Představte si zemi, kde velmi dobře funguje zdravotní záchranná služba, kde ordinace praktického lékaře bývá v každé větší vesnici a kde specialisté v běžných odbornostech působí v okresních městech.
Každá rodina má svého praktického lékaře pro děti a pro dospělé, zubaře a gynekologa; kdokoli s chronickým onemocněním je v péči specialistů. Navíc nemalá část populace má nějakého doktora v širší rodině nebo v síti známých a tento sociální kapitál je intenzivně využíván: neformální telefonické konzultace a zařizování termínů jsou zcela běžné.
Tak a teď si představte, že nic z toho buď vůbec, nebo z větší části neexistuje. Za evropskou kvalitou péče musíte do hlavního města a ti, kdo na to mají, jezdí s čímkoli vážnějším do ciziny. Nápad jako Virtualdoctors. org se pak jeví v úplně jiném světle. Když je telemedicína jedinou možností, jak za malé peníze přiblížit moderní péči africkému venkovu, pak nad komunikačními a informačními technologiemi v medicíně, těmi „vyšetřeními přes Skype“, rázem přestáváte ohrnovat nos.
Money talks
Virtual doctors fungují tak, že v terénním zdravotním středisku na zambijském venkově působí místní „clinical officers“, což samozřejmě nejsou vystudovaní lékaři, ale lidé se základním zdravotnickým vzděláním, kteří byli speciálně proškoleni, jak pracovat s on line manuály pro tropickou medicínu, včetně rozhodovacích algoritmů. Dostávají tablet s foťákem a středisko je napojené na internet.
„Běžné věci“, od malárie přes péči o lidi s HIV až po hadí uštknutí, zvládají perfektně sami, ale pokud se setkají s nezvyklým nebo komplikovaným případem, udělá personál střediska základní odběry, naměří hodnoty a pořídí fotodokumentaci. Kompletní datový soubor zašlou do cloudu, kde se případu zhostí specialisté v Británii, kteří pomohou s určením diagnózy a odpovídajícího léčebného postupu. Následně přebírají štafetu lékaři ve skutečné „okresní“ nemocnici s ohromnou spádovou oblastí (Zambie je téměř desetkrát větší než Česko), kteří ale už dostanou pacienta, s nímž bylo do té doby zacházeno v rámci možností lege artis, a k němu zdravotnickou dokumentaci včetně předběžné diagnózy a doporučené terapie.
Zcela zásadně to zlepšuje účinnost léčby a šetří to peníze.
Peníze vstupují jako významný, ne-li hlavní faktor také do rostoucí obliby „virtuálních“ doktorů ve vyspělých zemích, zejména tam, kde se za konzultace u lékaře platí a jen část je pojišťovnami pacientovi zpětně proplácena. Pokud ale máte pojistku s vysokou minimální spoluúčastí, což jsou dneska ve Spojených státech běžně tisíce dolarů, které musíte vytáhnout z vlastní kapsy, než vám pojišťovna vůbec něco proplatí, je poptávka po řešeních, která šetří čas a peníze, logicky hodně vysoká.
Virtuální doktoři se ale uplatňují i tam, kde nejde ani tak o peníze, jako o čas a snahu vyhnout se zabíjení času v čekárnách lékařů.
Kde je poptávka, tam je nabídka. Služby virtuálních doktorů dneska nabízejí ve Spojených státech jak zdravotnické řetězce, tak pojišťovny, ale i specializované společnosti, na něž je možné tuto službu „outsourcovat“ jako speciální benefit.
Názvy jako MDlive, Teladoc nebo American Well sice ještě nejsou notoricky známé, ale počet jejich uživatelů se rychle zvyšuje a podle odhadů poradenské firmy Deloitte by online konzultace v případě praktických lékařů mohly dosáhnout podílu 30 až 40 procent. A to při dimenzích USA s 320 miliony obyvatel představuje trh jako hrom, i kdyby každý z nich absolvoval jenom jednu konzultaci ročně. Online za 46 až 50 dolarů, anebo tváří v tvář za 150, vyberte si. Mazaní investoři jako John Sculley, který stál jako prezident Applu vedle Stevena Jobse, když v lednu 1984 uváděli na trh Macintosh, vidí v telemedicíně jednu z nejzajímavějších příležitostí široko daleko.
MDlive spolu s největším americkým lékárenským řetězcem Walgreens nabízí nonstop službu v 25 státech USA prostřednictvím řádně licencovaných praktiků a farmaceutů, ale společnost spolupracuje i se zdravotními pojišťovnami a samotnými poskytovateli. „Doktory přes smartphone“ dnes pomalu začíná proplácet i federální vláda u některých programů péče pro seniory (Medicare), případně jednotlivé státy v rámci Medicaid (péče pro chudé).
Zpožděné Česko
Převážně konzervativní zdravotnická veřejnost v Česku má k elektronizaci zdravotnictví dosti odtažitý vztah. Důvody opožděného nástupu moderních metod a nástrojů komunikace s pacientem u nás popisujeme jinde, ale zase na druhé straně se můžeme poučit z chyb, které napáchali jiní.
Statistiky totiž uvádějí, že pouze jeden z 26 klientů nespokojených se službou call centra si na ni stěžuje přímo poskytovateli, ale každý z nich o tom v průměru řekne deseti jiným lidem. Běda průkopníkům, kteří nezvedají telefony a neskajpují, když to jednou slíbili. Přitom možnost popovídat si ve dvě ráno s hypochondrem je čirá radost, ne?