„V bufetu na hranicích mi trenér předložil papír. Už si přesně nepamatuji, co tam bylo napsané. Já jsem řekla, že to nepodepíšu. On odpověděl: zůstáváš. A tak jsem zůstala i s lyžařským vakem v Kaplicích. Naštěstí tam byla ubytovna. Ráno v pět jsem jela do Českých Budějovic, odtud do Prahy a pak do Vysokých Tater. Naše lyžařky trénovaly v Rakousku, já v Tiché dolině,“ vypráví zážitek běžkařka Alžběta Havrančíková.
Vrcholoví sportovci museli v 80. letech podepisovat smlouvu o specializované péči, u níž byla požadována mlčenlivost. Součástí „péče“ bylo ovšem vedle vitaminů i podávání anabolik.
„Nikdo mi tenkrát neodpověděl, co to vlastně ta specializovaná péče je. Z toho vyplývalo, o čem to všechno bylo, nemohli mi nic dát a já jsem nepotřebovala nic kontrolovat. Nedostala jsem odpověď, tak nedostali můj podpis,“ vzpomíná Havrančíková.
Lidé jako ona dělali systému potíže. „Vybraní sportovci odmítají podepsat bez vyřešení určitých sociálněprávních otázek. Podle pokynů ministra zdravotnictví není možné bez písemného souhlasu s poskytováním specializované péče začít. Vzhledem k halovému mistrovství Evropy v atletice a k nutnosti poskytnutí specializované péče vybraným atletům (pokud tato péče nebude zajištěna, atletický svaz odvolá účast) přislíbil náměstek ministra zdravotnictví Josef Harant udělení výjimky,“ napsala v prosinci 1985 komise pro výzkum a specializovanou péči. Přání samotných sportovců přitom nehrálo roli. „Měla jsem strach, že to beru, a ani o tom nevím,“ vzpomíná překážkářka Milena Tebichová. Každou pilulku, kterou dostala, pečlivě kontrolovala. Pokud nevěděla, o co jde, raději tabletu tajně vyhodila.
„Museli jsme nastavit hubu a zadek, aby do nás dali všechno, co chtěli. Ze svazu tělovýchovy přišel pokyn, že kdo odmítne speciální péči, musí z reprezentace pryč,“ popsal před časem pro Mf Dnes juniorský mistr světa ve vzpírání z roku 1984 Jiří Zubrický.
Právě vzpírání bylo největší baštou dopingu. Jeden z mála sportovců, který se k dopingu otevřeně přiznal, je olympijský vítěz z roku 1980 Ota Zaremba. „Byl jsem první sportovec, který řekl, že anabolika bral. Byli jsme pod takovou kontrolou, že jsme stoprocentně věřili, že se nám nemůže nic stát,“ řekl v dokumentu ČT 13. komnata Zaremba.
Mezinárodní prestiž
Kde vlastně leží počátky státem řízeného dopingu v Československu? Po vzoru NDR vznikla v roce 1976 pracovní skupina, která měla prozkoumat potenciál dopování. „Podložený a sledovaný výzkum a racionální aplikace anabolik pro úzce sledovaný okruh sportovců významně přispívá svými výsledky k politické propagaci sportu a tělovýchovy v socialistickém státě a k upevnění mezinárodní prestiže naší republiky,“ píše skupina tehdejšímu šéfovi tělovýchovného svazu Antonínu Himlovi.
V roce 1982 se státem řízený doping začal rozjíždět. „Vrcholový sport u nás potřebuje nové přístupy, stejně jako je tomu ve světě, zejména v oblasti endokrinologie (dávkování anabolik), biochemie (dávkování jiných podpůrných prostředků). Je asi šest lékařů, kteří jdou progresivní cestou. Žádáme proto o legalizaci práce těchto lékařů a o určité záruky, neboť jsou neustále napadáni ze strany státní zdravotní správy,“ napsal Himl vedoucímu společenských organizací ÚV KSČ Lubomíru Procházkovi.
Aby se doping na mistrovstvích a olympiádách neprovalil, brali ho sportovci na soustředěních. Před výjezdem si dali pauzu, aby se nedovolené látky z těla vyplavily, a na závěr si je otestovala laboratoř pro vrcholový sport. Ti, kdo měli nález pozitivní, na hry nesměli. Výjimku tvořil Evropský pohár atletiky v roce 1985 v Moskvě, který diskvalifikoval dva naše sportovce – jejich vzorky pravděpodobně testovali v technicky vyspělejší laboratoři, než byla ta československá. A i když vrcholoví sportovní funkcionáři doping vyžadovali, chyby odnesli atleti: Rudé právo je tehdy označilo za reprezentanty, „kteří porušili sportovní etiku“.