Padly poslední dobou dva výroky na adresu téže instituce, byť v odlišných kauzách. Výrok první, Václav Klaus: „V tomto rozhodnutí jednoho ze senátů Ústavního soudu vidím nebezpečný posun našich polistopadových poměrů od parlamentní demokracie k soudcovskému korporativismu a k dosažení ničím neomezené soudcovské autonomie, která nikde ve světě v takové podobě neexistuje.“
Výrok druhý, David Rath: „Ústavní soud hájí převážně pozice ODS. Nemohu tento soud považovat v tomto ohledu za nestranný. Rozhodl proti zájmu občanů.“ Tyto dva shodné postoje dvou zosobněných protikladů se vzájemně nevylučují. I když v prvním případě (ve věci odvolání nyní neodvolatelné předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové) byl soudem na hlavu poražen čestný předseda ODS. A i když ten v roli hlavy státu v případě druhém (ve věci zákona o zřizování neziskových nemocnic) vyslovil důrazné prezidentské veto v souladu s argumentací ÚS proti této právní normě, přijaté hlasy ČSSD a KSČM ještě před parlamentními volbami.
Společným jmenovatelem obou napadených verdiktů je fakt, že soudní moc rozšířená - v prvním případě - i na oblast soudní „samosprávné“ administrativy není v zájmu občanů (demokratického vládnutí), jako nejsou v zájmu občanů (jejich žití) nemocnice vržené na ziskový trh. Jestli by něco státovědcům mělo dělat vrásky, nechť to nejsou různé slovní ataky na brněnské strážce „vlády zákona“. Jediné, co si zaslouží starost, je znevážení nutného ústavního dohledu těmito strážci samými.
Smetení zákona o neziskových nemocnicích je flagrantním příkladem této sebeprofanace, zvláštního to výronu soudcovské „samosprávy“ či - řekl by Klaus - „korporativismu“. Jednostranné, pokrytecké, dálnicím byznysu přející a výstavbu legálních tunelů umožňující je verdikt, jímž Ústavní soud ve středu zrušil ustanovení zákona. A zlikvidoval tak možnost, jak síť 140 nemocnic, garantujících u nás všem dostupnou lékařskou péči, vytvořit.
Jaké jsou priority Ústavního soudu? Co je víc? Ochrana před státním - a reálným - narušením kompetencí zřizovatelů (krajských samospráv), nebo garance zdravotní péče pro co nejširší okruh občanů, kterou lze odvodit z Listiny práv a základního smyslu demokratické státnosti? Soud rozhodl, že patroni mají vždycky přednost. A je to stejně pokrytecké jako pokřik chtivých akcionářů a „redistribučních“ politických bratrstev nad všelijakými - a reálnými - chybami v zákoně, který lze snadno opravit.
Je třeba vědět, čeho se senátoři ODS u Ústavního soudu dovolali: ochrany nemocnic-akciovek, kde poskytovaná kvalita lékařské péče nutně spadne do kolonky obchodní tajemství nebo (klamavá) reklama. Kde veřejná moc nemůže vynucovat běžné, život bezprostředně neohrožující ošetření pacienta, náležité personální obsazení, mzdové ohodnocení či vzdělávání zaměstnanců (na lidech se ušetří nejvíc). Kde nikdo nemůže zabránit rušení finančně nelukrativních činností (interna, chirurgie) ani odtoku peněz mimo zdravotnický sektor. Tohle že bylo nalezeno právem?
Zvláštní věc: Ústavní soud takto rozhodl v předvečer státního svátku, který evokoval sv. Václava, vévodu české země. „Nedej zahynouti nám ni budoucím!“, připomněl si v ten den, doufám, aspoň jeden školák. Naši nynější vévodové v talárech určitě nikoli.
Martin Hekrdla, Právo