* Trinidad patří mezi průmyslově vyspělé země Karibiku, projevuje se jeho bohatství i v zařízení nemocnic a v péči o pacienty?
Souostroví Trinidadu a Tobaga je pátým největším světovým vývozcem zemního plynu a asfaltu. Podílí se na produkci metanolu, umělých hnojiv, kakaa a kávy a samozřejmě je i známou turistickou destinací. S kolegy jsme pracovali ve Westshore hospital, která byla jako privátní nemocnice vybavena dobře, do jiné nemocnice jsem se, bohužel, nedostala.
* Byla jste na takovou cestu jazykově vybavena?
Domluvit se umím, protože jsem už v zahraničí pracovala, nicméně stále mám do perfektní angličtiny daleko. „Trinidadská angličtina“, jestli to tak můžu nazvat, je zpěvná, stejně jako se pohybují nebo tančí i mluví. Jejich oblíbeným zpěvákem, žijícím ovšem v Atlantě ve Spojených státech, je Akon.
* S kým jste na Trinidad jela? Co jste měli za úkol, kdo vás vyslal?
Náš šestičlenný tým měl za úkol rozjet projekt kardiochirurgických operací, a vypomoci tak Westshore hospital. Nemocnice platí letenky, hotel a jídlo, plat se nepobírá. Turnus trvá týden a dosud se jezdilo téměř každé tři měsíce. Týmy se teď obměnily, protože jsme jezdili ve volném čase, a to nešlo pořád. Podobných výpomocných projektů je spousta, chirurgové vypomáhají v Egyptě nebo pod záštitou humanitárních organizací, jako je Chain of Hope v Africe, kde se zaměřují na dětské pacienty.
* Jakou úlohu jste v týmu měla vy?
Protože projekt operací srdce na Trinidadu teprve začínal, bylo třeba, aby s místním personálem někdo spolupracoval. Chtěli participovat co nejvíce, měla jsem vždy jednoho pacienta po operaci a působila jako záloha pro případ, že by bylo třeba poradit nebo pomoci. Místní personál měl velmi rozmanitý mix zkušeností.
* Když jste odjížděla na Trinidad, hrála jste „na jistotu“, nebo to pro vás bylo dobrodružství?
Svým způsobem dobrodružství, ze skupiny jsem znala jen vedoucího týmu, kardiochirurga Mr. Casulu a kolegyni Petru. Ani jedna jsme nevěděly, do čeho jdeme - jaké bude vybavení, jak profesionální bude místní personál, jaké bude mít znalosti atd.
* Byla v tom i zvědavost?
Spíše než zvědavost jsou mé cesty touhou po poznání určité kultury. A také zvědavost za jakých podmínek dokážu pracovat, hledání limitů… Po Saúdské Arábii, velmi specifické kultuře a zemi, jsem chtěla vědět, zda se uplatním i jinde, a tak jsem odjela do Anglie. Když přišla nabídka práce na Trinidadu, zase v tom byla určitá zvědavost.
* Vybavení nemocnice na Trinidadu vám vyhovovalo? Byl personál profesionální, jaké měl znalosti?
Vybavení bylo až překvapivě dobré, staniční sestra Marion si dala záležet, personál byl ochotný. Vždy ale musíte pamatovat na to, že je to jejich země a že jim chcete pomoci. Někdy jsem musela jednat diplomaticky, abych neurazila.
* Dostala jste se do profesionálního mezinárodního týmu -budete s nimi dále spolupracovat?
Vracím se do České republiky, ale chtěla bych s nimi zůstat v kontaktu.
* Našla jste si tam přátele nebo kamarády?
Ano, víme o sobě a čas od času se sejdeme na drink.
* Navštívila jste tři velmi rozdílné destinace, v čem se liší?
