Praxe si však žádá vypracovat a poznat metodiku vyučování tohoto předmětu, která by byla přínosem při realizaci výchovněvzdělávacího procesu.
Při výuce předmětu komunikace a její problematiky je nevyhnutelné využívat aktivizující a motivační metody uplatněné ve vybraných hodinách s využitím tvořivosti a kreativity studentů. Od samostatnosti a tvořivosti ve výchovně-vzdělávacím procesu je už jen krůček k samostatnosti, která ve své podstatě obsahuje humanizační prvky. Plně si uvědomujeme, že potřeba rozvoje tvořivosti člověka vychází i z potřeb společnosti a škola s tradičním vyučováním, orientovaná na kognitivní rozvoj studenta, již v plné míře nevyhovuje takovým potřebám a v moderním vzdělávacím systému se do popředí dostává vyučování s orientací na rozvoj tvořivosti, autenticitu studenta, jeho samostatnost a iniciativu, která se dá s využitím tvořivých forem a metod vyučování aplikovat při vzdělávacím procesu v předmětu „komunikace v ošetřovatelství“.
Možnosti využití edukačních metod ve výchovně-vzdělávacím procesu při výuce komunikace
Schopnost vzdělávat jiné pokládáme za nejstarší a nejpřirozenější vlastnost člověka. Mnozí ji označují jako umění, poslání nebo profesi. Pro vykonávání každé lidské činnosti je potřeba mít dostatek vědomostí nebo zručnosti. V práci pedagoga je to přímo nevyhnutelné. Mnohým pedagogům je při kvalitním vykonávání jejich profese oporou pedagogická literatura, zkušenosti a názory jiných. Naším cílem bylo podat stručnou charakteristiku možných vyučovacích metod při výuce problematiky komunikace pro pedagogy, kteří se nebojí zaměnit klasické vyučování za nové, tvořivé, motivující, a myslíme si, že i efektivnější. Zdravotničtí pracovníci se ve svém povolání setkávají s různými skupinami pacientů, to vyžaduje nezbytné vcítění se do jejich situace. Vyjma odborného vzdělání a potřebných zkušeností je proto nutné, aby při kontaktu s klientem dokázali vhodně komunikovat. Komunikace podle Horňákové (2008) je sociální proces odevzdávání informací, slov, významů, ale i pocitů, myšlenek a vztahů. Na tomto základě se lidé navzájem poznávají a obohacují. Uvedené metody výuky naproti tomu, že je aplikujeme na výuku problematiky komunikace, je po jejich modifikaci možné využít při vzdělávání studentů na různých typech a stupních škol a v různých vyučovacích předmětech.
Pojem metoda pochází z řeckého slova methodos a v překladu znamená cestu za něčím, postup, způsob. Metoda je záměrný, cílevědomý, uvědomělý postup, směřující k dosažení stanoveného cíle (Petlák, 2004).
Cirbes (1990) definuje didaktickou metodu jako „systémové didaktické uspořádání učiva v součinnosti učitele a studentů v souladu s didaktickým principem a ve spojitosti s didaktickými prostředky materiální povahy a organizačními formami výuky, zaměřené na racionální dosahování stanovených cílů výuky“.
Při výběru metod a forem vzdělávání je potřeba akceptovat věk studentů, jejich předcházející vzdělání a ošetřovatelskou praxi. Při vymezení pojmu didaktické metody vycházíme z analýzy jejího vztahu k objektivním a subjektivním činitelům didaktického procesu - k cíli, obsahu, principům, prostředkům, organizačním formám výuky, pedagogovi a studentovi.
Volbu edukační metody ovlivňuje: druh a stupeň školy; charakter předmětu; cíl, téma; psychologická charakteristika žáků a třídy jako celku; zařazení metody do systému jiných metod a osobnost učitele. Zvažujeme přitom i možné principy a zákonitosti výchovně-vzdělávacího procesu; obsah učiva a konkrétní témata; cíle a úlohy tohoto procesu; věkové, fyzické a psychické charakteristiky edukantů; úroveň jejich připravenosti; charakteristiku skupiny studentů; zvláštnosti externích materiálních a prostorových podmínek; zkušenosti studentů a úroveň jejich teoretické i praktické přípravy; schopnost zvládnout určité metody a prostředky stejně tak jako i osobnostní vlastnosti učitele (Obdržálek, 2000).
K jednotlivým fázím edukačního procesu můžeme zařadit tyto metody:
* motivační metody: úvodní (motivační diskuse, rozhovor, demonstrace), průběžné (motivační výzvy, aktualizace obsahu, uvedení příkladu z praxe),
* expoziční metody: monologické, názorné demonstrační metody umožňující heuristický přístup, metody samostatné práce,
* fixační metody: cvičení, procvičování, opakování vědomostí.
