Jestli nám mohou Američané něco závidět, je to naše zdravotnictví. Jejich systém je zmatený, neefektivní a drahý. Stonat v USA znamená rozloučit se se značnou částkou peněz. V roce 2007 se tam náklady na zdravotní péči podílely na víc než šedesáti procentech osobních bankrotů.
Když Světová zdravotnická organizace před deseti lety hodnotila zdravotnické systémy 191 zemí, skončily Spojené státy na 79.místě, co se týče celkového zdravotního stavu populace. V nákladech na zdravotní péči však obsadily místo první. V naději na dožití jsou až na 36. místě, až za Kubou (Česká republika je ovšem 44.).
Zdravotní reforma je ústřední téma americké politiky stejně jako české. V USA je to však téma náročnější a ožehavější. Zatímco u nás jde stále spíš o komfort pacientů nebo platy doktorů, v Americe mohou reformy rozhodovat o lidských životech.
Náklady na zdravotní péči pokrývá v USA několik na sobě víceméně nezávislých systémů. Komerční pojištění si platí občané buď sami, nebo je za ně hradí zaměstnavatel podobně jako u nás. Kromě něj existuje ještě několik programů, financovaných státem. Zhruba sedmnáct procent občanů ale nemá vůbec žádnou formu zdravotního pojištění.
První pomoc pro lidi bez pojistky zabezpečuje několik zákonů. Veřejné programy se mohou trochu lišit na úrovni jednotlivých států, v zásadě je jich ale sedm - program zdravotních benefitů pro státní zaměstnance, zdravotnická služba pro Indiány, vojenský zdravotnický systém, systém péče o veterány, dětské státní pojištění a dva programy s podobnými názvy - Medicaid a Medicare.
Druhý z nich je kompletně financován na federální úrovni a je zaměřen na staré lidi. První je zčásti financován i jednotlivými státy. Je širší, protože kritériem pro zařazení do něj je nízký příjem.
OBAMOVY REFORMY
Jedním z ústředních bodů volebního programu Baracka Obamy byla reforma zdravotnictví. Minulý rok podepsal Zákon o ochraně pacientů a dostupnosti zdravotní péče. Američané zákonu přezdívají „Obamacare“, což by se dalo volně přeložit jako „Obamotnictví“.
Čtyřiačtyřicátý prezident v něm mimo jiné i zvýšil příjmovou hranici pro přijetí do programu Medicaid na 133 procent hranice chudoby. Ta činí v USA pro čtyřčlennou rodinu něco přes dvacet dva dolary na den, tedy asi 370 korun. Jestli se ale zdravotní stav populace s nízkými příjmy zlepší, je diskutabilní. Statistické údaje svědčí o opaku.
Statistici z Virginské univerzity ve městě Charlottesville srovnali výsledky necelého miliónu operací v amerických nemocnicích. Pacienti z programu Medicaid umírali v nemocnici o třináct procent častěji než pacienti nepojištění. Léčba pojištěných byla o dvacet procent dražší ve srovnání s nepojištěnými a o dvacet pět procent dražší ve srovnání s klienty soukromých pojišťoven.
Podle průzkumu nezávislého Centra pro studium změny zdravotnického systému měli pacienti z programu Medicaid až osmapůlkrát větší šanci, že je internisté nepřijmou. Podobně dopadla studie, jež vyšla v časopisu New England Journal of Medicine.
Šedesát šest procent dětí z programu s akutním zdravotním problémem, jako třeba astma, se rovněž k lékaři nedostalo. Stejně dopadl i průzkum vládní agentury zajišťující informační servis Kongresu. Navzdory ohromnému objemu investovaných peněz Medicaid snižuje dostupnost lékařské péče pro své klienty. Jak je to možné?
ZPOŽDĚNÉ PLATBY A PAPÍROVÁNÍ
Vinny jsou pravděpodobně nízké platby Medicaid za lékařské výkony a přebujelá byrokracie. Lékaři se vyhýbají pacientům z programu, protože za jejich ošetření dostanou méně peněz než od soukromých zdravotních pojišťoven nebo kdyby platili na dřevo. Pokud státní pacienty ošetří, chodí peníze pozdě a úředníci mající jejich zasílání na starost jsou těžko dostupní.
Kromě peněz snižuje účinnost programu i přebujelé papírování, jež ho doprovází. Řešení navrhuje ekonom Avik Roy v časopisu Forbes - rozdělit federální peníze jednotlivým státům a nechat je experimentovat. Ať už dopadne reforma ve Spojených státech jakkoliv, je zajímavé ji sledovat. Americká zkušenost je na naše poměry přenositelná jen zčásti. Přesto se z ní možná můžeme poučit.
Zestátnění zdravotních pojišťoven nebo jejich slučování do jedné, jak navrhují některé politické strany, by pravděpodobně dopadlo špatně. Na druhou stranu je možná výhodnější, pokud jsou aspoň velké nemocnice ve veřejném vlastnictví, což ale neznamená, že by to nemusely být společnosti podléhající zákonům trhu.