Profil přispěvatelů Zdraví.Euro.cz
Kateřina Baziková, pražská lékařka v oboru dětské psychiatrie, je jedním z věrných přispěvatelů v diskusích na těchto webových stránkách. Své příspěvky podepisuje jako „Katango“ . Jméno si vypůjčila od svého osmikilového kocourka. Kočky ostatně najdete v její ordinaci všude. Na stěnách, na stole, na tapetě monitoru počítače.
„Původně jsem chtěla pracovat v oboru patologie. Pak jsem si ale uvědomila, že bych si s pacienty moc nepopovídala. Tak jsem se rozhodla raději pro psychiatrii,“ říká MUDr. Baziková v rozhovoru pro Zdraví.Euro.cz.
Ročníky dětí, které by mohly mít různé psychické problémy, nejsou moc silné. To asi nemáte zase až tolik pacientů…
Naopak. Pacientů je hodně. V této specializaci existují v Praze pouze dvě ordinace. K nám dojíždějí i pacienti z různých měst v republice, kde podobná péče není vůbec. Do ordinace navíc chodí rodiče i s velmi malými dětmi. Nejmladším je kolem jednoho roku. Jde o případy, kdy mají rodiče nějaké problémy s chováním dítěte. Ale to je výjimka, většinou jsou tady děti tak zhruba od tří let věku.
U dítěte se vyskytne nějaký problém s chováním a rodič začne zvažovat pomoc odborníka. Jak má rozlišit, zda dítě potřebuje péči psychiatra nebo spíše psychologa?
To je různé. Obecně platí, že psychiatr je lékař a může psát léky, psycholog není lékař a psát léky nemůže. K péči u psychologa potřebuje pacient vždy doporučení, ke mne díkybohu ne. Doufám, že to tak také zůstane. Většina dětských lékařů jsou rozumní, ale jsou i tací, kteří našemu oboru moc nerozumí, shazují to.
Takže s některými dětskými lékaři máte negativní zkušenosti?
Přímo negativní ne, spíše se občas objeví některé zádrhele.
Například?
Zavolají k nám s tím, že posílají pacienta, který má problémy s drogami, ale už je údajně „čistý“. Dotyčný se ozve a ptá se, zda předepisuji subutex. A když řeknu, že ne, tak už vůbec nepřijde. Přijde mi, že by dětští lékaři měli těmto pacientům věnovat lepší péči.
Na základě jakých symptomů by měl dětský lékař zpozornět, že s psychikou dítěte není něco v pořádku?
Rozhodně když je nějaká velká změna. Když se začíná horšit prospěch nebo je neustále nemocný. Měl by zbystřit i tehdy, pokud má dítě dlouhodobě nějaké bolesti a nenajde se žádná příčina, která by to mohla vysvětlit.
A dokáží pediatři tyto změny vysledovat?
Většinou moc ne. Pak mi sem přijde dítě, u kterého se ukáže, že má už rok poměrně těžké deprese. Jeho stav je samozřejmě spojený také s fyzickými problémy, jejichž příčina se hledá. Deprese přitom postihují nejen dospělé, ale i děti a hlavně pak dospívající.
Pediatři zřejmě nemají moc prostoru pro to, aby v rámci vyšetření zjistili nějaké výraznější změny v chování dítěte….
Ono to není lehké. Zaprvé na podobné analýzy jim nezbývá moc času. Zadruhé prostředí ordinace praktického lékaře není pro hloubkové rozhovory vhodným místem, protože vedle lékaře tam ještě sedí zdravotní sestra. A zatřetí k podobným rozhovorům s dětmi nejsou moc školeni. Já sama jsem také absolventkou fakulty dospělé psychologie a vím, že ani nás na podobné situace nepřipravovali.
Pokud k vám většina pediatrů své pacienty neodesílá, znamená to, že se na vás spíše obrací rodiče?
Buď rodiče – na základě tipu od známých či kontaktu v internetu nebo přímo pacienti, kteří si mě vyhledají.
Jakou roli hraje u vašich pacientů psychický stav rodičů?
Dost velkou. Nedovedu určit přesné procento, ale skutečně leckdy je to tak, že dítě jako nejslabší článek v rodině vykazuje nějaké chorobné příznaky, ale problém spočívá jinde. Mám i specializaci na dospělou psychiatrii (nejen si jistá z přepisu) a vím, že by častokrát potřebovaly péči psychiatrů spíše matky.
