Tento německý lékař, považovaný za jednoho ze zakladatelů imunologie, totiž objevil proti záškrtu sérum, jež působilo jako lék po propuknutí nemoci i jako ochranný prostředek. Za objevy na poli imunologie byla Behringovi v roce 1901 jako prvnímu v historii udělena Nobelova cena za lékařství a fyziologii.
Behring se narodil 15. března 1854 v německé obci Hansdorf (dnes polské Lawice) v chudé učitelské rodině. Kvůli nedostatku financí vystudoval jako stipendista medicínu na akademii vojenského lékařství v Berlíně, poté ale musel pět let zůstat u armády. Armádou byl vyslán do Polska, kde se zabýval výzkumem různých infekcí a na počátku 80. let 19. století studoval účinky jodoformu, dezinfekčního prostředku, na bakterie a jejich toxiny. Armádu jeho výzkumy zaujaly a von Behring byl odeslán do Bonnu k slavnému profesorovi Karlu Binzovi, který byl v té době jedním z nejlepších farmakologů.
V roce 1888 byl povolán do Berlína a nastoupil do Hygienického ústavu, kde několik let pracoval pod vedením Roberta Kocha, objevitele bacilu tuberkulózy. Kocha následoval i do Institutu pro výzkum infekčních nemocí, kde se sešli s další legendou, zakladatelem moderní chemoterapie, německým lékařem a bakteriologem Paulem Ehrlichem. V roce 1894 byl von Behring jmenován profesorem hygieny na univerzitě v Halle a následující rok odešel na stejnou pozici na lékařskou fakultu univerzity v německém Marburgu, kde působil po zbytek života.
Bacil záškrtu a jím produkovaný jed byl znám zásluhou jeho krajana a kolegy Friedricha Loefflera již od roku 1884. Na svůj největší objev přišel von Behring během studia imunity zvířat proti záškrtu a tetanu. Objevil úkaz, že v krvi koní se proti záškrtu vyvine v krvi antitoxin. Očkoval tak stále větší dávky toxinu do krve pokusných koní a získal tak sérum proti záškrtu.
S japonským kolegou Šibasaburem Kitasatem publikoval nejprve článek o vzniku imunity při onemocnění záškrtem a o protitetanové imunitě u zvířat a poté již popsal léčbu záškrtu pomocí krevního séra. Obávaná nemoc, hubící po staletí tisíce dětí, přestala být smrtelnou hrozbou, a to tím spíše, že Behringovo protizáškrtové sérum působilo nejen jako ochranný prostředek, nýbrž i jako léčivý prostředek po propuknutí nemoci.
Výsledky svého zkoumání poprvé předvedl v roce 1891 a následující rok již byla zahájena průmyslová výroba antitoxinů záškrtu. Úspěch mělo také podávání jeho séra proti tetanu u německých vojáků v první světové válce. V roce 1946 bylo zavedeno povinné očkování proti záškrtu a onemocnění téměř vymizelo.
V roce 1901 byl von Behring oceněn první Nobelovou cenou za fyziologii a medicínu a byl také povýšen do šlechtického stavu, Založil si také vlastní společnost na výzkum a výrobu vakcín a sér, jejíž následovnice funguje pod jménem CSL Behring dodnes.
Od roku 1896 ženatý von Behring měl šest synů. Zemřel 31. března 1917 v Marburgu, dva týdny po svých 63. narozeninách. Myšlenka preventivně lidi ochránit před infekčními nemocemi je stará přes tisíc let. Zrodila se pravděpodobně v Číně a vyšla z poznání, že osoby, které onemocněly černými neštovicemi a přežily zůstaly v následující epidemii před nákazou ochráněny.
První typ očkování přivezla do Evropy manželka britského vyslance v Istanbulu lady Mary Montaguová poté, co se v roce 1715 sama utkala s neštovicemi. Přemluvila krále Jiřího I., aby očkování vyzkoušel na vězních a posléze jim udělil milost. Později si anglický venkovský lékař Edward Jenner všiml, že dojičky, které se nakazily kravskými neštovicemi, byly odolné i vůči pravým neštovicím. Vyrobil účinné očkování a 14. května 1796 úspěšně provedl na malém chlapci první aplikaci.
Dalším průkopníkem v oblasti očkování byl francouzský vědec Louis Pasteur, který v roce 1885 úspěšně použil u mladého chlapce, kterého pokousal vzteklý pes, oslabený virus vztekliny jako očkovací látku. Další očkovací látky již přineslo 19. století.