V současnosti u nás žije 20 až 30 tisíc Vietnamců, ale i podle nich je jejich komunita až 3krát větší. Přestože většina zde má trvalý pobyt, do české společnosti se příliš nezačleňují, jsou známí svou uzavřeností. Mezi jejich typické rysy patří hlavně národní hrdost a dodržování lidových tradic. Vietnamci jsou silně nábožensky založení, modlitby patří k denním rituálům. Snad v žádné jejich domácnosti nechybí oltář s vonnými tyčinkami, láhví lihoviny, ovocem, čajem a fotografiemi příbuzných. Z náboženských směrů převládá buddhismus (tzv. mahajánový buddhismus), katolicismus, protestantismus, islám a hinduismus. Vietnamci se vyznačují náboženskou tolerancí, takže i v rodině žijí třeba katolíci s buddhisty. Pro Vietnamce není jednoduché přijet do ČR. Kromě kulturního šoku překonávají bariéry jazykové i další. Přesto působí soběstačně, pracovitě a nenápadně.
Jedním z charakteristických rysů vietnamské tradiční kultury, stejně jako dalších kultur Dálného východu, je totiž dodržování pozitivní atmosféry společenských vztahů na veřejnosti. Toto platí i přes překážky, které u nás Vietnamci musejí překonávat. Na mnohém zaleží, zda si zachovají svou identitu, kulturu, hodnoty a společenské chování, co nového přijmou z kultury a zvyků země, do které přišli.
Partnerské vztahy jsou brány mnohem vážněji než u nás a jsou velice pevné. Intimní vztah je ryze soukromou záležitostí a nepatří na odiv veřejnosti. Ve vietnamských parcích nespatříme pár držící se za ruce, natož mileneckou dvojici, která si vyznává lásku. Mládež je vedena k cudnosti a zdrženlivosti. Přísně respektovaná je rovněž společenská hierarchie. Nemělo by nás udivit, když se nás Vietnamec krátce po seznámení zeptá na věk. Není to neuctivost, pouze si nás potřebuje zařadit do společenské hierarchie, aby věděl, jak se má chovat.
Pravidla slušného chování nařizují neuvádět nikoho na veřejnosti do nesnází. Sdělovat druhým své problémy, natož si veřejně stěžovat, je pro Vietnamce společensky nepřípustné. V případném konfliktu s Vietnamcem pak počítejme s tím, že se vždy zastane svého soukmenovce, byť by neměl pravdu. Vietnamci jsou „dotykovým“ národem. Navzájem se dotýkají častěji než my, ovšem přátelsky.
V souvislosti s dálněvýchodní tradicí je nejprve zdraven muž, poté žena. Chce-li Vietnamec při seznámení s důležitou osobou, které si velmi váží, projevit úctu, stiskne dotyčnému podávanou ruku a na okamžik ji podrží v dlaních obou rukou. Setká-li se s někým, zapředou po pozdravu obě strany hovor na téma zdraví a rodina. Vietnamci se často usmívají či smějí nahlas i v situacích, kdy Evropan nechápe proč a leckdy má dojem nepřiměřenosti. Úsměv či smích se objeví i ve chvíli, kdy Vietnamec neví „kudy kam“, či nerozumí. Vietnamským tradicím odporuje otevřená kritika jednotlivce před kolektivem. Podání předmětu jednou rukou je pak považováno za nezdvořilé. Zásadně totiž podávají věc oběma rukama, čímž dávají najevo, že si druhého váží.
Přímý pohled do očí považují Vietnamci za nezdvořilý, může znamenat domýšlivost. Noha přes nohu je vyjádřením nadřazenosti, ruce zkřížené na prsou projevem rozčilení. Dlouhý nehet u Vietnamců znamená, že jeho nositel nemusí fyzicky pracovat. Proto ho někdy lze u bohatých vietnamských podnikatelů či intelektuálů vidět na levém malíčku. Vietnamci si potrpí na módu, ženy takřka nenosí sukně. Chodí vždy slušně a čistě oblečeni, což pro ně charakterizuje dobré chování. Jsou umírnění, uctiví a neafektovaní.
Medicína severu Vietnamu je založena na tradičních léčivech a na nauce dvou antagonistických principů – jin a jang. Princip jin ovládá vnitřek těla a je negativní, pasivní, studený. Ovládá orgány: břicho, žaludek, žluč, střeva, močový měchýř atd. Princip jang je kladný, teplý, aktivní a produktivní, ovládá povrch těla, ale i srdce, játra, plíce, ledviny, slezinu atd. Zdraví je harmonie obou, člověk onemocní při poruše jejich rovnováhy.
Med například Vietnamci užívají při léčbě vředové nemoci a obstipaci, při hypertenzi a suchém kašli. Včelí jed aplikují pomocí akupunktury proti revmatismu, bronchiálnímu astmatu, hypertenzi a bolestem hlavy. Snahou vietnamských lékařů je propojit tradiční a moderní medicínu při léčbě i prevenci. Lidoví léčitelé praktikují jižní i severní tradiční medicínu a herbalistiku, používají akupunkturu. S přílivem cizinců k nám by se měla upravit koncepce ošetřovatelství tak, aby každému člověku byla poskytnuta péče, která bude po všech stránkách uspokojovat jeho potřeby.
O autorovi: Bc. Jana Mocková, VZŠ a SZŠ Praha 4 (JMockova@seznam.cz)