Stane se tedy, že vám přivádí matka své dítě jako pacienta a vy přitom zjistíte, že by se měla léčit hlavně ona?
Je to tak. Příčiny jsou obecně známé – matky jsou zatažené do stereotypu péče o dítě. My jim říkáme, že by se měly starat také samy o sebe. Nikoliv aby byly sobecké, ale aby měly také nějaké záliby a aby jim bylo dobře. Je vidět, že když se mámě uleví a je v pohodě, tak se zlepší i celková psychická pohoda dítěte. České matky se často obětují rodině a dítěti.
Říkala jste, že děti takových matek mohou vykazovat určité chorobné psychické příznaky. Jaké diagnózy u nich nacházíte nejčastěji?
Může jít o hyperkinetické poruchy, poruchy přizpůsobení, depresivní stavy, různé typy psychóz. U chlapců se problémy projevují zvýšenou agresivitou, u děvčátek plačtivostí.
Mívají tyto děti také takzvanou úzkostnou separační poruchu?
Ano, toto je také relativně častý problém. Jde o příliš silnou vazbu s někým z rodičů, většinou s maminkou. Příčiny jsou ale různé. Tento problém mnohdy odstartuje nějaká nehoda. Řešili jsme tu případ, kdy měla maminka mozkovou příhodu a její dcerka byla právě při tom, kdy se to stalo. Další běh věcí holčička velmi špatně zvládala. Dnes už osmiletá dívka užívá i nyní dávky léků, za které by se nestyděl ani dospělý pacient.
Od kolika roků věku můžete vlastně podávat většinu léků?
To je trochu zvláštní kapitola. Pokud bych se měla chovat vždy zcela lege artis, tak bych toho moc nenaléčila. A ani nikdo z nás. Obecně se dá říci, že nejprve volíme slabší léky, které podáváme ve věku, kdy se oficiálně podávat smějí. Problém ale je, že tyto léky často nezabírají, takže musíme přejít k silnějším.
Takže třeba v případě oné separační poruchy - od kolika let předepisujete léky?
V těchto případech dáváme poměrně často Zoloft, který se smí dávat od šesti let. Má indikaci na obsedantně kompulzivní poruchu, ale většina z nás ho dává při depresích, úzkostech, při panické poruše, při poruchách příjmu potravy…
Máte problémy získat si důvěru dětí k tomu, aby se vám svěřily?
Nemáme ani tak problém s dětmi, jako spíše s jejich rodiči. Trvá mnohdy velmi dlouho, než získají důvěru. Ale komunikace s dítětem je klíčová. Do ordinace chodí dítě i rodič zvlášť. Nejdříve si povídám s dítětem, pokud je malé, tak si hrajeme. Rodič mezitím čeká venku. Já dodržuji zásadu, že to, co si tady řekneme, rodičům neopakuji. S jedinou výjimkou, a to je, když mám podezření, že má dítě sklon k sebevražednému jednání.
Problém suicidálního jednání u dětí a dospívajících je spojený především s depresemi. Pokud dospívající trpí depresemi, hrozí jim až o 20 procent vyšší riziko sebevražedného jednání než jejich zdravým vrstevníkům. Do jaké míry je podle vás tento fakt dán tím, že některá antidepresiva mají vedlejší účinek právě zvýšené riziko sebevražedného jednání?
Opakovaně jsem četla v tisku, například ve společenských časopisech typu Elle, Harpers´Bazaar, a podobně, že konkrétně Zoloft zvyšuje riziko sebevražedného jednání u dětí a dospívajících. Není to tak docela pravda - stará psychiatrická zkušenost s léčbou depresí je, že někdy se léčbou dříve zlepší dynamogenie než nálada, bez ohledu na druh antidepresiva. Dávat větší pozor na pacienty v prvních týdnech léčby deprese je nutné vždy.
| MUDr. Kateřina Baziková narozena 1955 vdaná, má dvě děti (syn 19 let, dcera 16 let) bydlí v Praze na Zbraslavi v oboru psychiatrie pracuje i její manžel. |
Jak poznáte, že jde u dítěte o klinickou depresi, kterou je třeba léčit léky a nikoliv jen o psychické stavy dané nedostatkem koníčků, všeobecným nezájmem, leností a podobně?
