde hodně drastické. Pak už bylo všechno jinak. Ostatně to máme na prezidentské vlajce: Pravda vítězi. Anebo: Pravda vyděsí? Teď honem nevím. Leč drastično na světě trvá, jen u nás jsme teď měli chvilku šťastný time-out. Nemůžeme za to, byl nám darován. A co je zdarma…
Probuzený imperiální chtíč
Na východě, kousek od nás, jde do tuhého. Nedávno byla uvedena do provozu laboratoř, kde se testují, zdokonalují a trénují staronové metody. Je to imperiální polygon. Jak rozložit vyhlédnutou oběť, ekonomicky ji dusit, vydírat, infiltrovat agenturně a pak i polotajně vojensky. K tomu spustit tak drze lživou propagandu, že v civilizovaných zemích jednoduše nemohou uvěřit, že je něco takového vůbec možné. Selhává jim představivost. Absolutně se to vymyká obzoru jejich kultury i generační zkušenosti, zatímco my chápeme velmi dobře. Naše porozumění je posíleno dvojí historickou zkušeností, kdy černé bylo bílé a bílé černé. Je to zkušenost nesdělitelná. Zkuste jim ji tlumočit. Budou zdvořile pokyvovat a mít vás za paranoika. Je to právě tato kulturní mimoběžnost, která představuje pro Západ značnou nevýhodu. Jak se postavit něčemu, čemu nerozumím a mylně poměřuji vlastními kritérii? Zde nelze než vršit chybu na chybu.
Říšští Rusové ruku v ruce s Rusy sudetskými a jejich Freikorpsem v rámci této drôle de guerre, podivné války, pomalu dobývají Ukrajinu za přihlížení všech těch zmatených lordů Runcimanů. Následuje vzetí pod ochranu Říše či bratrská pomoc. Což je prašť jako uhoď. Jazyk propagandy je mrštný a ohebný jako ten hadí. Vousaté triky a provařené scénáře zase uspějí. Jsou to evergreeny. Všichni jsme ohroženi, protože s jídlem roste chuť a jednou probuzený imperiální chtíč posiluje a povzbuzuje sám sebe. Zločin zná jen eskalaci a nemění svůj modus operandi, jak říkají kriminalisté. Vožď Putin jede na splašeném býku a nemůže už odkráčet jakoby nic. Jeho domácí publikum by ho udupalo. Ruské obecenstvo, jemuž v cirku ukázali syrové maso, se bude dále radikalizovat. Šílí nadšením. Každodenní trable jsou zapomenuty. Ať žije báťuška imperátor! Přineste ikony! Propaganda zasela vítr a sklidí bouři. Džin byl vypuštěn z láhve.
Budeme se tomu muset postavit čelem. Anebo čelit nebezpečí vyzkoušeným způsobem, totiž předstíráním, že o něm nevíme. Sobotka prý bude v Bruselu proti sankcím. Kvůli ekonomice. Panebože! Kde nechal rozum? Což nic neví, nic nečetl, nic nezná, ničemu se nenaučil? Proti naší vůli nás nikdo zachraňovat nebude. Až obr udeří, budeme samozřejmě kapitulovat. Je to bohatě ověřená metoda údajné národní záchrany, po níž vždy zas klesneme o poznání hloub. Co umíme, to je skuhrat, jak nám bylo ublíženo. To ne my, to oni. Na toto téma již byl prolit oceán inkoustu.
Od vítězství rychlým krokem k Waterloo
Vláda dosáhla svých sta dnů. Je to památka na Napoleona aneb mezi Elbou a Svatou Helenou, od vítězství rychlým pochodem na Waterloo. Není zřejmé, zda se hodí oslavná trachtace, či zda je přiměřenější tryzna. Premiér se pochlubil, že plní své sliby. Bohužel, některé ano. Už stihl zlikvidovat spoluúčast ve zdravotnictví a důchodovou reformu. Bourací práce má tedy za sebou. „Slíbili jsme, že sestavíme vládu, která se bude starat o hospodářský růst a zaměstnanost.“ To má být ta budovatelská část, která se však zakládá na omylu. Hospodářský růst se o sebe musí postarat sám a tím vznikají pracovní místa. Je rozšířenou iluzí, že vlády řídí hospodářství. Stačí však, když mu nepřekážejí svými nešťastnými zásahy, paralyzující byrokracií, korupcí a nevymahatelností práva. A neproplýtvají jeho zdaněné výsledky.
