Pocházíte ze zdravotnické ro -diny?
Ne, spíše z učitelské. Všechny moje příbuzné ze strany prababičky již od dob Rakouska-Uherska jako dívky z dobrých rodin chodívaly na takzvaný učitelský ústav nebo do penzionátu. V rodině mého otce byli samí obchodníci nebo továrníci, prostě buržoazie. Byli to ekonomicky vzdělaní předkové, tenkrát se jim říkalo komerční inženýři. Jediným lékařem v rodině je můj bratranec. Je to pediatr a dotáhl to na ředitele nemocnice.
A co vás přivedlo ke zdra vot nic -tví?
Na to mám zcela jednoduchou odpověď. Jako dítěti z buržoazní rodiny – můj dědeček měl továrnu na sanitární keramiku – mi bylo jasné, že nemám šanci dostat se na gymnázium. Tenkrát o tom rozhodovala snad i domovní důvěrnice. Naštěstí jsme s bratrem byli premianti. Matka mě přesvědčovala, ať to aspoň zkusím na pedagogickou nebo zdravotnickou školu. „Máš sociální cítění, pořád někomu pomáháš,“ říkala. To byla pravda. Už jako patnáctiletá holka jsem spolužáky doučovala češtinu a ruštinu, vydělávala jsem celých 10 korun za hodinu. Tak jsem se přihlásila na zdravotnickou školu.
Vybrala jste si dobře?
Určitě, bavilo mě to. Byla to krajská zdravotnická škola. Byla tenkrát dosti vyhlášená, učili tam výteční lékaři ze Všeobecné nemocnice v Praze. Když jsme byli ve čtvrtém ročníku a chodili už do špitálu na praxi, sdělili nám, že si můžeme udělat ještě maturitu z pediatrie a z péče o ženu. Většina z nás se tam přihlásila, zaujalo nás to, ale také se nám moc nechtělo hned začít pracovat. Po absolvování jsme byli všeobecně použitelní zdravotníci. Do školy za námi pak přišly hlavní sestry z různých nemocnic a těm dobrým hned nabídly místo. Tenkrát byla pracovní povinnost, když žena nebyla vdaná a nepracovala, byla prostě příživník. Mě si také vybraly, ale já už jsem vdaná byla, Kája měl strach, abych mu ne utekla s nějakým doktorem. Mohli jsme pracovat na dětském oddělení nebo v chirurgických či interních oborech. Pracovali jsme samostatně, směli jsme píchat injekce, a dokonce i dávat infuze, sloužili jsme noční směny. Byli jsme na rozdíl od absolventů některých jiných ročníků již plnoletí, což bylo výhodou.
Kde jste začínala?
Nastoupila jsem do Všeobecné nemocnice v Praze, kde jsem začínala na operačním sále. I když jsme ve škole měli průpravu bezvadnou, na operační sály jsme moc nechodili. Spíš jsme se jen dívali nebo čistili nástroje, ale k instrumentáriu jsme se samozřejmě nedostali. Někdy nás starší kolegyně spíš v legraci strašily, když mluvily o operatérech: „Jé, ten je zlej, ten nástroje hází po zemi, někdy se strefí i do tebe!“ A podobné věci. Trochu jsem z té práce měla strach.
Nechala jste si aspoň poslední prázdniny?
Nastoupila jsem hned v červenci, byl čas dovolených, takže bylo málo personálu. Spadla jsem do toho rovnýma nohama. Bez velkého varování mě poslali na noční a rovnou na operační sál. To tenkrát bylo docela běžné. Zpočátku byl klid, nic se nedělo. Sloužící chirurg tam hrál na housličky, personál se na mě chodil koukat, protože jsem tehdy vypadala jako vystřižená z komiksu. Tak jsem zatím myla nástroje a dávala do sterilizátoru cévky. Tenkrát byly cévky baleny v takových toulcích. A najednou z ambulance telefon, že nám přivezli úraz. Nějaký kluk, student filosofie, si chtěl na náměstí Míru skočit do stánku pro buřta a tramvaj mu přejela nohy. Ještě nikdy jsem neinstrumentovala a teď jsem tam byla sama jen s lékařem, narkotizérem a jednou sanitářkou, ale žádná zkušená sestra. Doktor věděl, že nic neumím. Přiznala jsem, že jsem ještě nikdy samostatně nepodávala, a on na to: „Neboj se, my to spolu zvládneme.“ Úplně jsem se klepala. Samozřejmě, že síta s nástroji jsou připravená, ale i tak jsem se hrozně bála. Věděla jsem, že hlavně nesmím nic znesterilnit a že nástroje musím pořád počítat. Byl to skutečně křest ohněm. Operace bohužel skončila amputací obou končetin, jedné nad kolenem, druhé nad kotníkem. Dva dny jsem z toho nespala. Pořád se mi o tom zdálo a strachy jsem se klepala, že zase budu v noci na sále a sama. Pak se mi ale přišla vrchní sestra omluvit, že to bylo výjimečné, že mě tam takhle hodili o těch prázdninách, protože to nebylo přípustné ani tenkrát.
