Demografické prognózy v Itálii odhadují, že v roce 2020 zde bude více než devět milionů obyvatel ve věku nad 65 let.
Proto je nejvyšší čas vypracovat programy zdravotní péče o seniory a prověřit vhodnost diagnostických a léčebných postupů u seniorů. V této souvislosti byla provedena studie, která hodnotila péči o pacienty s ICHS.
Byla vyhodnocena zdravotnická dokumentace 2805 pacientů z období 1996-1997 se zaměřením na provádění koronární katetrizace (CC), perkutánní transluminální koronární angioplastiky (PTCA), založení bypassu (CABG), provedení trombolýzy (THR) a implantaci permanentního pacemakeru (PPM).
Analýza nezjistila rozdíly
Studie nezjistila, že by v klinické praxi vznikly rozdíly mezi péčí o muže a o ženy, ale souvislost věku s výběrem léčebného postupu byla evidentní. Jedinou metodou častěji užívanou u seniorů se ukázala implantace PPM.
Naproti tomu PTCA a CABG u nich byly prováděny podstatně méně často, což odpovídá nižší dostupnosti CC - ve srovnání s pacienty pod 65 let věku byl počet katetrizací provedených u pacientů ve skupině 65-74 let nižší téměř o jednu třetinu a ve skupině nad 75 let o 95 %.
To, že je u nejstarších pacientů častěji implantován PPM, je pravděpodobně dáno hlavně relativní jednoduchostí této metody ve srovnání s druhými dvěma. Analýza dokumentace nezjistila u pacientů různých věkových skupin žádné objektivní klinické rozdíly ve zdravotním stavu a klinickém průběhu onemocnění, které by volbu jednotlivých metod odůvodňovaly.
Autoři studie se proto domnívají, že starší pacienti s kardiovaskulárním onemocněním jsou v Itálii oproti mladším diskriminováni - některé diagnostické a léčebné postupy, běžně prováděné u mladších pacientů, u seniorů prováděny nejsou; příčinou rozdílného rozhodování kliniků je zřejmě vyšší věk pacientů.
Kteří pacienti přežívali nejlépe
Ale jak ukazuje současně publikovaná studie provedená ve Španělsku, představa o diskriminaci má své meze. Španělská studie se soustředila na pacienty ve věku 89 let, kteří umírají na infarkt myokardu 10x častěji než pacienti ve věku 55-65 let.
Byla vyhodnocena dokumentace 100 případů s akutním infarktem myokardu z období 1998-2004. Uvedených 100 IM se vyskytlo u celkem 96 pacientů ve věkové skupině mezi 89 až 96 lety.
Šedesát ze sta případů IM bylo původně hospitalizováno na koronární jednotce, 26 na kardiologickém oddělení, 8 na interním oddělení, 5 na oddělení urgentní medicíny a 1 na geriatrickém oddělení. Nejčastějším rizikovým faktorem byla hypertenze (69 případů), diabetes mělo 24 pacientů.
Jen 4 byli kuřáci, dalších 15 kouřilo v minulosti; nízký výskyt kuřáctví však souvisí spíše s tím, že šlo o lidi, kteří se dožili velmi vysokého věku. Výsledky ukázaly, že z krátkodobého i dlouhodobého (24 měsíce) hlediska nejlépe přežívali pacienti, u nichž nebyl proveden žádný reperfúzní zákrok.
Vůbec nejhorší pro ně bylo provedení trombolýzy (44 % úmrtnost v době hospitalizace při celkové úmrtnosti hodnocených pacientů 28 %). Nejpřínosnější bylo podání heparinu, ale pro poměrně malý počet takových pacientů se tato skutečnost nedá příliš zobecňovat.
Autoři proto docházejí k závěru, že přes dnešní možnosti terapie IM zůstává mortalita nejstarších pacientů vysoká a že reperfúzní zákroky pro ně neznamenají žádný přínos; trombolýza je pak vysloveně poškozující.
Zdravotnictví a medicína