Vliv vlád na celkové počty pracovních míst je naštěstí minimální. Jistá opatření mohou fungovat nejvýše na úrovni regionálního vyrovnávání. Ve skutečnosti je míra naší nezaměstnanosti závislá na chodu německé ekonomiky a ta zas na světové. I západní politici si zvykli hovořit, jako by pracovní místo bylo něco umělého, samoúčelného, existujícího bez kontextu, mimo ekonomiku, čas a prostor, jako absolutní entita vznikající a úředně přidělovaná v ministerských kancelářích. Ne. Pracovní místo je odrazem koupěschopné poptávky po výrobcích a službách. A koupěschopnost nevytváří vláda, nejde-li o postátněnou, voluntaristicky manipulovanou ekonomiku ruského nebo čínského typu či bublinu nějaké populistické krátkodeché kampaně, později těžce vykoupené daňovým poplatníkem.
Smutné plody učebnicových neznalostí
Takový etatistický postoj, skutečné smýšlení některých politiků, z nich občas vypadne pod tlakem okamžiku. Šidélko vykoukne z pytlíčku jako v případě Amazonu u Brna. Škoda, že o tom vláda, nechal se slyšet Bohuslav Sobotka. No právě! Centrum, Praha, ministerstva, systém „jeden problém – jedna kancelář“, odborníci, vědecké řízení společnosti. Tu vidíme kormutlivé nedostatky proškolení v základních principech. A nezapomenutí principů jiných. Ti lidé opravdu nemají zažité demokratické cítění, jen se snaží se střídavým úspěchem předstírat vnější formy, pokud je ovšem jejich píárové stihnou na situaci připravit.
Vždyť je to přece úplně jinak. Občané to nechtěli, takový je místní pohled a vůle, které nepodléhají kritériím nějaké „objektivní“ odborné správnosti. Tečka. A politika je právě nástrojem vyjadřování oné vůle. Proto je takovým nesmyslem vláda odborníků. Odborníci budiž jistě pozorně slyšeni. Pak ale platí něco, co stojí mnohem výše. Totiž „chceme/ nechceme“ a tečka. Smeknu, respektuji a skřípění zubů si nechám na doma. Je třeba se těmto věcem konečně naučit. A bezděčně nedávat najevo pohrdání postojem místních občanů, samosprávy a venkoncem principem subsidiarity. Abychom nemuseli poslouchat smutné plody učebnicových neznalostí a ideového dědictví pokřivené minulosti. Skoro nikdo se nad tím ani nepozastavil. Jednoduše to nemáme v sobě, není to zažité, shůry pořád nic a v apatyce nekoupíš.
Oslava dortovou bitvou
Napoleonských sto dnů oslavili Sobotka a Babiš dortovou bitvou na způsob Laurela a Hardyho. Aspoň že tekla šlehačka a ne krev jako u Waterloo. Bohužel však nešlo o němý film. Oba u toho mluvili, což je ta smutná část celé lapálie. Si tacuisses… Sobotka má totiž problém s dalšími sliby, protože na ně nebude. Což mohl a měl vědět předem. Teď to hází na spolupachatele Babiše. Prý je to na něm. Prostředky musí nějak sehnat. Nyní ať ukáže, co umí. To je směšné. Proč by proboha Babiš sháněl prachy na krytí předvolebních úletů své největší politické konkurence? To by musel upadnout na hlavu.
Takže máme opět opozici v rámci „koalice“, jako tomu bývalo za dob největší slávy vlád ODS. Úhlavní spojenci si jdou tvrdě po krku. ČSSD dokonce k resortům obsazeným ANO postavila stínové ministry. Sobotka se tu hrubě mýlí. Celé je to postavené na hlavu. Vůbec je to nějak na hlavu. Míč je přece na jeho straně hřiště. To on, nikoli Babiš, nyní musí ukázat, co umí, a plnit to těmi silami i prostředky, jimiž tato země reálně disponuje. Na což jsem zvědav. Pokud to nesvede, bude vypadat jako kecka. Měl před volbami lépe nastavit stavidla svých mluvidel.
Latimérie z normalizačního pravěku
Významný český historik, Švýcar Adrian Portmann-von Arburg, říká, že zhoubné dědictví komunismu je v Česku vidět stále víc a vrací se po dlouhých letech domů. To není dobré znamení, protože intelektuálních elit máme málo. Aspoň těch nepoznamenaných. Nebo jsou málo slyšet. Tento mladý muž, který v mnohasvazkovém díle obsáhle a seriózně zdokumentoval poválečné vyhnání, mohl být nadějí na proměnu Ústavu pro studium totalitních režimů. Jenže právě možnost změny k smrti vyděsila příslušnou „nezávislou“ radu, která se chová jako mnohé jiné veřejnoprávní rady – ustrašeně, poplatně, pokřiveně, tajnůstkářsky a bez pravidel, tedy normalizačně. Nepomohlo mu ani odložení jména von Arburg, ačkoli ta předložka ve Švýcarsku neimplikuje (podobně jako „van“ v Nizozemí) žádné šlechtictví. Jenže kdo to u nás ví, že? Tak radši pro jistotu. Připomnělo mi to Černé Barony: Hele, Šternberk, nejste vy nějakej ten „von“?