Jak dlouho jste na chirurgii sloužila?
Tři roky. Po osmiměsíční mateřské dovolené jsem řekla, že už nebudu pracovat na směny a o víkendech, že mám malé dítě. Respektovali to a převedli mě na polikliniku pro vysokoškolské studenty, která byla součástí všeobecné nemocnice. Pracovala jsem na chirurgických oborech, tedy na chirurgii, ortopedii, gynekologii a ORL. Byly jsme tam celkem tři sestry a po třech hodinách jsme se v ambulancích střídaly. Nestrávila jsem tedy pracovní dobu jen na jednom pracovišti. Lékaři chodili z nemocnice. Přišel gynekolog a tři hodiny ordinoval. Pak odešel. Potom následovala chirurgie, na kterou přišel jiný doktor, a odpoledne přišla na řadu ortopedie. Jednou mě taky poslali na oční, což je rovněž chirurgický obor. Udělali to ale jen jednou. Lékařka odešla na tzv. klinický den a já tam sama neměla co dělat, tak jsem jí umyla všechna ta sklíčka, která se používají při vyšetřování zraku. To byla taková hnědá bedna, která skrývala „miliardy“ dioptrií. Mně se zdálo, že je má hrozně špinavá, tak jsem se dala do drhnutí a všechna sklíčka jsem pěkně vyleštila. Druhý den byl na vyšetření vietnamský pacient, ti obvykle mají potíže se zrakem. Tenhle ale nic neviděl ani s těmi sklíčky, protože jsem je úplně zpřeházela. Doktorka byla zvyklá je vybírat popaměti, což jí teď bylo na nic. Celý den jsme pak ty „plus dva a mínus čtyři“ dávaly spolu dohromady. Musím říct, že to byla sice ambulantní, ale úžasná praxe. Za ta léta jsem se mi podařilo v chirurgických oborech získat velkou praxi.
Kde jste nakonec zakotvila?
Uměla jsem dobře rusky. Bavilo mě to a také jsem byla tenkrát zahleděná do ruských autorů. K tomu jsem ještě jako manekýnka předváděla jabloneckou bižuterii. Stávalo se, že jsme třeba odjeli na tři měsíce předvádět do Leningradu, takže ruštinu jsem uměla opravdu dobře. K tomu jsem chodila do jazykové školy na Národní, kde jsem se učila i angličtinu. Jednou za mnou v nemocnici přišli, že u nás studuje stále více zahraničních studentů a že je třeba, aby o ně pečoval někdo, kdo má chirurgickou i jazykovou průpravu. A tak jsem začala pracovat na cizineckém oddělení. Studovali tady tehdy studenti z celého světa na všech možných vysokých školách. Zpravidla tady nikoho neměli, takže lékař a já jsme byli jejich nejbližší osoby. Obraceli se na nás také, když potřebovali do školy omluvenku. Za tu dobu jsem poznala studenty z Afriky, Vietnamu, Kambodži… Byla to velice dobrá praxe. Každý národ má svá specifika. Vietnamci mívají většinou parazity, ty se léčí pořád stejně. Evropští studenti mají zase jiné problémy, ale studenti z Afriky jsou kupodivu velmi zdraví. Zajímavé bylo, že měli veškerá vyšetření většinou negativní. Akorát trpěli na virózy, byli citliví na změny teplot a vlhkosti, někteří nikdy předtím neviděli sníh. Dokonce jsem jednou viděla, jak ho na ulici jedli. Zažila jsem spoustu zajímavých situací. Jednou se nám svěřila studentka ze Sýrie, že jede domů a má strach, že jí rodiče nedovolí se sem vrátit, protože chodí s českým klukem a už není panna. Bála se, že ji budou vyšetřovat na gynekologii a u toho bude babička, maminka, táta… Prostě že bude zle. Doktor byl hodně zcestovalý, byl na různých misích, tak jí navrhl chirurgickou pomoc.
