Ale máme ji vlastně jen proto, že se Zelenka přiznal. Jiný důkaz není. Bez toho přiznání by se to možná dalo uložit k ledu a neměli bychom na koho ukazovat prstem. Havlíčkobrodská nemocnice by nemusela vysvětlovat, proč podala tak opožděné, navíc neslané a nemastné trestní oznámení, a proč kolegům v Jihlavě sice Zelenku nedoporučila, ale bez kloudného vysvětlení.
Policie by nemusela vysvětlovat, proč ho zatkla prvního prosince, když jí to oznámení leželo na stole od října. Hejtman by se nemusel durdit, z čeho se má zodpovídat, když jediná jeho problematická vina spočívá v tom, že něco věděl, ale málo žhavil dráty. Policejní prezident by nemusel vyšetřovat postup vyšetřování a ministr zdravotnictví by nemusel sestavovat znaleckou komisi.
Ostatně k čemu ta znalecká komise dojde? Asi jen k tomu, že se nejeden lék dá použít jako jed a že to v každé nemocnici ví i uklízečka. Takže právě teď možná někde jinde řádí nějaký jiný Zelenka a nikdo ho nezastaví. Známý psycholog Slavomír Hubálek tvrdí, že se to někdy může zašprajcovat v hlavě každému a sebelépe prověřený odpovědný pracovník se může ze dne na den stát vrahem.
Všichni víme, že se do zdravotnictví lidé příliš nehrnou. Sestry v nemocnicích dnes mluví často slovensky nebo s přízvukem, v němž tušíme azbuku, příště se asi začneme seznamovat i s akcentem rumunským. A ředitelé nemají na vybranou, koho vzít a koho ne. Ostatně zašprajcovat v hlavě se to může každému.
Jistě je nutné prošetřit odpovědnost všech, od staniční sestry, která nedbala o to, aby ampulky se zbytky léků ihned skončily v odpadu, přes ředitele nemocnice a advokátku, která sepsala to alibisticky formulované oznámení, až po laxní policejní vyšetřovatele, ba i toho hejtmana.
Možná to skončí do ztracena, možná exemplárními tresty. Ale právě jen pro tento případ. Jiné mohou následovat. Takže kudy ven z této šlamastyky? Klíč k řešení nehledejme v psychologii vraha, to je dobré leda do akčního filmu. Hledejme ho spíš v trápení primáře Longina, který se dostal do mlýna: morálka i zákon mu velely zastavit vraždění, loajalita k pracovišti ho nutila váhat. Nezávidím mu. Závidět mohu lidem, jimž se to nemůže stát. Ale ti žijí jinde.
Jiří Franěk, Právo