Deník Právo uveřejnil 6. ledna článek předsedy odborů a současně senátora ČSSD Milana Štěcha nazvaný Nový Zákoník práce a vražedná přesčasovost.
Autor odkazuje na evropský předpis, který je údajně do Zákoníku práce zapracován a kterým se údajně musí Česká republika řídit. Hlavním problémem je započítávání či nezapočítávání doby pohotovosti na pracovišti do pracovní doby.
Pan senátor a předseda odborů v jedné osobě jednoduše nemá pravdu. Uváděná evropská směrnice vůbec nic neříká o tom, zda má či nemá být doba pohotovosti na pracovišti započítávána do pracovní doby. A neříká to z nepříliš složitého důvodu: směrnice žádnou takovou dobu pohotovosti nezná.
Evropská komise (konkrétně pan komisař Špidla) proto přišla sama s návrhem novely, aby v tom udělala jasno. Období, ve kterém je pracovník v pracovní pohotovosti, ale nevykonává svou činnost, nazývá „dobou nečinnosti v průběhu pracovní pohotovosti“, a ta se za pracovní dobu nepovažuje.
Návrh je ve stadiu projednávání a je škoda, že to pan Štěch neví.
Již platná směrnice navíc počítá s tím, že ve zdravotnictví je třeba regulovat pracovní dobu jiným způsobem, a připouští – právě v případě lékařů – odchylku od oficiální pracovní doby. Tuto možnost autoři českého Zákoníku práce bohužel nevyužili.
A nevyužili (ač mohli) ani toho, že evropská směrnice dovoluje netrvat na maximální průměrné týdenní pracovní době v případě, že se zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodnou. Pan Štěch se snaží ve svém článku vytvořit dojem, že všechny přesčasy lékařům nařizuje zaměstnavatel.
Pane Štěchu, nemáte pravdu. Nařídit lze pouze přesčasy do 150 hodin v roce, další přesčasy jsou již předmětem dohody mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem.
Nový zákoník neposiluje ani zaměstnance, ani zaměstnavatele. Poškozuje obě strany, protože omezuje jejich svobodu dohodnout se na takové pracovní době, která jim vzájemně vyhovuje. Český Zákoník práce totiž slouží hlavně těm, kdo jej chtějí využít jako nástroj při posilování svého vlivu jak na zaměstnance, tak na zaměstnavatele.
A ještě k odborářskému strašení „vražednými“ přesčasy. Jako lékař jsem odsloužil několik tisíc přesčasových hodin. Vím dobře, jak jsem byl při některých dlouhých službách unavený. Jsem si však jistý tím, že správné uspořádání pracovní doby a služeb nelze nařídit zákonem, a zvláště pak ne zákonem, který je stejný pro horníky, pracovníky ve strojírenství, zemědělství, techniky, učitele i lékaře.
Každý obor má svá specifika a řešením určitě není zakázat kvalifikovaným lékařům pracovat a nutit je k obcházení zákona například uzavíráním dohod o pracovní činnosti či zakládáním jakýchsi „družstev lékařů ve službě“, jak to již někteří aktivní odboráři vymýšlejí.
Zkrátka, i když se nám ti, kdo jsou za Zákoník práce odpovědní, snaží namluvit opak, zákon je špatný a poškozuje všechny. Regulace, kterou zavádí, jde paradoxně daleko nad rámec toho, co po nás žádá přeregulovaná Evropská unie.
A kdo za to může? Vzhledem k tomu, že ho v minulém volebním období na poslední chvíli proti vůli zbytku Sněmovny, Senátu i prezidenta republiky protlačili komunisté se sociálními demokraty, odpověď bude nejspíš třeba hledat jinde než v Bruselu.
Milan Cabrnoch, europoslanec za ODS, Právo