To muselo být opravdu zajímavé…
Bylo to zajímavé, ale chtěla jsem se posunout někam dál. Doplnila jsem si vzdělání, abych se mohla věnovat vzdělávání dospělých a dalším specializacím. Začala jsem pracovat ve Vzdělávacím centru všeobecné nemocnice, kde jsem měla na starosti kromě organizování atestací lékařů také dvouleté specializační kurzy ARIP a instrumentování na operačních sálech. Musela jsem to celé od anotace až po zkoušky zařídit, včetně lektorů a dílčího přezkoušení. Tady jsem mohla zúročit veškerou praxi, kterou jsem získala v nemocnici ve všech oborech. Mezitím jsem si udělala kurz péče o nemocné a různé další, také management. Bez toho bych tu práci ani nemohla vykonávat. Po revoluci jsem ve Vzdělávacím centru zůstala sama, protože ostatní byli odejiti, neboť byli trochu komunisté. Ten obrovský objem práce se ale nedal zvládnout. Tak jsem si jako pomoc našla jednu lékařku, s níž jsem kdysi pracovala a kterou pak propustili. Věděla jsem, že tu práci umí, že nikoho nebudu muset zaučovat. Pracovala jsem tam 16 let. Pak se ale musel z úsporných důvodů redukovat tým, tak jsem přišla o místo. Kája se radoval, že s ním konečně budu doma.
Takže jste zůstala v domácnosti?
Jenom tři měsíce. Pak mi zavolala vrchní sestra z gynekologie, která mě znala, a nabídla mi místo v porodnici U Apolináře. Vrátila jsem se tam, kde jsem porodila obě děti, a byla jsem takříkajíc hozena do vody. Poslední léta jsem se zabývala více teorií, i když jsem se studentkami chodila na praxi. Byla tam spousta personálu, který mě neznal. Šuškali si: „To je ta z toho vzdělávání, tu jsme měli ve škole dva roky…“ Naštěstí jsem s nimi za studií neměla problém ani jako přednášející, ani jako zkoušející. Nikdy jsem nedala horší známku než dvojku. Ale studenti si ji vždycky zasloužili, uměli to. Dostala jsem na starost takzvanou klimakterickou poradnu, což bylo něco úžasného. Navštěvovaly ji ženy, které kromě gynekologických potíží trpěly i klimakterickým syndromem a potřebovaly, aby se jim někdo věnoval. Já jsem je vyzpovídala, vyšetřila je na osteoporózu, nabrala krev, prostě udělala všechno, co je třeba, a pak je předala lékaři, který jim na základě výsledků vyšetření vybral vhodnou hormonální substituční terapii. Poslali jsme je na mamografii, prostě byl to takový screening, při kterém se zachytly i různé myomy, někdy i nádor, takže se to mohlo včas odoperovat. Poradna byla výjimečná v rámci celé republiky a měla velmi dobré výsledky. Ne všechny ženy postihne klimakterium až ve zralém věku. Měli jsme tam i mladé ženy. Spolupracovala jsem se třemi lékaři, kteří tam docházeli vyšetřovat. Jinak jsem pracovala samostatně. Poradna byla po čase z úsporných důvodů zrušena. Obecných endokrinologických poraden je dnes spousta, protože je lidé potřebují již od dětství. Na klimakterické ženy už není čas. V porodnici jsem jednu dobu pracovala i na těhotenské ambulanci, ale hlavním těžištěm byla klimakterická poradna. Když ji zrušili, dostala jsem nabídku na práci na oddělení reprodukční medicíny. Přijala jsem ji, ale pak jsem zjistila, že teoreticky je to velice zajímavé, ale prakticky veliká nuda. V tomto oboru hraje hlavní roli laboratoř a lékař, na porodní asistentku toho moc nezbude, to by mě nebavilo.
Co děláte teď? Připravujete něco?
Po dlouhých letech strávených v praxi se dnes pohybuji již jen v teoretické rovině. Podílím se na přípravě vzdělávacího projektu pro zdravotníky. Na praxi už také nemám věk, dokonce se někdy cítím trochu unavená. Všechno jsem to táhla při nemoci Káji, bratra, dědeček, který mi pomáhal s domácností, zemřel, moje máma taky. Jak jde život, najednou přicházíte o určité druhy zázemí. Pak už nejde pracovat úplně na plné pecky. Už ani nechci, chci se věnovat něčemu, co mě hodně baví. Za bolševika jsem musela chodit do práce, protože Kája jako výtvarník měl takzvané volné povolání a někdo z nás zaměstnaný být musel. Po revoluci to bylo zase jinak, ale ještě jsem neměla důchodový věk. Teď si užívám, že si můžu vybrat. Ono to vypadá jako selanka, ale představte si, že jste manželka poměrně známého výtvarníka. Lidé mají pocit, že vyděláváme miliardy, a občas se na to dívají i tak, že jim ubíráte práci.
Váš manžel se několik let nachází v tzv. vegetativním stavu. Co se mu vlastně stalo?
Všichni to už vědí, říkala jsem to už mockrát. V dýchací trubici mu zaskočil kousek jídla. Zavolali jsme záchranku a řídili se instrukcemi dispečera, které zněly: stabilizujte polohu, vytáhněte jazyk. To jsme udělali. Sousto se podařilo vytáhnout až za dvacet minut v nemocnici. Došlo ke kyslíkovému deficitu. Leží v motolské nemocnici, kde se o něho velmi dobře starají. Vždycky dělali, co mohli. Při přijetí nám tenkrát řekli, že do rána nevydrží. Bylo to strašné.
