Po týdnu je ale vidět, že tentokrát jde o víc než v případě řádění manželů Stodolových nebo lesního střelce Kalivody. Vraždy v nemocnicích nás zasáhly na mnohem citlivějším místě, a byť to tak nevypadá, dávají také větší šanci k poučení do budoucna.
Sám v novém světě
Dalo se tomu zabránit? Kdo za to může? Dá se tomu do budoucna předejít? Tyto otázky intenzivně zaměstnávají média a politiky a nelze se jim vyhnout. Nejsnadnější je odpověď na tu poslední: žádná spolehlivá prevence neexistuje. I kdyby se podařilo zdokonalit pravidla nakládání s léky nebo dohled nad zdravotním personálem, sofistikovaný systém moderní medicíny i společnosti jako takové v sobě vždycky bude mít jemné trhliny, kterými může někdo proklouznout a zabíjet. A patří tak nějak k věci, že na existenci takových prasklin nás upozorní až pořádný průšvih - vždyť koho před čtrnácti dny zajímalo, kam se ve špitále vyhazují ampule od heparinu?
Mnohem opatrněji bychom v případě nemocničního vraha měli nakládat s otázkou viny. Jednoho teplého letního dne totiž v Česku skončil věk nevinnosti, tušil to ale jen jediný muž. Říká se tomu změna paradigmatu, a kdo si chce připomenout, jaké to je, ať zavzpomíná na den, kdy v televizi sledoval, jak dopravní letadla posílají k zemi věže Světového obchodního centra.
Primář Pavel Longin se jako první z nás ocitl v nové realitě: nemocnice, ten středobod nadějí moderní doby, kde se zachraňují naše životy, se stala místem chladnokrevné a nepochopitelné série vražd. Jak získat jistotu, že ten usměvavý kolega skutečně zabíjí? Jak to ověřit a vyhnout se křivému nařčení? Teď po bitvě vypadá primářův postup příliš váhavě a dají se vyčítat zbytečně promarněné životy. Z perspektivy muže, který jediný tuší temnou pravdu, má ale logiku: sbírá data, donekonečna porovnává a ověřuje, váhá, přemýšlí, jaké ostudě a finančním vydáním svou nemocnici vystaví, a občas se musí štípnout, že se mu to celé nezdá.
Nevinní a nezodpovědní
S pochopením a uznáním toho, že se vůbec podařilo vraha odhalit, o případu referovala první den také média. Už nazítří se ale dikce zásadně změnila: začal se hledat viník. A to s takovou vervou, že měl člověk chuť připomenout, že viníkem je především vrah sám. Nová a bezprecedentní situace aktérům celkem po právu dává nárok na shovívavost, i když v případě policie už to není tak jednoznačné.
Na rozdíl od lékařů, kteří podezíravost a domýšlení těch nejtemnějších scénářů jaksi nemají v popisu práce, policii máme právě od toho. Fakt, že neprověří trestní oznámení - byť vágně napsané - od ředitele nemocnice s vysvětlením, že měla jinou práci a její zdravotní expert je právě nemocný, je jasné selhání. Chtěli byste číst tenhle komentář až za tři týdny, protože na autora leze chřipka? Absurdní a to nejde nikomu o život.
Aktéři případu se tedy pod palbu dostali jednak kvůli dílčím pochybením při vyšetřování, mnohem spíš však proto, jak se chovají dnes. V Havlíčkově Brodě totiž nejde ani tak o vinu jako o zodpovědnost. A tu by měli prokázat všichni, počínaje primářem a policistou, který dostal případ na stůl, přes jejich šéfy a hejtmana až po policejního ředitele a ministra. Namísto vědomí zodpovědnosti, které velí sednout si k jednomu stolu a vyhodnotit situaci, tak aby byl systém na něco podobného lépe připraven, se takřka celý minulý týden aktéři osočovali navzájem. Přehazovali si vinu jako horký brambor.
Hejtman narychlo odvolal ředitele nemocnice, což na první pohled vypadá jako rázné gesto západního střihu - neseš politickou odpovědnost, musíš odejít -, ale efekt je přinejmenším sporný. Každého asi při sledování případu napadlo, jak silné muselo být pokušení lékaře a ředitele vraždy ututlat a ušetřit nemocnici negativní publicity i finančních vydání za odškodné. Že to neudělali, je svého druhu odvaha, a je-li odpovědí okamžitý vyhazov, každý, kdo bude příště v podobné situaci, si dvakrát rozmyslí, jestli jít s pravdou ven. Hejtman měl přinejmenším počkat, až vyjdou najevo podrobnosti.
Postmoderní vražda
Chronologie případu havlíčkobrodských vražd, korunovaná zatčením pachatele, přes dílčí přešlapy působí jako docela úspěšná reakce na zcela nový fenomén. Velké rezervy se ale ukazují být v komunikaci. Všichni aktéři jako by si sdělovali věci jen tak na půl úst, nedávali jasné informace, neurgovali nápravu, nespolupracovali. Izolovanost, rivalita a špatná komunikace jednotlivých institucí je u nás chronickým problémem a tentokrát nám jeden okresní sériový zabiják vystavil drsný účet.
Ukazuje se, že zdravotnictví v tomto směru ale přece jen ušlo kus cesty. Způsob, kterým primář Longin odhalil pachatele, dokládá, že veřejná kontrola medicínu vycvičila v umění sebereflexe a že doktoři dokážou analyzovat vlastní práci, vyhodnocovat a poučit se. Rozhodně lépe než policie. Ta se naopak jakékoli kontrole i vysvětlování zuby nehty brání. Proč jsme nevyšetřovali? Měli jsme jinou, důležitější - a samozřejmě tajnou - práci. Na shledanou. Neprůstřelný způsob, jakým česká policie skládá účty, není udržitelný. Nejenže nám brání dozvědět se, za co ji vlastně platíme, především brání policii samotné se vyvíjet a zlepšovat.
A ještě pár slov k vraždám samotným. Od chvíle kdy Jack Rozparovač odeslal londýnské policii dopis nadepsaný Z pekla, už na světě řádilo pěkných pár sériových zabijáků. Petr Zelenka ale jako by patřil k novému, postmodernímu druhu. Není totiž zdaleka jasné, co ho vlastně uspokojovalo. Ze svých obětí neměl žádný materiální prospěch, sadisticky sledovat jejich utrpení také nechtěl, protože v době smrti už byl z práce doma. Akt samotný - tedy vpíchnutí injekce spícímu člověku - nevypadá jako hlavní cíl a o rychlou cestu ke slávě a celonárodnímu zděšení, jaké milují zabijáci ze zálohy, rovněž nešlo, protože o vraždách se neměl nikdo dozvědět. Skoro to působí jako vražda z nudy, hry nebo rozmaru, vražda kliknutím počítačové myši.
Někdy se objevují názory, že šílení zabijáci ukazují temnou stránku jakési kolektivní psýché společnosti - Jack Rozparovač stíny viktoriánské Anglie, střílející školáci frustrovanou tvář společnosti blahobytu. Netřeba se pouštět do divokých spekulací, každopádně určité vsazení do éry, kdy se stále větší část života odehrává ve virtuálním světě mimo přímou smyslovou zkušenost, činy Petra Zelenky prokazují. Nesnesitelná lehkost této vraždy je každopádně zneklidňující a lze jen doufat, že soudní řízení a psychiatrické posudky nám poodhalí pozadí.
Petr Třešňák, Respekt