OTÁZKA: V té době už jste měli jasno, že se budete zabývat medicínou?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Anna: Já byla takové atypické dítko. Doktorkou jsem chtěla být už v pěti letech. Vedly mě k tomu události v rodině. Můj otec zemřel v 41 letech a bratr v 17, to mi bylo pět a půl roku a já naivně dětsky přemýšlela, jak bych je do života vrátila. Na střední škole bylo rozhodnutí jasné. Bez protekce, s velkou pílí a snahou o výborné studijní výsledky na střední škole, bez lékařské rodinné tradice za zády, jsem se dostala na Lékařskou fakultu hygienickou UK. S češtinou jsem problémy neměla, protože maminka se narodila v Praze a prožila zde své dětství. V průběhu studia na lékařské fakultě jsem pracovala jako pomocná vědecká síla na katedře fyziologie, spolupracovala na klinických zkouškách využití magnetoterapie v léčbě bolestivých stavů a na publikaci o principech a využití této metody, jež je dnes běžně užívaná při léčbě bolesti. Po promoci jsem nastoupila jako asistentka na katedře histologie, poté do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady na 2. interní kliniku.
Jiří: Moji cestu k medicíně formovali rodiče. Oba léta pracovali na Praze 3 v poliklinice na Prokopově náměstí. Otec jako ORL specialista, matka jako obvodní lékařka. Medicínu jsem vystudoval také na Lékařské fakultě hygienické UK ve Vinohradské nemocnici. Po celou dobu studia jsem pracoval ve funkci zdravotní sestry nebo chceteli bratra (smích) v Nemocnici Na Františku, nejprve na chirurgickém lůžkovém oddělení a pak dva roky na chirurgické ambulanci. O prázdninách jsem si přivydělával na pražské zdravotnické záchranné službě.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Přednášela jste i na katedře histologie. Nelákala vás vědecká kariéra?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Anna: Uvažovala jsem o ní, bavilo by mě to, ale klinická medicína nakonec zvítězila. Potřebuji osobní kontakt s pacienty. Z mého pohledu je velkou výhodou, že manžel je chirurg. Řadu pacientů, kterým jsme na našem pracovišti stanovili diagnózu, má možnost odoperovat. Těší mě, že mám informace takříkajíc z první ruky. Mám pocit těsného kontaktu s pacientem v nejtěžším období choroby. Při pravidelných kontrolách mi nepřichází anonymní člověk, ale pacient, se kterým mě pojí cosi, co se těžko pojmenovává. Věřím, že to má vliv i na můj přístup k těmto lidem.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: V pokročilých fázích choroby je těžké říci pacientovi, že mu zbývá někdy i jen pár měsíců života. Jak se s tím vyrovnáváte?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Anna: Já zastávám názor, že se lidem má říkat pravda. Otázkou je jak a kdy. Každý pacient je individuum. Je těžké odhadnout, jak bude na fatální diagnózu reagovat. Snažím se postupovat citlivě, a pokud je prognóza opravdu fatální, mám dobrou zkušenost se zapojením rodiny do léčebného procesu. Z jedné strany jsem povinna sdělit pacientovi diagnózu úplně a na jeho požádání mu pravdivě popsat prognózu. Z druhé strany je těžké odhadnout, jak zareaguje, jak se to odrazí v kvalitě jeho dalšího života. O této problematice bylo napsáno hodně. Je dobré se řídit citem, chovat se šetrně a využít momentu, že eventuální možný konec je v čase ještě daleko. Nejsme v zemi, kde se fatální diagnóza dá sdělit v první chvíli (pokud o to pacient vysloveně nežádá) takzvaně natvrdo. I se statistickou prognózou možné délky přežití. Vzpomínám si ale na pacienta, u kterého jsme zjistili metastázy v takovém rozsahu, že ho nešlo zachránit. Když jsem mu to opatrně sdělila, poděkoval mi. Byl to právník a řekl, že si alespoň v tom zbývajícím čase dobré fyzické kondice vyřídí pozůstalost a zařídí vše potřebné pro rodinu.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Mnozí lékaři zastávají názor, že s odchodem z nemocnice se všechny problémy mají hodit za hlavu a nezatahovat je domů. Co vy na to?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Anna: U manžela to neplatí. Když má nějaký závažný případ, volá i v noci sestřičce, jak se pacientovi daří, a pokud se jeho stav po operaci zhorší, sedne do auta a vyrazí do sanatoria, i když nemá službu.