Vybrané vzdělávací metody a jejich možnost využití při výuce komunikace
Z metod monologických je možné využít metodu výkladu, vysvětlování, přednášky a tzv. interaktivní přednášky. Jde o postup, kdy pedagog v průběhu svého monologu vstupuje do interakce se studenty, přičemž jim klade otázky a zadává jednodušší úkoly. V průběhu výkladu je možné využít tzv. „provokační princip“, který spočívá v tom, že vyučující vyslovuje sporná tvrzení, které jsou motivující a didakticky přínosná. Jestliže jim studenti začnou oponovat, mění se klasický výklad na interaktivní, případně na dialogickou metodu (možné využití při výuce problematiky asertivity v práci sestry).
Monologická metoda může mít také podobu tzv. instruktáže s obsáhnutím určité úlohy, například: Rozeberte modelovou situaci a zhodnoťte správný postup. Pokud s tímto postupem nesouhlasíte, navrhněte jiný.
Metodu instruktáže je potřeba doplnit další metodou, např. inscenační, nebo využitím širší instruktáže v souvislosti s praxí.
Možné využití monologických metod: výuka problematiky komunikačního cyklu, styly komunikace, neverbální komunikace, asertivita.
Metody práce s textem: Při výuce se dá nejvíce využít práce s textem produktivní povahy, kde text podněcuje tvořivou činnost studenta, například řešením problémů, o kterých text pojednává.
Možné využití: při modelových situacích, při výuce asertivity.
Z metod dialogických jsou nejpoužívanější třeba rozhovor nebo diskuse.
Rozhovor ve skupinách v rámci činnosti vyplývající z použití inscenační metody. Při dialogických metodách je nezbytné využít princip „návratu otázek do pléna“ třídy. Učení je schopnost řízené diskuse studentů s cílem rozvoje komunikativních schopností. Nutností je sledovat také jejich neverbální projevy. Rozhovor umožňuje využívat jejich aktivitu. Edukační rozhovor má reprodukční charakter. Heuristický rozhovor je produktivní a problémový, jeho hlavním cílem je naučit studenty řešit komplikace, rozvíjet jejich myšlení a tvořivost a právě tento druh rozhovoru je důležitý při výuce komunikace. Například otázka: V čem vidíte příčiny nevhodné komunikace mezi sestrou a pacientem?
Diskuse: Jestliže je didakticky cílevědomě usměrňovaná, učí disciplinovaně a angažovaně myslet. Diskuse je prostředkem k návyku na veřejné vystupování a zušlechťování kultury ústního projevu. K dialogickým a zároveň problémovým metodám můžeme zařadit i metody tvořivého charakteru s využitím problémových úloh vedoucích k rozvoji kreativity studentů, například brainstorming, bzučící skupiny (buzz groups), analýza případu (case study), hraní rolí (roll play) atd.
Možné využití: v modelových situacích, v rozhovoru, při reakci na různé chování pacientů a jejich problémy.
Motivační a aktivizující metody vhodné pro výuku komunikace
Problémové metody jsou v současnosti považovány za jedny z nejmodernějších. Jejich podstatou je objevování nových poznatků intenzivním myšlením, induktivní či deduktivní cestou. Zde studenti objevují doposud nepoznané a nacházejí nová řešení. Vyvrcholením pedagogova úsilí je studenta dovést k samostatnému uvažování a schopnosti hledat informace. Mojžíšek (1988, s. 156) hovoří: „…problémové metody nejsou pouhým prostředkem pro získávání nových poznatků, ale jsou i samotným obsahem vzdělávání - student se musí postupně naučit samostatně myslet.“ Metody řešení problému (dialogické, problémové, projektové a jiné) patří do velké skupiny problémových metod, které charakterizují tzv. problémové vyučování.
Názorné metody zvyšují efektivnost výuky s převažujícím názorně-obrazným myšlením. Praktické vyučovací metody jsou nenahraditelné při upevňování spojení teorie s praxí (Hudáková, Majerníková, Obročníková, 2007).
Brainstorming v překladu znamená „bouře mozku“ (brain= mozek, storm= bouře). Metoda brainstormingu je založena na následných principech:
* princip úplné volnosti nápadů,
* princip produkce kvantitypřevažující nad kvalitou,
* princip ztráty autorského práva,
* princip zákazu kritizování.
