Najednou však do našeho života zasáhla velká změna. Objevila se nemoc. Můj přítel začal pociťovat úporné bolesti hlavy, přidaly se závratě, nejistota při chůzi, občas neostré vidění. CT vyšetření stanovilo nezvratnou diagnózu. Neurolog nám oznámil: „Tak jeden až jeden a půl roku života…“ Po operaci následovala hospitalizace na onkologickém oddělení, série chemoterapií, poté radioterapie. Nastalo zdánlivě klidnější období. Jirka se snažil nemoci nepoddávat a i přes omezení, která mu přinesla, být stále aktivní.
Společná starost nás spojila
Jako bývalý sportovec chodil denně na procházky, hlavně do přírody, cvičil, dodržoval dietní režim. V tom všem jsem ho podporovala. Když se stabilita a koordinovanost pohybů zhoršila, chodil s pomocí francouzské hole a já ho doprovázela. Objevily se občasné poruchy paměti, zrak se zhoršoval, přidala se i inkontinence. Postupně už péče o něj v domácím prostředí byla velmi těžce zvládnutelná. Bolesti hlavy se stupňovaly, Jirka se stal částečně imobilním. Měla jsem obavu, jestli je schopen doma uhlídat tekoucí vodu nebo puštěný plyn. Možnou hospitalizaci však stále odmítal. Domluvily jsme se proto s jeho bývalou manželkou na střídavé péči. Obě jsme byly zaměstnané a nemohly si dovolit dlouhodobě zůstat doma. Nastalá životní situace nás obě spojila, vycházely jsme si vstříc a snažily se mému příteli v jeho těžké nemoci život co nejvíce ulehčit. Přítel mi nabídl sňatek, to jsem však odmítla.
Netrvalo dlouho a jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil. Tehdy Jirka souhlasil s hospicovou péčí. Byl přijat k léčbě bolesti a k symptomatické léčbě na paliativní lůžko našeho zařízení. Zpočátku byl ještě vcelku orientovaný a s dopomocí se zvládl najíst a napít. Jinak potřeboval kompletní ošetřovatelskou péči. I v tomto nelehkém období dokázal kolem sebe rozdávat úsměv. Byl téměř vždy pozitivně naladěný. Rodina a známí ho navštěvovali, rád naslouchal druhým. Byl vděčný i za stisk ruky, porozumění. Cítil, že v těchto chvílích není sám. Při pěkném počasí jsme ho na lůžku vyvezli z pokoje na terasu nebo na zahradu hospice, za tyto okamžiky byl velmi vděčný. Věděl, že nemoc je vážná a že síly ho pomalu opouštějí.
Na svatbu přece jen došlo
Svatba se však přece konala. Po naší vzájemné domluvě a s ohledem na okolnosti a závažnost situace si s bývalou ženou, matkou svých dětí, v budově hospice opět řekli své „ano“. Asi po měsíci pobytu v zařízení došlo náhle k prudkému zhoršení jeho celkového stavu. Když umíral, byl klidný, vyrovnaný, bez bolestí.
I nyní po letech mám s jeho ženou stále dobré vztahy. Pojí nás vzpomínky na člověka, který pro nás obě v životě hodně znamenal. Dva a půl roku jsem Jirku provázela i v období jeho nemoci - od počátku i v průběhu doby, kdy se jeho zdravotní stav nezvratně zhoršoval. Toto období bylo velmi náročné… Jsem ráda, že jsem mu mohla být nablízku i ve chvílích posledních. Nikdy na něj nezapomenu.
Do hospice jsem nastoupila před 9 lety. Práce je to náročná, zároveň však velmi obohacující. Pracuji v kolektivu, kde si vzájemně vycházíme vstříc, kde každý má své dané a pevné místo a svým pozitivním osobitým přístupem vytváří v hospici tolik potřebnou atmosféru klidu a harmonie.
O autorovi| H. N., oddělení specializované paliativní péče