Jiří: V našem oboru nelze chápat péči o pacienta jako práci. Přemýšlíme o našich pacientech i doma, na dovolené, při studiu. Neznám lékaře, který by dokázal stoprocentně oddělit soukromý život od své profese.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Netrpíte někdy ponorkovou nemocí? Doma spolu, v práci taky, to si musíte občas lézt na nervy, nebo ne?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Jiří: A víte, že vůbec? V sanatoriu se téměř nevidíme, každý máme svou ordinaci, doma se sejdeme občas v noci a většinou padneme do postele. Že bych měl teplou večeři, o tom si můžu nechat leda zdát. No, aspoň jsem zhubnul, to také není na škodu. (smích)
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Oba dva jste měli možnost vybudovat si kariéru ve fakultní nemocnici, přesto jste se pustili na nejistou půdu soukromého podnikání. Proč?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Anna: Chtěli jsme vytvořit pacientům příjemnější, řekla bych rodinné prostředí. Ve velkých nemocnicích nelze zajistit osobní přístup, ošetřující personál se musí střídat. V privátní ambulantní sféře se pacient vrací ke svému lékaři a velice často dojde k vytvoření užšího vztahu, než je možné ve velkém zařízení.
Jiří: V podstatě to byla výzva. Říkáme to i v mottu sanatoria: Nadstandard pro všechny. To není luxus pro horních deset tisíc, to je realita naší představy o vztahu pacient – lékař.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Jaké byly vaše první kroky?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Jiří: Nejprve jsme byli v pronájmu Polikliniky v Praze 3 Na Jarově, kde jsme měli dvě místnosti, ale pro služby, které jsme chtěli poskytovat, nestačily. Pak jsme pro naše potřeby zadaptovali prostory bývalé lékařské pohotovosti na Vápence. Dále jsme však hledali objekt s potenciálem vybudování lůžkového zařízení za rozumnou cenu. Koupili jsme tedy zdevastovaný objekt bývalé továrničky na kabelky.
Anna: Tady na fotografiích si můžete udělat představu. Chodili jsme tam v holínkách, všude byly skvrny po barvách a charakteristický zápach anilinu. Barák na spadnutí jsme museli kompletně zrekonstruovat. Úvěr pro zdravotnické účely se v té době sháněl velice obtížně. Dodnes vděčně a s úctou vzpomínáme na pana inženýra Mráčka, tehdejšího ředitele pražské pobočky Českomoravské záruční a rozvojové banky, a jeho náměstkyni paní inženýrku Šindelářovou. Když jsme podepisovali úvěr, třásly se nám ruce. Za úvěr jsme ručili rodinným domem a měli jsme dvě malé děti. Na první gastroskop jsme dostali sponzorský dar 50 000 Kč a dodnes jsme za to našemu kamarádovi Liborovi Klugovi nesmírně vděčni.
