Pro děti to bylo taky náročné, obě studují vysokou školu a připadá mi, že jsou teď mnohem vyzrálejší, samostatnější. Vlastně se dá říct, že se nám všechny útrapy podařilo zvládnout. Jsem si dobře vědoma toho, že ne každý má takové štěstí a může hledat pomoc i jinde než ve své rodině. A proč se vlastně ptám na tyto kluby? Když jsem šla na pravidelnou kontrolu k lékařce, všimla jsem si v čekárně malého informačního letáčku o svépomocném klubu a zaujetí jeho obsahem bylo tak velké, že jsem si začala hledat bližší informace. Bohužel klub pořádá svá setkání na dost vzdáleném místě od mého bydliště, ale jeho náplň mi přišla natolik inspirující, že přemýšlím o možnosti se v podobné věci angažovat. Děkuji za odpověď.
Terezie Kačenová
Děkuji vám za zajímavý dotaz, ze kterého je patrný zájem a snaha něco nového vytvořit a tím pomáhat dalším lidem. Pokud máte možnost podívat se do starších čísel časopisu Sestra, tak se v sociální poradně snažím, kromě odkazů na registrované sociální služby, zmínit se právě i o možnosti svépomocných služeb v sociální oblasti (některé se dále profesionalizují a jsou i v registru poskytovatelů sociálních služeb, jiné pracují pod hlavičkou občanského sdružení a někde najdete pouze odkazy na neformální setkání). Další společenství fungují jako skupiny rodičů a přátel dané skupiny, a to na principu svépomoci či vzájemné pomoci a scházejí se např. v prostorách organizace, kam docházejí jejich děti.
Robert Adams rozděluje svépomocné skupiny na:
* skupiny zaměřené na určitý problém
* anonymní skupiny
* skupiny příbuzných a pečujících
Svépomocné skupiny v ČR
V našich podmínkách bohužel nemají svépomocné aktivity až takovou tradici, podporu a všeobecnou známost v širší veřejnosti. Pokud bych se v tomto směru měla poohlédnout, tak patrně nejznámější svépomocnou aktivitou jsou tzv. „AA“ – Anonymní alkoholici.
Tento model pomoci k nám přišel z USA. Svépomocné aktivity jsou v České republice nejčastěji zaměřeny na skupinu osob závislých na návykových látkách (alkohol, drogy). Do skupiny závislých osob se v tomto ohledu řadí i patologičtí hráči a existují i svépomocné skupiny pro rodiče dětí závislých na návykových látkách. Další významnou skupinou, která byla v začátku svépomocných aktivit v našich podmínkách aktivní, je skupina pečující o osoby s duševním onemocněním. Do tohoto okruhu lze zařadit rodiče a přátele těchto lidí. Velkou skupinou jsou tzv. pacientské kluby, kde se scházejí lidé, které spojuje jedna diagnóza či okruh diagnóz.
Početnou skupinu tvoří i rodičovské skupiny, kde je v rodině dítě s nějakým typem zdravotního postižení (tělesné, psychické, mentální, smyslové, případně kombinované). Jak z uvedeného textu vyplývá, svépomoc a vzájemná pomoc se může týkat jak člověka, který je tzv. potřebný, tak i jeho nejbližšího okolí – rodičů, sourozenců, přátel apod.
Svépomoc má určitou společnou charakteristiku. Setkávají se lidé, kteří mají stejnou nebo podobnou zkušenost, očekávají vzájemnou pomoc a podporu, ale i výměnu zkušeností, informací či prožitků. Obecným skupinovým pravidlem je, že člen svépomocné aktivity do skupiny obrazně řečeno něco přináší a současně má možnost si i něco odnášet.
Pokud máte zájem se do realizace svépomocné aktivity zapojit, je dobré jednat uvážlivě a nejprve si zmapovat terén, tj. zjistit si, zda v okolí již podobná aktivita náhodou neprobíhá. Pokud si ověříte, že nikoli, je vhodné dovědět se, zda je o takovou aktivitu zájem, což je v dnešní době poměrně jednoduchá záležitost – oslovit vhodná pracoviště, vytvořit leták a tím si zjistit zájem o podobnou činnost. V tuto chvíli je již možná dobré vytipovat si nějakého spojence, pomocníka v organizování. V začátku je důležité domluvit si cíle a poslání, určit si, pro koho je skupina určená (vymezení okruhem diagnóz apod.), pro kolik lidí je, co budete nabízet, z jakých zdrojů budou aktivity financovány, najít vhodné prostory. Není toho málo, na co všechno musí člověk v začátku takové aktivity myslet, proto je vhodné jít k někomu tzv. „na zkušenou“, domluvit si schůzku s již fungujícím klubem a pokusit se posbírat podněty pro svou činnost.
To, co je třeba ve vaší vizi úplně zanedbatelné, se může ukázat jako problém, třeba až po delší době fungování. Naopak tam, kde nyní tápete, a není vám jasné, jak věc uchopit, vám může dát dobrý podnět právě setkání s lidmi, kteří se podobné činnosti již věnují. Namátkou jsem v odkazech uvedla kontakt na o. s. Amelie, které může být inspirující, neboť vzniklo právě z podnětu onkologické pacientky a daří se mu své aktivity neustále zlepšovat a rozvíjet. Umět pomáhat je nutné se naučit, nestačí pouze nadšení a zájem, protože pokud chcete být dobří a poskytovat kvalitní služby pro možné návštěvníky skupiny, je důležité, abyste byli dobře připraveni.
S pozdravem a přáním neutuchajícího nadšení a mnoha sil a optimismu při vyslovení poptávky po realizaci projektu.
O autorovi: Bc. Jana Bednářová, sociální pracovnice