* Jak jste se dostal do ústavu na Ukrajině?
Do podkarpatské obce Vylšany, kde je dětský domov pro postižené děti, jsem přijel před několika lety zcela náhodou. Vylšany se nacházejí za hranicemi se Slovenskem nedaleko dobře známé Koločavy na Podkarpatské Rusi, odkud byl románový hrdina knihy Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník. Na zdejší dětský domov pro postižené nás upozornil jeden zahraniční dělník. Asi před dvanácti lety jsem vezl v autobuse zahraničních dělníků humanitární pomoc do Moldávie a vyprávěl jsem, kam jedu. Vyslechl mne jeden dělník, který seděl za mnou, a řekl mi, že humanitární pomoc by potřebovaly také děti ve Vylšanech, protože se mají strašně špatně. Poznamenal jsem si místo a cestu a slovenská ADRA pak do Vylšan odvezla náklad ošacení, obuvi a tunu rýže. Na Ukrajině byla ekonomická krize a v ústavu měli hned z čeho vařit.
* Přiblížil byste podmínky, ve kterých zde postižené děti žily?
Vylšany jsou dětským domovem pro postižené. Zdejší chovanci vyžadují odbornou zdravotní péči, které se jim ale nedostávalo. Sirotci jsou v zemi rozdělováni do dětských domovů z pedagogicko-sociálního centra, kam je svážejí z celé západní Ukrajiny. Není-li pro nějaké zdravé dítě místo, dají ho do Vylšan, kde se najde vždycky. Ve Vylšanech jsou však převážně zdravotně postižení sirotci. Nikoho nemají a jsou proto rádi, že se o ně někdo postará a dá jim najíst, takže netrpí hladem.
* Vzpomínáte si na první zážitky?
Když jsem přijel na místo poprvé, byl jsem hodně překvapený, jak zde děti žijí. V ústavu, kde bylo asi dvě stě dětí, měly k dispozici jedinou sprchu, která fungovala. Z vodovodní trubky tekl jen slabý čůrek vody, pod kterým se koupali „choďáci“. Nedovedl jsem si přestavit, jak by tam koupali také „ležáky“, a tak si myslím, že se na ně při hygieně nedostávalo a ošetřovatelé ležící chovance maximálně otírali vlhkým hadrem. Na dětských postelích chyběly gumové podložky, takže pod dětmi doslova hnily promočené matrace. Při naší pozdější návštěvě jsme jim proto dovezli padesát nových matrací, dalších sto padesát později dodala do ústavu ukrajinská vláda.
* Dal se nahradit chybějící ukrajinský lékařský a zdravotnický personál?
Později ano. Do Vylšan začali přijíždět lékaři z Francie, Slovenska a Maďarska. Vyšetřili všechny zdejší děti a provedli důkladnou revizi v jednotlivých diagnózách pacientů. Podle materiálů, které byly k dispozici, měly mít údajně všechny děti oligofrenii a dětskou mozkovou obrnu. Jenže to pravda nebyla, tedy rozhodně ne u všech. Francouzští lékaři a další zdravotnický personál dokázali ve Vylšanech skoro nemožné. Spolu s ukrajinským personálem postupně rozhýbali a rozchodili osmdesát ležících dětí ze sta. Překvapený ředitel vylšanského domova pan Bihunec prohlásil, že je to úplný zázrak. Představte si dvanáctileté děti, které nikdy v životě nechodily! Už mohly mít atrofické svaly, jež se nemohou dále rozvíjet. A přece se francouzským lékařům a zdravotníkům podařilo, že tyto děti, které od narození pouze ležely, najednou začaly pomalu chodit.
* Dalo se dětem v ústavu pomoci ještě jinak?