Jakým způsobem se s Kájou dorozumíváte?
Já s Kájou mluvím, jako kdyby tady byl s námi. Přijdu a řeknu: „Ahoj Kájo, dneska je neděle 10. května, byla u nás na návštěvě Markéta, pamatuješ na ni?“ Nebo: „Vzpomínáš si, jak jsme tenkrát jeli do Tábora a opékali si tam buřty?“ Ukazuju mu obrázky v jeho knize. A pak řeknu: „Tak a teď budeme cvičit a uděláme to stokrát, ano?“ Taky mu pouštím vážnou hudbu, při jejím poslechu Kája vždycky kreslil. Nesnášel takové to „tuc tuc“. Sestřička mu pouští televizi, třeba když běžel film „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“. Nebo mu ukazuje obrázky v jeho knížce. Honza mu namluvil něco do sluchátek, Berenika mu zazpívá, prostě aby slyšel hlasy svých blízkých. Když za ním Beruška nemůže jít, zavoláme jí mobilem a ona mu do ucha povídá novinky ze svého života. Patrik špitál nesnáší, takže s Kájou mluví jen po mobilu. Tomu všemu se říká bazální stimulace a tu skutečně dělám. Musím ale přiznat, že někdy jsem už z toho utahaná. Občas se mi stane, že po cestě za ním do nemocnice mě přepadnou strašlivé obavy, taková tíseň, co mě tam čeká. Třeba když vím, že má Kája horečku nebo jiné potíže, prostě se jeho zdravotní stav zvrtne, což u něho může být fatální, tak už je ve mně malá dušička. Jakmile mě přepadne ta úzkost, mám už za tu dobu na oddělení domluveno, že jim zavolám a oni mi řeknou: „Klid, pan Saudek je stabilizovaný.“ Nebo mi řeknou: „Johano, dneska nechoďte, nemá to cenu.“ Vždycky ve mně hrozně hrkne, ale oni mě hned uklidní, že to nic není, jenom že ho prostě dneska necháme v klidu. Jsou tam všichni úžasní, zvláště personál pohlaví ženského. Chodí na Kájovy výstavy a drží nám palce… S těmi chlapy je to trochu jiné, lékaři jsou racionálnější, přistupují k tomu trochu jinak. Už se za ta léta také stalo, že mě přemohla choroba a nemohla jsem za Kájou přijít. Sestry ho vyfotily mobilem a posílali mi to. Mají naprosto lidský přístup, protože tohle by opravdu dělat nemusely. Dokonce to ani není profesionální. Také tam čas od času vymění sestry, které o Káju pečují. Když si některá na něho moc zvykne, takže se stane téměř rodinným příslušníkem, staniční ji vymění. Oni nechtějí, aby sestra k pacientovi přilnula, protože by z toho měla stres. Je to určitá prevence vyhoření, protože máte-li k pacientovi citovou vazbu, mnohem více vás péče vyčerpává. Kája nedávno dostal virózu, tak se jeho zdravotní stav trošku zhoupl. Také má věk, 13. května mu bylo 80 let. Takže je už zase na ventilátoru. Předtím byl několik let bez podpůrných dýchadel. Už o tom ale novinářům nic neříkám, stejně by to obrátili naruby. Najdou se pak lidé, kteří říkají, že za jejich peníze může Kája být tak dlouho v nemocnici, a ubližují nám. Nebo jeho fanoušci vytáhnou kresby, které si kdysi od něho půjčili, a nejen že je vystavují, ale dokonce i prodávají a inkasují za to miliony, a to bez nadsázky. Nepřeju si, aby k němu chodili novináři. Fakt, že je veřejnost o Kájovi informována, mu nepomůže, spíš ublíží. Přístup k němu jsem dovolila jen nejbližším přátelům, kteří s ním také cvičí, masírují ho nebo mu vyprávějí. Nikdo přece neví, do jaké míry je takový člověk schopen vnímat. Důvodem je ovšem i riziko nákazy. Sestry mají komunikaci s pacientem v náplni práce, ale nemívají na to čas. Na druhé straně toho člověka neznají, tak co by mu vyprávěly. Ono je taky těžké něco vyprávět, když nikdo neodpovídá…
Jak se na to díváte jako zdravotnice?
Já se na to dívám především jako manželka a milující partner. Zdravotní péči o něho zajišťují zdravotníci, dělají, co je nezbytné. Já jenom kontroluju, a když se mi něco nelíbí, dojdu za sestrami nebo za lékařem a laskavě je poprosím o to či ono. Udělala bych pro Káju cokoli na světě.