Saúdská Arábie je jiný svět, ortodoxní muslimská země potírající lidská práva, ženy nemají volební právo a mají malou šanci pracovat. Islám se tam promítá do všech oblastí, zahraniční pracovníky nevyjímaje. Myslím, že ačkoli tam jsou zajímavé platové podmínky, většina odborníků a specialistů po určité době odchází, což má určitý vliv na stabilitu vývoje. Chybí také dostatek vlastních a kvalitních školicích univerzit s kvalitním klinickým výzkumem, a produkce vlastního personálu země je tak většinou závislá na pomoci ze zahraničí.
* Promítá se to i do práce sester?
Po sesterské stránce jsou určitě nemocnice v mnoha případech na dobré úrovni, standardy jsou tvořené hlavně podle amerického modelu s evropským přispěním. Z religiózních důvodů je péče poskytována především zahraničními pracovníky. Celkové shrnutí: odborně na úrovni, záleží ovšem na nemocnici, pracovně jiný systém než v České republice, zaměřený více na samostatnost v rozhodování sestry, platově zajímavé, bohužel ortodoxní muslimská kultura. Výborný byl především počítačový systém Careview využívaný k vedení dokumentace, který v londýnské nemocnici St. Thomas dovedli k dokonalosti. Je jím dokumentováno vše - počínaje léky přes lékařské a sesterské intervence a rtg snímky až po záznamy o CVVHD, IABP a záznamy z operačního sálu.
* A co se týče Anglie?
Tady mohu posoudit jen soukromý sektor. Péči a pobyt musí pacient hradit sám, nebo mu ho může pokrýt privátní pojištění. Hodně se tu dbá na uvádění výsledků klinického výzkumu do praxe, tzv. evidence based practice. Sestry jsou zde brány jako plnohodnotní členové týmu, podávají informace o pacientech lékařům i rodinným příslušníkům. Například když se konzultantchirurg zajímá o pooperační průběh, nepožaduje informace od kolegy-lékaře. Samozřejmě že to pro sestru znamená větší zodpovědnost a tlak na zvyšování znalostí.
Pracovně jsem si nemohla stěžovat, existuje tu tzv. self-rostering, tedy píšete si služby a požadavky. Celá HCA (Hospital Corporation of America), jejímž členem Wellington hospital je, používá k dokumentování údajů počítačový program Meditech, který není tak podrobný jako Careview. Kdybych to měla shrnout: odborně a pracovně dobré, větší samostatnost a zodpovědnost, platově dobré, liberální kultura země.
* Práce na Trinidadu byla nejspíš opět zcela odlišná, mám pravdu?
Trinidad má zcela odlišnou kulturu, jejich „layback“ přístup vás zpočátku udiví, někdy však nezbude nic jiného, než na jejich životní filozofii přistoupit. Pak ovšem můžete zjistit, že se někdy zbytečně honíte. Naše evropská měřítka organizace a houževnatosti se tam nedají aplikovat. Sestry jsou zde špatně placené, a tak odcházejí do USA nebo Velké Británie. Bohužel jsem zde nebyla zaměstnaná v místní nemocnici, takže to pro mne byla pouze dobrá zkušenost.
* Myslím, že jste už navštívila tak rozdílná místa, že se mohu zeptat: Jak jsou ve světě přijímány české sestry?
Všude, kde jsem byla, byly znalosti a odbornost českých sester přijímány velmi dobře až vynikajícně a vždy jsme tak byly ceněny i svými spolupracovníky a lékaři, snad až na malé výjimky v Saúdské Arábii, kde to ale byl spíš vliv kultury. Nechápu tedy, ačkoli je po nás i v České republice požadováno čím dál vyšší vzdělání, že tu stále sestra nemůže svou odbornost projevit a nemá své plně respektované místo. Mluvím o tom, protože když jsem teď tady doma hledala práci a slyšela, jak které pracoviště funguje a vyslechla i konkrétní případy, byla jsem zklamána.
* Kam byste se ráda vrátila a proč?
