Problematika dyslipidémie ve vztahu ke kardiovaskulárním onemocněním byla v letech 1928 až 2000 oceněna celkem 13 Nobelovými cenami, poslední z nich získali M. S. Brown & J. L. Goldstein za objev funkce LDL-receptoru v polovině 80. let.
Jejich práce - společně s objevem mevinolinu v roce 1976 (Akira Endo) - stály na počátku éry léčby statiny, které jsou významem velmi často srovnávány s antibiotiky. Úspěšná léčba statiny i dalšími hypolipidemiky vyvedla také na výsluní celou problematiku hyperlipoproteinémií a dyslipidémií. Ty byly po léta a desetiletí vnímány jako vzácné metabolické odchylky, kterým se věnují trochu popletení profesoři vybíhající ze svých laboratoří ke svým raritním pacientům mumlaje nesrozumitelné vzorce. V této souvislosti by bylo nespravedlivé nevzpomenout první lipidové kliniky na světě, které současně vznikly vr oce 1960 vPraze (J. Šobra) a vSan Francisku (R. Havel).
Právě tito klinicky orientovaní „lipidologové“ stáli u vzestupu celého oboru preventivní kardiologie a ostatně i jim vděčíme za to, že se tento Focus dostal na prioritní místo výročního kongresu České kardiologické společnosti. Také pohled na problematiku aterosklerózy doznal za posledních několik desítek let značného vývoje. Když se ještě před pár lety řeklo ateroskleróza, nejen laici, ale i mnozí lékaři pomysleli především na zmateného pacienta ve vyšším věku, který si nepamatuje, kde bydlí on sám, ani kdy se narodil třetí prezident poválečného Československa (to jsem nás/Vás doběhl!).
To, že se na demenci nemusí ateroskleróza podílet skoro vůbec, se obecně akceptuje až vposledních letech. A stejně tak jsou akceptovány i typické klinické projevy aterosklerózy, infarkt myokardu, další formy ischemické choroby srdeční jako angina pectoris, cévní mozkové příhody i ischemická choroba dolních končetin. Přesto i voblasti klinických manifestací aterosklerózy existuje jedno malé/velké tabu: je jím aterosklerotické postižení pánevních tepen s klinickým projevem erektilní dysfunkce; o této problematice se v centrech preventivní kardiologie či lipidových klinikách mluví s pacienty bohužel poměrně málo. Velmi důležitá je totiž motivace pacienta a řada mužů se nad svým zdravím zamyslí právě ve chvíli, kdy s nimi začneme hovořit o možném sexuálním selhání.
V každém případě bychom si měli uvědomit, že aterosklerózu máme všichni, kteří čteme toto číslo Postgraduální medicíny. Ateroskleróza je proces, který se rozvíjí od dětského věku, nejen v 50. letech minulého století překvapivé nálezy aterosklerotických změn na koronárních tepnách dvacetiletých amerických vojáků z války v Koreji, ale i nálezy iniciálních fází aterosklerotického procesu u malých dětí, obětí autonehod, nás přesvědčují o tom, že máme dlouhá desetiletí na to, abychom do procesu aterogeneze zasáhli, zpomalili ho (v určitých situacích dokonce navodili i regresi aterosklerózy). Existují velmi sofistikovaná guidelines na diagnostiku, prevenci a léčbu aterosklerózy a jejích rizikových faktorů. Žádná guidelines nejsou ale „posvátnou knihou“ a my, lékaři musíme ke každému nemocnému přistupovat individuálně. A ještě jedno malé téma, které by se možná hodilo na závěr.
V současné době víme, že aterosklerotický plát nemusí významně zužovat lumen cévy. Může se vyvíjet, jak prokázal Glagow a posléze další, intramurálně. A přesto, může to být plát, který fatálně ovlivní osud nemocného. Aterosklerotické pláty jsou totiž dvojí, stabilní a nestabilní (vulnerabilní, které mají bohaté lipidové jádro, tenkou čepičku a velkou tendenci k ruptuře a následné trombóze). A znovu MY máme možnost změnit plát nestabilní v plát stabilní komplexní terapií… ale o tom všem je přeci náš Focus.
Hezké čtení
Richard Češka