Předvedli mu názorně, že ÚSTR je živou zkamenělinou, ukázkou ostrůvku negativní deviace, a že minulost nejen dokumentuje, ale dokonce živě uchovává její mentalitu. Cosi jako latimérie podivná. Hlavně ať nám sem nelezou cizí a neotevřou na nás okno. Mimo to je výklad historie ostře nabitá zbraň. Kdo ovládá minulost, ovládá přítomnost. (George Orwell: „1984“)
Duchovní regres Husákových dětí
Pan von Arburg nedávno vyslovil zajímavou myšlenku. Naše společnost dnes prodělává jistý duchovní regres, propad v mentalitě. K veslu přichází generace Husákových dětí, která má větší tendenci chovat se normalizovaně než jejich rodiče. Ti totiž ještě zažili 60. léta a jejich rodiče zase byli schopni přenášet aspoň zlomky prvorepublikových zkušeností, postojů a idejí. V 70. a 80. letech se křehká kontinuita zhroutila. Pak už byl k vidění a vstřebání jen oportunismus, anetická účelovost a hodnotová dezorientace. Celá generace tím byla obráběna. Ukotvení v tom, co je normální, správné nebo aspoň únosné, se definitivně utrhlo.
Polistopadová představa, že jiné myšlení lidé mohou dodatečně pochytit z novin a televize či pobytů v zahraničí, byla příliš optimistická. Otevření se světu tu dost rychle nepomáhá. Vidíme to na příkladu elit třetího světa. Na Západě vystudovali, vypadají jako civilizovaní gentlemani, jejich angličtina je dokonalá, nesmrkají do rukávu a jedí příborem. Pak se vrátí domů a bum! Náhle jednají podle místních kmenových tradic. Uřezávají si končetiny mačetami či zplynují své vlastní občany ve válce proti nim. Je to dokonalá schizofrenie. Také my máme své kmenové tradice i svou schizofrenii a ty si, soudruzi, vzít nedáme. Vlastní minulosti totiž nelze uniknout. Její tekuté písky jsou jedinou jistotou, již národy na světě mají.
Obtížně edukovatelní pacienti
Byla to iluze: Odhodíme komunismus jako cizí těleso, vetřelce jakéhosi, a budeme rázem normální. Ještě dlouho ne. Komunisté přivedli zemi do maléru a my jim drželi. Narozená zrůdička se ukázala být nečekaně životaschopnou i dále plodnou. Naše společnost je stále ještě v přechodu, jen nevíme odkud a kam. Jsme obtížně edukovatelní pacienti, trpící následky totality. A moc se nám nechce rehabilitovat. Nezanedbatelné části našich občanů by nevadil autoritativní režim ani státem řízená ekonomika a souhlasí s komunistickými konfiskacemi. Nestojí o demokracii a nerozumějí jí. Jsou příliš deformovaní. Chtějí jen sociální jistoty, a to za jakoukoli cenu. Nedohlížejí důsledků a neuvědomují si, jak se za takové pseudojistoty platí.
Před časem vyšel v jednom významném deníku příznačný průzkum veřejného mínění. Byl prezentován jako kupecky absurdní otázka, zda se lidem změna režimu v roce 1989 vyplatila (sic!). Takto děsivě mohl formulovat jen někdo z obzvláště těžce postižených zmíněnými generačními trendy. Svoboda není v této rovině měřitelná a vyplatí se vždycky. Je to součást jejího definičního oboru. To bychom příště mohli položit anketní otázku, zda se lidem vyplatilo, že se narodili. Blbost? Ne větší než ta předchozí. Jen sebevrazi dávají negativní odpověď.
Nejpodstatnější je, že už žádný režim nemáme. Neužívejme to slovo pro demokratické poměry. Výraz režim implikuje, že demokracie má řadu rovnocenných variant, stačí si vybrat. Jako v krámě. Bereme tu, která je právě v akci. Ne. Demokracie nemá legitimní alternativu. Existuje jako hodnota sama o sobě, bez potřeby srovnávat se. Žádný benchmarking tu není namístě. Režimy jsou z principu nekonečně hluboko pod její úrovní. Opakujme si tedy jako Orwellovy ovce: V této zemi nemáme žádný režim, v této zemi… Jen aby nám to už konečně vydrželo.
O autorovi| nerozhodovala, MUDr. Milan Novák neurolog@centrum.cz
Socialisté mají zrušení poplatků jako simplifikovanou orwellovskou poučku. Ovce tupě přežvykují a sborově opakují: „Čtyři nohy dobré – dvě nohy špatné, čtyři nohy dobré – dvě nohy…“