epilepsie je jedním z nejčastějších neurologických onemocnění s prevalencí 0,51,0 % a předpokládanou celoživotní kumulativní incidencí 3 %. Může vzniknout na základě individuální predispozice nebo jako důsledek získané mozkové abnormity.
Z etiopatogenetického hlediska rozlišujeme idiopatické epilepsie, u kterých se předpokládá genetická dispozice, a epilepsie symptomatické, u kterých jsou epileptické záchvaty projevem (symptomem) mozkového postižení nejrůznější povahy.
U dospělých nemocných se zjištěnou příčinou onemocnění jsou nejčastějším nálezem cévní anomálie, trauma, infekce, u dětské populace je výraznější zastoupení vrozených malformací mozkové kůry a benigních nádorů CNS.
Přibližně 40 % pacientů je postiženo generalizovanými záchvaty a 60 % fokálními (parciálními) záchvaty. U fokální epilepsie je nejčastější temporální epilepsie, která představuje 55 % případů, o zbývajících 45 % se dělí epilepsie s postižením frontálního, parietálního a okcipitálního laloku.
Různorodost příčin epilepsie a četné epileptické syndromy se pak promítají i do rozdílných terapeutických postupů. U některých dětských benigních idiopatických syndromů postačí režimová opatření. Většina nemocných je léčena antiepileptiky. U části pacientů s komplikovanou farmakorezistentní epilepsií je vhodným řešením chirurgická léčba.
Úplné odstranění záchvatů a zlepšení kvality života je hlavním cílem jakékoli léčby. Přes zavedení nových preparátů se překvapivě počet pacientů s farmakorezistentní epilepsií významně nesnižuje. Z celkového počtu pacientů s epilepsií je zhruba 30 % farmakorezistentních a z tohoto počtu je polovinu možno považovat za potenciální kandidáty epileptochirurgických výkonů.
Z počtu provedených výkonů nejen u nás, ale i ve světě vyplývá, že počet potenciálních kandidátů značně (5-10krát) převyšuje počet operací. Tento rozdíl mezi předpokládaným a provedeným počtem operací je dán obecnou nedůvěrou řady lékařů i pracovišť nebo jejich malou informovaností o výhodách, bezpečnosti a výsledcích chirurgické léčby epilepsie.
Někteří nemocní však sami operaci odmítají, dávají přednost medikamentózní léčbě a tolerují četnost záchvatů i nepříznivé vedlejší účinky medikamentů. Částečné omezení představuje také velká finanční náročnost kompletního epileptologického vyšetření a operační léčby, ačkoli dlouhodobé cost effectivness studie ukazují na finanční rentabilitu těchto postupů, včetně implantací vagového stimulátoru.
V posledních dvou desetiletích je chirurgická léčba epilepsie ale obecně přijímána a počty operací se celosvětově několikanásobně zvýšily. Tento nárůst se dá vysvětlit výrazným rozvojem moderních předoperačních vyšetření a zlepšením chirurgických postupů.
Moderní předoperační postupy zahrnují invazívní a neinvazívní video EEG monitoring, cílené vyšetření magnetickou rezonancí (MRI), funkční magnetickou rezonancí (fMRI), magnetickou rezonanční spektroskopií (MRS), pozitronovou emisní tomografií (PET), jednofotonovou emisní počítačovou tomografií (SPECT) a další.
Důsledné zavedení mikrochirurgie a případné užití neuronavigace umožnilo více selektivní výkony s lepšími pooperačními výsledky. Jsou zavedeny nové operační postupy jako například mnohočetné subpiální transekce a implantace vagového stimulátoru.
Autoři jednotlivých článků Fokusu Postgraduální medicíny předkládají čtenáři základní informace o klasifikaci epilepsie, předoperačních vyšetřeních, operačních možnostech řešení epilepsie a histopatologických nálezech u prováděných výkonů. Chirurgická léčba epilepsie je u správně indikovaných pacientů metodou volby s vysokou úspěšností a minimální morbiditou.
Doc. MUDr. Michal Tichý, CSc.