Jiří: Dneska to zní legračně, ale při každé splátce jsme si říkali „tak už máme desetinu endoskopu, teď polovinu“, a když jsme zaplatili poslední splátku, vzal jsem všechny ty papíry, zapálil je v popelníku a zajásali jsme: „Endoskop je náš!“ Děti si dodnes tuto scénu pamatují. Velkým svátkem bylo i připojení endoskopu na videořetězec, možnost pozorovat obraz na malé obrazovce a ne na okuláru endoskopu. Tehdy jsem si uvědomil, s jakou samozřejmostí jsem přistupoval k novým přístrojům na klinice.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Jak jsme si stačili prohlédnout vaše sanatorium, dlouho jste s jedním endoskopem nemohli vystačit. Jak to celé pokračovalo?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Jiří: Ztěžka, banky nebyly nijak vstřícné, aby schvalovaly úvěry do zdravotnických zařízení. Jeden úvěr jsme splatili a druhý si vzali. Pomáhala rodina, zejména moji bratranci, kteří nás jistili, když na účtu nic nebylo a datum výplaty zaměstnancům zaklepalo na dveře…
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Jste velice aktivní a do privátu jste šli s určitými konkrétními představami. Co bylo prioritní?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Jiří: Mým cílem bylo vytvořit zde takzvanou jednodenní chirurgii (one day surgery). S myšlenkami jednodenní chirurgie jsem se seznámil z literatury a měl i možnost poznat, jak funguje ve světě. Moderní technologie, precizní operování, miniinvazivita, výrazná redukce ranných infekcí. Rychlý návrat pacienta do domácího prostředí. Těsný kontakt lékaře s pacientem. Pro mladého chirurga nebylo těžké se pro jednodenní chirurgii nadchnout.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Vzpomínáte si na svou první operaci?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Jiří: Ano, byla to apendektomie v pelhřimovské nemocnici, hned první den, kdy jsem tam nastoupil. Nesmírně si toho dodnes vážím, neboť předtím jsem byl tři měsíce v jedné pražské nemocnici, kde jsem si ani neřízl.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Co vám dala studia na fakultě, měli jste za vzor některého pedagoga?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Anna a Jiří: Studium na tehdejší Lékařské fakultě hygienické UK (dnešní 3. lékařské fakultě UK) nám oběma dalo výborný odborný základ. I v tehdejších totalitních dobách tam působila řada skvělých pedagogů. Bylo by nespravedlivé jmenovat jednoho nebo dva. I jako studenti jsme vnímali, kdo je na které straně ideologické barikády. Nezapomenutelní v tomto směru a na naší „reakční straně“ byli docent Janout, vedoucí katedry histologie, nebo tehdejší asistent na psychiatrii, nynější pan profesor Höschl a další.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Myslíte, že dnešní studenti se mají lépe než vy?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Dnešní student medicíny není svázán ideologií. Výborná úroveň výuky a fakt, že medicína je řehole, zůstaly. Jazyková vybavenost, volná cesta do světa a možnosti přístupu ke světové literatuře jsou však atributy s našimi studentskými časy neporovnatelné. Pokud se týče postgraduálního studia, nemají to lehké asi nikde na světě. Faktem je, že po ukončení specializace lékař v rozvinutých zemích na západ od nás přestává mít materiální starosti se zabezpečením rodiny. U nás je to jiné. To bylo dříve a dnes je tomu podobně. Přitom si myslím, že z profesního hlediska je to pravděpodobně nejobtížnější období.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Co vás na vaší práci nejvíce baví?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Jiří: Nenazval bych to zábavou, ale pocitu chirurga, který se loučí s uzdraveným pacientem, jsem se ještě nenabažil.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: A co vám naopak dělá starosti?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Jiří: Abych nesáhl vedle.
Anna: Platby, faktury, personál, smlouvy, vyúčtování pojišťovnám, denní ambulance do večera… takže mi dělá starosti, abych se z toho všeho jednou nezbláznila.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: V čem se liší vaše práce v soukromém sektoru od veřejného? Laici se většinou domnívají, že odchod do soukromého sektoru je dán touhou vydělat více peněz. Je tomu skutečně tak?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Oba dva: Snažíme se pracovat stejně dobře a pilně, jak jsme byli zvyklí na klinikách.
Jiří: V penězích rozdíl nevidím. Pokud děláte v soukromém sektoru, hned pochopíte rozměr kouzelného slůvka náklady. Pokud pořizujete nové přístroje a další technologie, nemáte peníze ani čas na požitky, jako jsou dovolené, sport, společenský život. Trpí rodina. Ale neskuhrám. Každý má možnost si vybrat. Nikdo mě nenutil dělat medicínu ani zůstávat v Česku.
10.5.2011 14:02:05
OTÁZKA: Když máte volný večer či víkend, jakým koníčkům se věnujete?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Anna Jungwirthová a MUDr. Jiří Jungwirth
Jiří: Volný večer máme sporadicky. Volný víkend si nepamatujeme. A sama medicína je kůň, na kterém cváláme celý život. Mým zájmem i koníčkem je práce chirurga. Občas říkám: Lidé si kupují auta, motorky, chaty a já si kupuji přístroje pro svou práci.
10.5.2011 14:02:05