V lepším případě jako posluchačky, „v horším případě“ jako přednášející - ale i tento úkol se dal při troše dobré vůle zvládnout. Mnoho kolegyň bylo ochotno „něco“ připravit o své práci, ale předstoupit před ostatní? Nikdy! Po trpělivém přesvědčování ze strany vrchní sestry, že trému má každý a nikomu nevadí, se nakonec dotyčná sestra dala přemluvit a přednesla svou práci na dané téma. Zároveň jsme byly vrchní sestrou posílány i na semináře v jiných zdravotnických zařízeních a počet kreditních bodů rostl. Zatím sice tyto listiny se získanými kreditními body ležely nevyužité někde v zásuvce, ale členky ČAS je mohly použít při dobrovolné registraci sester v ČAS. Finanční stránka při získávání kreditních bodů byla v té době zanedbatelná, semináře pořádal zaměstnavatel s Českou asociací sester a poplatek za semináře byl spíše symbolický: pro členky ČAS byl stanoven na 50 Kč, nečlenky platily 100 korun. Potom vstoupil v platnost zákon č. 96/2004 Sb. a najednou již bylo využití pro získané kreditní body. Prohledaly se proto zásuvky a listiny putovaly k první registraci sester. Jak šel čas, vrchní sestra opustila své pracoviště a ukončila svou předsednickou činnost v sekci ČAS, kterou zde založila. Na konci roku 2004 jsem byla zvolena předsedkyní této sekce a s kolegyněmi jsme se dohodly navázat na tradici těchto seminářů a umožnit sestrám vzdělávat se a vzájemně si vyměňovat zkušenosti s ošetřovatelským procesem z jednotlivých pracovišť. Najednou se totiž vzdělávání sester stalo prioritou, získat nějaký kreditní bod bylo důležité a začaly se na nás postupně obracet i sestry, pracující v jiných zdravotnických zařízeních, než byla nemocnice, hlavně sestry, pracující u soukromých lékařů nebo z menších privátních zdravotnických zařízení. Dohodly jsme se uspořádat v roce 2005 dva semináře. Volba termínu byla jednoduchá, vzhledem k pracovní době sester to budou soboty. V délce trvání semináře byla shoda názorů také jasná: aby si sestry mohly odnést alespoň 3 kreditní body, musí akce trvat nejméně 5 hodin. Zároveň to znamenalo nabídnout jim nějaké občerstvení, vždyť se začaly hlásit sestry z poměrně velkých vzdáleností. A najednou v tom člověk jede, ani neví jak, věci se na sebe nabalují a z jednoho problému je jich rázem pět, přibývá práce, rostou náklady. Původně to měl být menší seminář hlavně pro členky ČAS, nakonec z toho byl seminář s trojnásobkem sester a skoro dvacítkou přednášejících, nečlenek ČAS tam byla skoro polovina. A začala hlavní starost: kdo to zaplatí a z čeho. Jako každá sekce či region disponujeme určitou částkou finančních prostředků z členských příspěvků, ale po sečtení všech nákladů se ukázalo, že to bude finančně náročná akce. A sponzoři se nehrnuli. Nechtěly jsme se svého nápadu na uspořádání semináře vzdát, proto se začal rodit plán na stanovení poplatků za účast na těchto seminářích. Provedla jsem díky internetu průzkum trhu a poplatky za účast jsme rozdělily do tří kategorií: nejméně platily členky ČAS naší sekce (100 Kč), členky ČAS jiných sekcí a regionů platily 200 Kč a pro nečlenky ČAS byl stanoven poplatek 300 Kč. Přednášející a spoluautoři neplatili žádný poplatek. Na druhé straně jsme věděly, kolik bude stát pronájem sálu, kolik peněz musíme mít na tisk a kopírování listin, kolik na poštovné, na nákup drobných věcí potřebných pro hladký průběh semináře. Největší položku ve finančním rozpočtu však představovalo občerstvení. Nakonec jsme ale neskončily se ztrátou, jak jsme se obávaly, náklady byly vyrovnané. Jaká je tedy cena jednoho kreditního bodu? Musím konstatovat, že pro každou sestru jiná. Hlavně záleží na zaměstnavateli, zda je ochoten vzdělávání svých pracovníků - sester - finančně podpořit. Některé sestry proto stojí získání kreditního bodu pouze čas, neboť veškeré jejich náklady hradí zaměstnavatel, některé sestry si musí hradit pouze dopravu, poplatek za účast uhradí zaměstnavatel. Většina sester si však musí uhradit vše sama ze svého platu a některé vyjde jeden kreditní bod i na 150-200 Kč, to když k poplatku přičteme ještě náklady na dopravu. A když má sestra tímto způsobem získat 40 kreditních bodů k další registraci, dojdeme k poměrně velké sumě věnované na vzdělání. Je nesporným faktem, že se každý obor lidské činnosti neustále vyvíjí, včetně medicíny. Je proto nezbytné, aby i pracovníci ve zdravotnictví na sobě neustále pracovali a vstřebávali nové poznatky, aby se stále učili novým věcem. Jen tak mohou poskytovat kvalitní ošetřovatelskou péči, odpovídající 21. století. Je však nutné, aby veškeré náklady na své vzdělání hradili ze svého nepříliš velkého platu?
O autorovi: Mgr. Jaroslava Chládková předsedkyně ČAS - Region Kolín (jaroslava.chladkova@post.cz)