Proč plýtvat osekaným rozpočtem veřejného zdravotního pojištění kvůli lidem, kteří si nechají zuby zkazit, když na druhé straně jsou jiní, kteří o svůj chrup řádně pečují a za své zdravotní komplikace nemohou?
K tomu, abychom mohli tyto změny přijmout s pocitem smysluplnosti a chytře ušetřených peněz, je třeba zasadit je do širšího rámce. Ukotvit je v našich zeměpisných podmínkách.
Platba i za otevření dveří
Stomatologická péče byla, podle novinových titulků, již několikrát na pokraji zhroucení a stála před „neodvratným kolapsem“. Používat další výbušné přívlastky je proto v tomto případě zbytečné. Postačí nám pouhá čísla. Zubních lékařů je zoufalý nedostatek.
Podle nejnovějších statistik by například ve Středočeském kraji měl mít jeden zubař v kartotéce 2044 pacientů. Když si číslo trochu rozvedeme a přirovnáme k počtu pracovních dní, zjistíme, že jenom při preventivních prohlídkách, na které bychom měli zavítat dvakrát do roka, by takový lékař musel ošetřit zhruba 16 lidí denně.
A co vypadlé plomby a bolestivé případy? Taková ošetření vyžadují v průměru mnohem více času než preventivní prohlídky. Kde by na ně stomatolog měl brát čas? Zřejmě po pracovní době.
V některých čekárnách to přitom již dnes (kdy zatím lidé nejsou finančně motivováni k prohlídkám) vypadá jako za dob hlubokého komunismu, kdy se ve frontě čekalo, až přivezou banány. Lidé jsou mnohdy objednáváni i sedm osm měsíců dopředu, takže půlroční interval k preventivní prohlídce u svého zubaře ani nemohou stihnout.
Chybějící konkurence jistě neprospívá ani kvalitě poskytované péče. „Máme ve městě dva zubaře. Jeden se v pracovní době rád napije, u druhého platíte už jen za otevření dveří,“ popsala mi známá svou zkušenost se stomatologickou péčí. Na spravení odhalených krčků musela čekat téměř čtyři měsíce.
Kováři rádi pomohou
Kam až může tato absurdní situace dospět, ukazuje i mediálně známý případ zdravotní sestry, která šest let „suplovala“ práci stomatologa s takovou elegancí a stylem, že nikoho ani nenapadlo pátrat po pravosti „diplomu“ z lékařské fakulty. Pacienti si její práci chválili a „šokujícímu odhalení“ nakonec ani nechtěli věřit.
Pokud mají skutečně přijít změny, které nás budou odměňovat či trestat, podle toho, s jakou pravidelností budeme usedat do zubařského křesla, takových případů možná přibude. A když už péči nebudou zvládat ani sestry, nezoufejme! Ještě jsou zde i jiné možnosti. Ke komu chodili lidé s bolavým zubem ve středověku? Ale nebudeme malovat čerta na zeď…