Samozřejmě. Vylšany mají štěstí, že nejsou daleko od našich hranic. Později tam proto začali jezdit pracovníci a dobrovolníci humanitární organizace ADRA, lidé z Evangelické akademie -Vyšší odborné sociálně právní školy, JABOK a našeho Jedličkova ústavu. Postupně jsme na místo dopravili pec na výrobu chleba, velkou pračku a provedli rekonstrukci topení, aby děti ve zdejších krutých mrazech a špatně vytápěných budovách nestrádaly zimou. Ústav, který leží mezi řekou a silnicí, zažil v roce 1998 velkou pohromu. Při povodních vtrhla do Vylšan v noci velká voda. Pracovníci, kteří měli tu noc službu, spolu s pohyblivými dětmi přenesli všechny ležící děti z jedné budovy do druhé. Děti měly štěstí. Voda smetla dva sklady a zastavila se jen pár metrů od ubytovacího domu.
* Pokoušeli jste se ještě nějak změnit podmínky zdejších dětí?
Divili jsme se, když jsme viděli, že každá vychovatelka má na starost 25 dětí. Musela na ně dávat stále pozor, aby je uhlídala. Děti vůbec nevycházely za brány ústavu, takže dětství prožívaly na ploše o rozloze třech hektarů. Nebyli jsme tehdy spokojeni s tím, jak ve Vylšanech děti žijí, a přesvědčovali jsme ředitele, aby v ústavu zřídili školu. Jenom tak mohli totiž zjistit, jak na tom skutečně děti jsou a co opravdu dovedou a umějí. Pak se totiž dají jejich schopnosti rozvíjet. Proto jsme k nám do Jedličkova ústavu v Praze ředitele pozvali. Vzali jsme ho také na exkurzi do ústavu v Tloskově u Neveklova, kde na vlastní oči viděl, jak se učí děti, které jsou stejně postižené jako ty jeho ve Vylšanech.
* Vyplatila se návštěva ukrajinského ředitele v Praze?
Jistě. Ředitel při zdejší návštěvě navázal různé kontakty, a když se pak vrátil na Ukrajinu, zřídil v ústavu tři třídy. Děti zde malují, učí se psát a počítat. Viděl jsem, jak některé dvanáctileté děti poprvé držely pastelky v ruce a kreslily obrázky. Na kresbičkách bylo poznat, že malují poprvé. Na Podkarpatí rostou jehličnany, a když děti malovaly strom, kreslily ho jako větvičku. Jednoho chlapce jsem pobídl, ať mi nakreslí holčičku. Odpověděl mi: Nevím jak, protože jsem nikdy v životě holčičku nekreslil. Řekl jsem mu, aby popřemýšlel a až bude vědět, jak ji nakreslit, ať za mnou přijde. Za tři dny přišel, ale styděl se, tak s ním byli ještě jeho dva kamarádi. Dal jsem mu papír a tužku a chlapec namaloval holčičku. Nakreslil ji jako hlavonožce -hlavičku a z ní rovnou nožičky. Tak malují dvouleté tříleté děti a jemu bylo dvanáct!
* Život dětí ve Vylšanech se ale postupně mění, že?
Situace dětí ve Vylšanech se opravdu zlepšila. Děti teď bydlí po pěti na pokojích, protože jim Ukrajinci postavili nový ubytovací dům. Jeho stavbu pokryly finance z České republiky, Polska a Anglie. Děti jsou samozřejmě rády, protože mají najednou více místa a soukromí. My, dobrovolníci z Čech, jsme jezdili do Vylšan v létě, abychom pomáhali zdejším zdravotníkům a vychovatelkám. Pomáhali jsme děti koupat, hráli jsme si s nimi nebo je krmili. Zdejší strava bývala velmi jednoduchá. Děti totiž jedí každý den ječnou, pšeničnou, kukuřičnou nebo bramborovou kaši. Do ní jim nalámou trochu chleba. Chybějí jim vitaminy. Švestky a jablka na stromech v areálu ústavu nestačí ani dozrát, protože je děti otrhají, ještě když jsou zelené.
* Zaujalo vás něco na zdejším personálu a jejich praxi?
