Jako nůž máslem prosvištěla sněmovnou v jediném čtení novela zákona o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. Ten zákon se vážně pořád jmenuje takhle a vydrží mu to až do začátku příštího roku, i když skoro všude jinde už se píše o pojištění veřejném; právníky to může dráždit, ale kdyby to byl největší nesoulad v českém zdravotnictví, bylo by hej.
Hej má ostatně být i díky této novele. Hlavně nemocnicím. Ty si díky ní letos přijdou na něco přes dvě miliardy korun, jimiž by měly zalepit díry vzniklé v účetnictví po zrušeném, přesněji znovu nezavedeném regulačním poplatku za pobyt na špitálním lůžku. Slovo dostane ještě senát a prezidentské pero, ale ani jedna z těchto institucí putování normy do sbírky zákonů téměř jistě neztíží.
Morální hazard
Netřeba dodávat, že ty dvě miliardy jsou jen začátek, částka v dalších letech utěšeně poroste. Čistě pro představu – státní rozpočet bude jen toto navýšení plateb za státní pojištěnce každý rok zatěžovat výrazněji než třeba pravidelná splátka tolik proklínaných církevních restitucí. Přitom je to tak zbytečné a všechen rozum velel poplatek za pobyt v nemocnici do legislativy v nějaké přijatelné formě vrátit. Jeho smysluplnost na rozdíl od dalších regulací uznával ve slabších chvilkách i takový Kraken, jakým býval David Rath. Předvolební doba ovšem rozumu nepřeje, sliby se slibovaly a teď se plní. Na dluh.
Bezprostřední ekonomický dopad však není nejhlubším problémem zrušeného regulačního poplatku. Tím je snížení spoluúčasti pacientů a z něj plynoucí změna motivací a posílení nebezpečného dojmu, že zdravotnictví je zdarma. Je to v zásadě jedna z forem toho, čemu ekonomové říkají morální hazard.
Považovat zdravotnictví za něco, co stojí mimo běžnou ekonomickou rozvahu, znamená přistupovat k němu jako k něčemu danému, vždy automaticky přítomnému a neměnnému. Což je samozřejmě špatně. Služby zdravotníků jsou statkem, za nějž je třeba nějak zaplatit. Třicet korun v ordinaci či šedesát v nemocnici k tomuto povědomí přispívalo.
U kořenů krize
Morálním hazardem je ostatně české zdravotnictví prodchnuto od nemocnic k pojišťovnám. Odpovědnost za špatné hospodaření se pravidelně ztrácí v mlze a jeho důsledky se řeší dodatečným přerozdělením nebo státní injekcí. Není přitom žádné tajemství, že princip morálního hazardu, sázka na individualizaci zisků a socializaci ztrát stály na počátku poslední globální finanční krize.
Přesvědčení některých bank, že jsou too big to fail, a rozhodování států, které je v tom podporovaly, vedly v důsledku k provázání životních funkcí vlád a bank – z dopadů této závislosti se Evropa dodnes nevzpamatovala a hned tak nevzpamatuje.
Podobně nezdravé vztahy jsou, samozřejmě v řádově menším měřítku, vidět v českém zdravotnictví na každém kroku. Regulační poplatky samozřejmě problémy nevyřeší, ale mohou sloužit jako symbolické připomenutí, abychom na ně mysleli. Současná vláda na ně myslet nechce. Raději bude tikot ekonomické časované bomby přehlušovat cinkáním dalších a dalších erárních peněz.