Cílem této metody je získání co největšího počtu návrhů, postojů, názorů a myšlenkových nápadů v co nejkratší době. Metoda brainstormingu má zvláštní přednost - sjednocuje skupinu. Variantou brainstormingu je brainwriting, kde jsou nápady prezentované písemně. Vhodné využití u málo komunikativních studentů, kteří mají zábrany veřejně komunikovat. Výhodou je odstranění zábran před veřejným vystupováním.
Možné využití: úvodní hodina výuky asertivity, komunikace, devalvace, evalvace a další.
Heuristická metoda je určitým vrcholem v metodách nácviku tvořivosti. V našich podmínkách se pokusil vypracovat univerzální heuristický postup Zelina (1996) a nazval ho DITOR. Je to akronym odvozený od počátečních písmen základních kroků tohoto postupu.
D = definuj problém - znamená snahu orientovat se v prostředí a vybrat si problém,
I = informuj se - zaměřený na shromažďování všech dostupných informací,
T = tvoř řešení - představuje tvořivou práci žáků takovými postupy, jakými jsou například brainstorming a jiné,
O = ohodnoť řešení - cílem je posoudit a vybrat ty návrhy, které jsou hodnocené z hlediska kritérií, jako jsou čas, náklady, podmínky apod.
R = realizuj řešení - konkrétní kroky při realizaci řešení.
Možné využití: při vyučování kupříkladu problematiky řešení problémů prostřednictvím různých technik.
Bzučící skupiny (buzz groups): Cílem této metody je aktivizace studentů po delším časovém úseku bez aktivity. Vhodné je kombinovat tuto metodu třeba s metodou vysvětlování. Studenti většinou v průběhu určeného časového limitu prodiskutují téma ve dvojicích a potom mohou následovat odpovědi na jejich dotazy.
Možné využití: při verbální a neverbální komunikaci.
Analýza případu (case study) je metoda založená na prošetření, analýze a diagnóze podrobného popisu problému nebo situace. Problém může být skutečný nebo simulovaný, vyžaduje ponoření se do problému a jeho následné rozluštění. Existuje v mnoha variantách, například kritická nehoda; další varianta metody - tam, kde je případ už rozvinutý a odhalený, musí studenti určit, co se bude pravděpodobně dále odehrávat; přehrání celého případu.
Tuto metodu lze využít při zpřístupňování teoretických vědomostí a praktických zkušeností z ošetřovatelské praxe, kde studenti analyzují problém nebo situaci, ve které nedokázali správně reagovat na potíže pacienta, třeba při uspokojování spirituálních potřeb v terminálních fázích onemocnění.
Hraní rolí (role play): Tato metoda umožňuje demonstraci schopností, nápadů, představ a pocitů v simulovaných situacích na základě skutečné životní zkušenosti. Hraní rolí je hodnotná vyučovací metoda, zejména v ošetřovatelství a při výuce komunikace. Umožňuje studentům vyrovnat se s mnohými náročnými situacemi a zpětně si uvědomit nejen chování, postoje a schopnosti pacienta, ale také ty své.
Možné využití: Tato metoda je velmi produktivní při výuce verbální komunikace, jako například při rozhovoru s pacientem a při výuce empatie a asertivního chování.
Při výuce problematiky komunikace je důležité uplatnit také učení edukativní hrou, kupříkladu hraním sociálních rolí, tvořivou dramatizací, problémové, tvořivé a činnostní učení. Pedagogové by měli ve výchovně-vzdělávacím procesu zaměřit pozornost i na nacvičování a zdokonalování komunikačních a situačních zručností s vhodným využitím aktivizačních a tvořivých metod (Uherová, 2008). Mezi vhodné aktivizující metody při výuce komunikace patří také metoda kolotoče (carousel), při které první skupina studentů sedí v kruhu tváří ven a druhá kolem nich utvoří další kruh tváří dovnitř. Tato metoda je náročná na prostor i na čas, proto je vhodné ji využít na hodinách komunikace - cvičení, která jsou organizovaná v dvouhodinových blocích. Dobrá příprava na hodinu umožní učiteli kvalitní výuku, která pokryje velký objem informací v relativně krátkém čase, především tehdy, kdy je podpořena vhodným materiálem, který upoutá pozornost studentů a je i podnětem k dalšímu samostudiu.
Akvárium se zlatou rybkou (gold fish bowl): Existují dvě verze této metody, a to otevřená a zavřená. Židle musí být uspořádané ve dvou kruzích čelem do středu. Skupina ve vnitřním kruhu aktivně diskutuje na určené téma a venkovní skupina ji pozoruje. Po diskusi studenti z vnějšího kruhu komentují svá pozorování a hodnotí své pocity. Při otevřené variantě zůstávají uprostřed dvě židle neobsazené. Kdykoli v průběhu diskuse se může kterýkoli člen z vnějšího kruhu přemístit na volnou židli a zapojit se. Tato vyučovací metoda vede k nácviku objektivního pozorování celého procesu. Možné využití: při výuce problematiky projevů aktivního poslechu a při zjištění kvality komunikace v ošetřovatelském procesu.
