Může výzkum založený na pozorování 10 pacientů rozhodnout výsledek sporu, ve kterém nejde jen o miliardy, ale i o život a smrt milionů nemocných? Může, rozhodla teď porota v Texasu.
Češi to jméno prakticky neznají a nic bližšího jim neříká. Hned z několika důvodů by ale stálo za to, aby se s ním seznámili. Řeč je o Vioxxu, preparátu proti zánětu kloubů, který teď budí ve Spojených státech mimořádné emoce a plní první stránky novin.
Oč přesně jde? Porota texaského soudu odsoudila minulý měsíc firmu Merck, která Vioxx vyrábí, k zaplacení odškodného za smrt Roberta Ernsta. Pacienta, který užíval zmíněný lék a který zemřel na srdeční selhání.
Výše odškodného zatím nebyla přesně určena, ale lze očekávat částku vyjádřenou v desítkách milionů dolarů. Podobných pacientů přitom může být jen v USA několik desítek tisíc.
Tím se dostáváme do částek, které by farmaceutický gigant mohly snadno položit. Člověk na takovou zprávu může reagovat projevem spravedlivého hněvu:
dobře firmě tak, neměla nezodpovědně riskovat a prodávat životu nebezpečné léky. Část veřejnosti, která je intuitivně podezřívavá a nedůvěřivá k velkým farmaceutickým společnostem, může dokonce pociťovat i jisté škodolibé zadostiučinění.
Věc je ovšem složitější. Bližší pohled totiž ukazuje, že případ Vioxx spíše než o čemkoli jiném vypovídá o tom, jakým způsobem dnes společnost pracuje s informacemi.
Možná ano, možná ne
Začněme u informace o smrti Roberta Ernsta. Agenturní zprávy většinou zamlčely skutečnost, že tento pacient zemřel na srdeční arytmii, nikoli na infarkt. Existují lékařské studie, které dokumentují zvýšené riziko infarktu u pacientů užívajících léky na bázi účinné látky rofecoxib, mezi něž patří i Vioxx.
Nikdo však nikdy nezkoumal a nepotvrdil, že by Vioxx měl jakýkoli vliv na zhoršení stavu pacientů se srdeční arytmií. Soudní porota složená ze dvanácti náhodně vybraných občanů - laiků v oblasti farmacie, medicíny a statistiky - nicméně této skutečnosti nevěnovala pozornost. V konečném důsledku rozhodl plamenný projev Marka Laniera, advokáta žalující strany.
Existují ale i další důvody k pochybnostem. Texaský soud hodnotil řadu odborných analýz a posudků. Jedním z klíčových byl článek otištěný letos v únoru ve věhlasném britském lékařském časopise The Lancet.
Studie se zabývala celkem 8143 pacienty, kteří utrpěli infarkt a kteří někdy v životě brali Vioxx nebo příbuzné preparáty. Celkem osmašedesát pacientů bralo tyto léky v době infarktu.
Výsledkem studie bylo tvrzení, že účinná látka obsažená ve Vioxxu zvyšuje riziko infarktu 1,39krát. Je tento výsledek opravdu průkazný, anebo jde o náhodnou shodu okolností?
Autoři studie tvrdí, že výsledek je nenáhodný, a tedy statisticky významný, nicméně dodávají, že jde o statistickou významnost na samé hranici.
Za pozornost však stojí i další údaje: studie nepracovala s výsledky, které by získala na základě kontrolovaného experimentu, nýbrž se spokojila pouze se statistickým zpracováním hromadně sesbíraných dat.
Autor expertízy, doktor David Graham, takovou námitku uznává a připouští, že při uvážení všech dalších faktorů vychází riziko pouze v hodnotě 1,34. To již ovšem není číslo, které by bylo možné považovat za statisticky významné.
Škodí tedy Vioxx, nebo ne? Správná odpověď zní: Možná ano, možná ne. Na základě Grahamovy studie by však přece jen bylo možné formulovat hypotézu, že velmi vysoké dávky léku přece jen riziko infarktu velmi významně - zhruba pětinásobně - zvyšují.
Statistická významnost tohoto zjištění je ovšem zase prudce oslabena tím, že je založena na pozorování pouhých deseti pacientů. Může deset pacientů rozhodnout výsledek soudního sporu, ve kterém nejde jen o miliardy, ale o osudy milionů pacientů? Může, tvrdí advokát Mark Lanier a texaská porota, která mu dala za pravdu.
Sirény statistiky
Celý případ tak poukazuje na pozoruhodný jev. Nikdy dříve nemělo lidstvo k dispozici tolik statistických údajů a takovou výpočetní sílu jako nyní. Dostupnost statistik ovšem nejde ruku v ruce s rostoucí všeobecnou znalostí, jak s daty, jež přinášejí, zacházet.
Většina lidí zná koncept průměrné hodnoty a je schopna pochopit zcela elementární pojmy z teorie pravděpodobnosti. Zdaleka ne každý ovšem zná rozdíl mezi průměrem a mediánem.
Jen někteří lidé jsou pak schopni uvažovat v pojmech podmíněné pravděpodobnosti. A konečně jen nepatrná část populace zná alespoň základy statistického testování hypotéz.
Obhájci firmy Merck argumentovali čísly a statistickou významností. Mark Lanier vsadil spíše než na fakta na emoce - a vyhrál. Snadná dostupnost dat a informací v kombinaci s neznalostí, jak je správně chápat a zacházet s nimi, se v moderní společnosti stává nebezpečně třaskavou směsí.
Příkladem budiž blamáž kolosálních rozměrů, jež se v minulosti odehrála v oblasti monetární politiky. Šlo o takzvanou Phillipsovu křivku, což byla teorie předpokládající vztah mezi inflací a nezaměstnaností.
Politici s nadšením přijali myšlenku, že zvýšením inflace mohou potlačit nezaměstnanost, ačkoli samotný Phillips nikdy nic takového v praxi nenavrhoval. Čas pak ukázal, že celá teorie Phillipsovy křivky byla mylná.
Měnová politika byla převedena z pravomoci demokraticky volených vlád do výlučné sféry centrálních bank, které dostaly za úkol zkrotit roztočené inflační spirály, což se jim nakonec povedlo, aniž by to mělo jakýkoli vliv na nezaměstnanost.
Křivky
V současnosti je svět plný větších či menších Phillipsových křivek: opravdu dokáže dvanáct náhodně vybraných porotců rozhodovat o velmi složitých odborných otázkách?
Nebylo by lepší svěřit některé odborné problémy elitářsky vybraným kolegiím expertů, což je způsob osvědčený v řízení centrálních bank? Není však otázka výběru expertů do těch či oněch komisí sama o sobě stěží řešitelným odborným problémem?
Naléhavých otázek, které se v těchto souvislostech vnucují, je celá řada už teď a bude jich přibývat. Ať už na ně ale přinese budoucnost jakékoli odpovědi, jedno je možné říci s jistotou už teď:
školy, které v informacemi, daty a statistikami zaplaveném světě nutí své žáky do úmorného biflování údajů, místo aby je učily s nimi zacházet a rozumět jim, připravují svým absolventům neradostnou budoucnost.
Pavel Kohout, ekonom a statistik,
Respekt