Personálu bylo velice málo. Než „svých“ pětadvacet dětí každá vychovatelka ráno nakrmí, už aby jim pomalu podávala oběd. U nás, v Jedličkově ústavu, máme na 19 dětí 3,5 úvazku. Výplata ukrajinské vychovatelky čili „ňaňky“, jak jim zde říkají, činila v přepočtu asi 1400 korun měsíčně. Obyvatelé Vylšan, kteří v ústavu pracují, žijí na hranici bídy, nebo dokonce ještě hůře, a proto i jejich přístup k dětem a práci je jiný, než by měl být, a na který jsme od nás zvyklí. Když jste totiž dobře finančně zajištěný, můžete se své práci věnovat daleko lépe a naplno, neboť nepřemýšlíte o tom, jak sehnat peníze na jídlo. Ale dovedete si představit, jak se mohou na náročnou práci s nemocnými a postiženými dětmi soustředit ženy, které mají malý příjem, doma je čeká pět hladových dětí a manžel, který do práce nechodí, „válí se“ a opíjí levným alkoholem.
* Vyskytují se na Ukrajině také děti nalezenci?
Vzpomínám si, že ženy říkaly, jak jednou našly zabalené dítě přímo u dveří ústavu. Opravdu se na Ukrajině může stát, že ňaňky cestou do práce nějaké dítě najdou a vezmou s sebou. Vždyť případy dětí, o které se matka nemůže nebo nechce starat, se vyskytují i u nás. Otázka anonymních porodů a předání dětí lékařům ihned po porodu se řeší i u nás. Zavádějí se tu dokonce i baby boxy. Pokud matka nenechá dítě pohozené někde v lese, aby zahynulo, ale přinese ho před ústav, kde se o něj postarají, dokážu ji pochopit. Pamatuji si dokonce případ, kdy na Ukrajině matka dvou dětí ztratila práci a upálila se. V dopise na rozloučenou napsala, že to udělala proto, aby se její děti dostaly do dětského domova. Tam jim totiž dají alespoň najíst, kdežto ona by jim nebyla schopná žádné jídlo koupit ani sehnat. Nedivím se, že se takové smutné věci na Ukrajině stávají. Vyplývají z momentální situace, která v zemi je.
* Ve Vylšanech je i nějaký ústav pro dospělé, že?
Hned za řekou, vedle ústavu pro postižené děti, je psychiatrie. Uvnitř jsem ale nikdy nebyl, takže nevím, jak to tam s péčí o pacienty vypadá. Nemohu proto posoudit, jaké jsou tam podmínky a jak tam lidé žijí. Ale slyšel jsem vyprávění lidí, kteří se dovnitř dostali. Mluvil jsem s doktorem, který říkal, že mají nedostatek léků. Nedovedu si představit, čím je nahrazují a jak bez nich pacientům pomáhají. Mám vážné obavy, že v psychiatrické léčebně budou stejné problémy jako v dětském ústavu. Na rozdíl od sirotků ale psychicky nemocní lidé v léčebně mají většinou příbuzné. Ti je navštěvují a mohou jim přinést aspoň nějaké jídlo.
* I přes podmínky, ve kterých vylšanské děti žijí, mají přece jenom v životě štěstí, že?
Ano. Vylšany mají velkou výhodu, že leží nedaleko slovenských hranic a že tam zahraniční organizace a dobrovolníci jezdí již několik let. Situace tamějších dětí se od naší první návštěvy před dvanácti lety velmi zlepšila a je také nespornou výhodou, že ředitel Bihunec má o děti a jejich budoucnost zájem. Jelikož dobře znám ze svých humanitárních cest poměry ve východních zemích, nedělám si iluze, že je tento vylšanský ústav na Ukrajině a jeho současný stav ojedinělý. Myslím si, že v ústavech na střední nebo na východní Ukrajině bude situace daleko horší. Děti tam zřejmě žijí ve stejně otřesných podmínkách, ne-li horších, jako vylšanské děti před dvanácti lety.