Kruhy (rounds): Studenti sedí v kruhu a jeden po druhém se vyjadřují k danému tématu. Metoda kruhu může být využita k mnohým účelům. K hodnocení, k řešení problému, k pozitivní motivaci nebo k seznamování.
Možné využití: při neverbální komunikaci, kdy chceme vyzkoušet a vyjádřit pocity vyvolané nezájmem jiné osoby. Tuto metodu můžeme využít v úvodních hodinách, kdy se studenti seznamují.
Metoda sněhové koule (snowballing) začíná tím, že studenti dostanou individuální čas k promyšlení daného tématu a potom o něm ve skupinách diskutují. Nejdříve ve dvojici, poté ve čtveřici… až do doby, kdy se vytvoří celá skupina. Práce v malých skupinách snižuje aktivitu dominantních studentů.
Možné využití: devalvace, elevace v sociální komunikaci. Při všech aktivizačních metodách nesmíme zapomínat ani na metody reprodukční, například instruktáž, která se realizuje před začátkem pracovní úlohy. Skupinovou instruktáž uplatníme tehdy, kdy jsou žáci rozděleni do skupin. Průběžná instruktáž je spíše individuální.
V souvislosti s modelovými situacemi je vhodné při výuce využít i demonstrační metodu, třeba promítnutí filmu v kombinaci s metodou pozorování a rozhovoru.
Situační metody: Předmětem analýzy je ucelená reálná situace konfliktní povahy ze života respektive z praxe. Cílem je věcný rozbor situace, jádra problému, ale i rozbor chování aktérů této situace.
Tato metoda se dá použít při výuce asertivity a různých druhů chování.
Inscenační metoda vychází z principu situační metody, vyžaduje praktické simulování a hraní určité situace. Tato metoda vyžaduje komunikační schopnosti a všeobecně procvičuje praktické uplatnění teorie v modelových situacích. Podstatou může být problém vyplývající z konkrétní situace, například ve vztahu sestra-pacient, pedagog musí zadat studentům výchozí situaci a instruktáž. Po ukončení má následovat diskuse.
Metoda samostatného studia je individuálním procesem osvojování si učiva, při kterém využíváme kupříkladu metodu práce s textem, učebnicí, knihou. Při této metodě mohou studenti využívat dostupné informace z publikací a odborných knih v knihovnách, poznatky lze získat taktéž prostřednictvím internetu.
Možné využití: metody workshopu při živé diskusi v malých skupinách, při výuce zdravého prosazování se.
Netradiční diskusní metody řešení problémů: Při výuce komunikace je vhodné využití hierarchizační techniky, při které každý člen skupiny sdělí k problému alespoň jeden názor, který se zapíše na tabuli, potom se jednotlivé odpovědi zapíšou na papír, který se rozstřihá a vytvoří se žebříček položek, které se považují za nejdůležitější nebo nejvýstižnější. Podle Magurové (2000) jsou nejvíce využívány následující: Metoda X 35 pracuje s neomezeným počtem osob. V průběhu pěti minut se napíšou tři nápady na řešení problému, které si studenti po uplynutí časového limitu posunou ve směru hodinových ručiček. Každý si přečte, co je na papíře, a připíše další tři nápady. Metoda Philips 66 je založena na tom, že každá skupina šest minut diskutuje o problému, který určí učitel. Šest týmů reprezentuje řešení svých skupinek a učitel udělá stručné resumé.
Závěr
Neexistuje žádná nejefektivnější, univerzální metoda na jakoukoli vyučovací hodinu. Každá má své kladné i záporné stránky. Naproti tomu, že poukazujeme na tvárné metody, které se dobře uplatňují při výuce předmětu komunikace, nepopíráme efektivnost slovních metod, které umožňují v nejkratším možném čase odevzdat co nejvíce informací a předložit je studentům. Umožňují jim rozvíjet jejich abstraktní myšlení. Názorné metody zvyšují efektivitu vyučování s převažujícím názorně-obrazným myšlením. Ty praktické metody jsou nenahraditelné při upevňování spojení teorie a praxe.
O autorovi: RNDr. Anna Horňáková, Ph. D.1, PhDr. Dagmar Magurová, Ph. D.2
Ústav jazykových kompetencií, CCKV Prešovskej Univerzity v Prešove1, Fakulta Zdravotníctva Prešovskej Univerzity v Prešove2 (ahornak@unipo.sk, dmag@unipo.sk)