Hmm. Otázku bych položila raději jinak. Kde mě vezmou? Bohužel, ne vždy se naše představy dají realizovat. Je mnoho faktorů, které je ovlivní a někdy je to i k užitku. Takže - tam, kam bych ráda, nemají místo. Ptala jsem se ve třech brněnských nemocnicích a pouze jedna mě byla schopna přijmout v oboru, který bych ráda dělala.
* A naopak - kam byste se už raději nevracela a proč?
Především platí, že vše zlé je pro něco dobré. Pokaždé, když jsem ze špatného přešla do lepšího, alespoň jsem poznala rozdíly. A ne vše je černobílé, vždy jsou nějaká pozitiva. Konkrétně bych se v České republice nevrátila tam, kde jsem jako sestra začínala, a nechtěla bych se vrátit ani do Saúdské Arábie, i když tato pracovní zkušenost byla také dobrá, hlavně po finanční stránce. Je to můj osobní názor, existuje řada kolegyň, které v této zemi pracují delší dobu a jsou spokojené, nebo se tam i vracejí.
* Už jste něco naznačila -jaké jsou návraty domů do Čech po takovémto „vandrování“?
Možná by k tomu bylo dobře udělat průzkum, možná by to někoho zajímalo. Myslím, že ačkoli máte zkušenosti z jiného systému, mohou vám být k ničemu, pokud hledáte místo v klinické praxi. Je to dobré pro vlastní přehled. Konkrétně - na mém, teď už bývalém pracovišti, si myslí, že když mám univerzitní kurz z UK a ALS, že se vracím kvůli nějakému dobrému postu. Musela jsem se smát. Kdyby věděli, že jsem měla problém vůbec najít práci! Ekonomický a personální stav některých nemocnic u nás je zapeklitý, s tím nic neuděláte. Myslím, že i pro ostatní jsou návraty po sociálně-ekonomické stránce studenou sprchou. Systém se mění jen velmi pomalu.
* Co jste si z Trinidadu přivezla, uvízlo vám něco v duši?
Nejen z Trinidadu, ale díky svému „vandrování“ jsem poznala jiné země, kultury. Naučila jsem se, že k pracovní spokojenosti přispívá hlavně kolektiv, ocenění a dobrá autorita. Můžete pracovat kdekoli na zeměkouli s jakýmkoli vybavením, ale jakmile kolektiv nestojí za nic, nebaví vás to. Měla jsem ale štěstí, že se vždycky našlo pár lidí, s nimiž jsme si pomáhali, podporovali se. Dále je důležité ocenění. Musíte vědět, že to, co děláte, je ceněno nejen finančně, ale i společensky.
Ve Wellingtonu se nám nejednou stalo, že nás pacient, příbuzní nebo i lékaři pochválili, řekli to nám či řediteli nemocnice. Sestry zpravidla nepatří k těm, kdo jezdí lyžovat do Aspenu či francouzských Alp, ale naše práce je důležitá a nemoci se nikomu nevyhýbají. A co se týče toho třetího -autority - nejlépe to podle mne vystihuje citát z Malého prince: „Autorita je nejvíce a především založena na důvodu.“
* Můžete ta slova trošku rozvést?
Prošla jsem už pár pracovišť a i pro mě byl a je důležitý nadřízený. Kolektiv a nadřízení se vzájemně ovlivňují a doplňují k možné pracovní spokojenosti, k určitému standardu a výkonu. Rozhodnutí by proto měla být moudrá a nezávislá na politikaření či protežování skupin nebo lidí. Tým by vždy měl cítit, že za ním někdo stojí a ten, když je třeba, svou autoritu uplatní. Jsem ráda, že jsem díky své profesi mohla cestovat a jsem ráda, že jsem poznala spoustu zajímavých lidí. Vím, že profese sestry, ačkoli není na předním místě společenského žebříčku, je důležitá, ale stále je co zlepšovat k pozvednutí její prestiže.