Jistým vodítkem je reakce organismu na léky, respektive to, jak pacient léky snáší. Platí to téměř stoprocentně pro tricyklika. U antipsychotik to platí také, zejména u klasických neuroleptik - Chlorpromazin, Tisercin, Chlorprothixen apod. Pokud pacient, který „simuluje“, dostane dávky léků, které se při depresích normálně snáší, tak je velmi vyčerpaný, chce se mu stále spát a podobně. Dá se tedy říci, že „zdravý“ organismus na antidepresiva reaguje jinak, než organismus, který je opravdu stižen depresí. U psychotik toto platí také. Dalším vodítkem mohou být výsledky psychotestů. Pokud bych váhala, mohu pacienta poslat ke kolegyni psycholožce, která sedí ve vedlejší ordinaci. Verbální testy obsahují otázky, ve kterých může dotyčný „švindlovat“. Může si představit, jak by asi odpovídal ten, jehož chce představovat. Ale v testech, kde neexistuje správná odpověď, už ne. Jde o tzv. projektivní testy, kde neexistují „správné odpovědi“. Rorschachův test obsahuje 10 obrazových tabulí, první jsou černobílé, pak je přidána červená barva a poslední jsou barevné. Pacient vždy řekne, co mu ten obrázek připomíná, vybírá ty ,co se mu líbí nejvíce a ty, co se mu líbí nejméně. Je to test dosti spolehlivý nejen pro diagnostiku psychóz či depresí. U dětí se ale v Rorschachově testu deprese projevit nemusí, ne vždycky.
V diskusních příspěvcích na těchto stránkách jste se častokrát vyjádřila proti navyšování doplatků za psychofarmaka. Co vám konkrétně na tom vadí?
Co se týče doplatků za tyto léky, jsem velmi nespokojená, až naštvaná. Účinek psychofarmak je totiž velmi individuální. U antidepresiv i u antipsychotik platí, že každému pacientovi vyhovuje jiný preparát. Takže se nedá říct, že jeden reprezentant skupiny, který je plně hrazený, stačí, to vůbec ne. Řada dospělých pacientů, kteří se léčí s psychózami nebo depresemi, nemá dobrou práci, nebo má invalidní důchod.
Tak mi řekněte příklad nemoci a lék, kolik za něj musí pacienti doplácet.
U každé lékárny je to jiné. Záleží na tom, jakou lékárnu zrovna najdete. Vezměme například lék Zyprexa - antipsychotikum a thymostabilizér, kterým se léčí také maniodepresivní psychózy. Za jedno balení s 28 tabletami zaplatí pacienti v některé lékárně 800 Kč, zatímco v jiné je lék zcela bez doplatku. Zástupci firem nosí do ordinace občas seznam lékáren, kde seženou pacienti lék výhodně a já pak mohu o tom informovat pacienty.
| PROČ ČTU Zdraví.Euro.czTyto stránky čtu denně, zajímají mne názory a zprávyz domova. Nejvíce sledujiprávě diskuse. |
Co říkáte v této souvislosti na plánovanou reformu zdravotnictví? Unesou vaši pacienti chystané regulační poplatky?
Myslím že ano, alespoň většina. Nejsem si však úplně jistá, zda je vhodné, aby se to týkalo i dětí přibližně do 15 let.
Když bych se ale měla vrátit do obecné roviny, tak si myslím, že tato společnost se k psychiatrickým pacientům nechová zrovna ideálním způsobem. Pokud se v médiích doslechnete o pacientech s psychickými poruchami, tak je to většinou v kontextu s kriminální událostí a podobně. Bohužel je jejich obraz i dnes dosti negativní.
Myslíte si tedy, že vnímání psychiatrických pacientů, tak jak je popsal například Michael Foucalt v Dějinách šílenství, se oproti dřívějšku o tolik nezměnil?
Ve středověku byla psychická porucha chápána jako trest za bývalé hříchy. Za totality zase platilo, že duševní nemoci se podaří zcela vymýtit, že v komunismu nebudou duševní nemoci, protože nebude vykořisťování. Mám bohužel pocit, že i dnes převládají o psychiatrických pacientech některé mýty. O tom, že tento problém nebere česká společnost dostatečně vážně, svědčí i podíl finančních výdajů na léčbu psychiatrických pacientů. Většina západních zemích dává do této oblasti dvojnásobek prostředků než Česká republika. Nemám bohužel tolik času ani sil, abych pátrala po tom, proč tomu tak je.
Iva Bezděková, www.Zdravi.Euro.cz