Prvním problémem byla samozřejmě jazyková bariéra. Sice se domluvím italsky, což je jeden ze čtyř úředních jazyků ve Švýcarsku, ale my žijeme v jednom z německy mluvících kantonů. První, co jsem tedy po svém příjezdu udělala, byl zápis do jazykové školy. Po více než roce intenzivních kurzů jsem si udělala německý certifikát v Goetheho institutu (za jedna) a myslela si, že mám již vyhráno. To jsem se tedy mýlila! Přes ujišťování na obou stranách (české i švýcarské) o dohodě mezi Švýcarskem a EU o vzájemném automatickém uznávání zdravotnických kvalifikací mi bylo sděleno, že se to nevztahuje na nové členské státy. Myslím, že uznávají vysokoškolské vzdělání sester, ale nejsem si tím jistá. Začalo tedy dlouhé dopisování se Švýcarským červeným křížem, který se zde stará o vzdělávání sester. Musela jsem doložit mnoho dokumentů, vše úředně ověřené. Kromě diplomů a potvrzení o práci například také potvrzení ze zdravotnické školy s přesným počtem hodin odborných předmětů (maturovala jsem v roce 1985).
Po vyřízení všech formalit jsem byla pozvána k třídílné odborné zkoušce. První, písemnou část jsem vypracovávala doma, diagnózu jsem si mohla zvolit libovolně. Psala jsem o popáleném pacientovi, protože jsem několik let pracovala na popáleninové klinice FN Královské Vinohrady. Práce musela být odeslána 3 týdny před ústní zkouškou. Potom jsem jela do Wabernu (předměstí Bernu). Ústní zkouška byla pro mě velmi náročná. Byla velice podrobná a i s německým certifikátem mi chyběla zkušenost s odbornou němčinou. Poslední část byla opět písemná. Dostala jsem dvoustránkový text z odborného časopisu. Měla jsem napsat svými slovy, o čem pojednává, a připojit svůj názor k tématu. I tuto část zkoušky jsem zvládla a obdržela Uznání kvalifikace.
Ošetřovatelský dům pro seniory na švýcarský způsob
Začala jsem si tedy konečně hledat práci, na internetu a v tisku. Po několika vrácených žádostech se mi podařilo najít agenturu, která mi velmi rychle pomohla. Perličkou je, že agent mluvil česky (potomek emigrantů).
Začala jsem tedy pracovat v Alters und Pflegeheimu (ošetřovatelský dům pro seniory). V pětipatrové budově jsou 2 stanice, 35 a 45 obyvatel s velmi různorodou potřebou péče od naprosto soběstačných, u kterých se třeba jen 2krát měsíčně převlékne postel, přes obyvatele požadující pomoc např. s přípravou léků nebo se sprchováním až po naprosto imobilní. Kromě 2 dvoulůžkových pokojů v prvním poschodí jsou všechny pokoje jednolůžkové, s vlastním sociálním zařízením.
Každý zaměstnanec vlastní jeden klíč, kterým se dostane do budovy, sesterny, do všech pokojů obyvatel atd. (obyvatelé se svým klíčem samozřejmě dostanou pouze do svého pokoje). Do skříně s léky a s opiáty se ale vlastním klíčem dostanou jen diplomované sestry. Odpadá tedy jakékoli předávání klíčů.
Velkým překvapením pro mě byl rozpis služeb. Kromě ranních a odpoledních se slouží také dělené služby, např. služba s kódem S2: 6.50–10.15 a potom 15.45–20.45 hod. nebo služba S3: 6.50–11.15 a dále 16.30–20.30 hod. Tento systém slouží k naprosto efektivnímu rozložení personálu v době, kdy je to nejvíce zapotřebí, např. ráno, kdy se pomáhá s ranní hygienou apod. To je ve službě většinou 8–9 lidí na každé stanici. Od 20.30 do 20.45 hod., kdy se předává služba noční směně, zůstává na stanici většinou jen jedna diplomovaná sestra. Noční službu slouží vždy pouze jedna diplomovaná sestra a jedna ošetřovatelka na obě stanice (80 obyvatel). Ve většině zdravotnických zařízení ve Švýcarsku jsou týmy, které slouží trvale jen noční směny.
Dále tento systém umožňuje také střídání při pauzách. Když přijde v 11.50 hod. do práce odpolední služba, mohou jít všichni z ranní služby na oběd, pokud přijde pracovník vpodvečer na druhou polovinu dělené služby, může jít odpolední na svačinu atd. Pauzy jsou oficiální a striktně se dodržují. V přízemí budovy je k tomu určená speciální místnost. K dispozici je zde zdarma káva, smetana, ledový čaj atd. V neděli je vždy hezky prostřeno a v nabídce je vánočka, máslo, džemy, sýrová mísa, džus atd.
Oběd nebo večeři si může každý zaměstnanec hodinu před výdejem objednat jednoduše z oddělení pomocí svého čárového kódu. Tato částka je pak automaticky odečtena z výplaty.
Každý zaměstnanec nosí u sebe malý telefon, kterým se dorozumívají pracovníci mezi sebou, a také se na něm zobrazuje zvonění obyvatel. Jako pracovní oděv slouží tzv. „Kasak“, halena oblékaná přes hlavu s knoflíky nebo patenty po obou stranách, k tomu bílé kalhoty. Ale hodně zaměstnanců si nechává civil a přes něj obléká pouze halenu. Oblečení se nefasuje osobně jako u nás, v šatně je volně k dispozici regál s přihrádkami s oblečením rozděleným od velikosti S po 3XL. Odpadá tedy označování prádla a vypisování žádanek pro prádelnu.
Jen málo pracovníků pracuje na plný úvazek, je zde běžné mít menší penzum práce, mezi 20–90 %. Já pracovala na 60% úvazek. Pravidelně, nejméně jednou za rok, provádí staniční sestra s každým zaměstnancem kvalifikační pohovor, s několikastránkovým zápisem a přesným bodovým hodnocením jednotlivých aspektů práce. Zaměstnavatel se aktivně stará o další vzdělávání sester. Přednášky a kurzy objednává vedoucí sestra vždy ve 2 různých termínech, aby se mohli zúčastnit všichni (někdo musí být na stanici). Sestry, které nemají službu a přijdou ve svém volnu, si čas vykazují do odpracovaných hodin.
Kinderspitex… domácí péče o těžce nemocné děti
Asi po roce se mi naskytla možnost další práce. Ze začátku jsem ji měla jen jako vedlejší, ale asi po 4 měsících jsem se rozhodla odejít z Alter sheimu a věnovat se jen této činnosti. Jedná se totiž o práci u dětí, a jelikož jsem dětská sestra, vyhovuje mi tato práce samozřejmě více. Organizace Kinderspitex je systém domácí péče o těžce nemocné a postižené děti. Pracují zde pouze diplomované sestry. Kinderspitex Nordwestschweiz pokrývá 3 kantony – Aargau, Basel-land a Solothurn. Spolek nemá žádnou svoji budovu, vedoucí pracovníci řídí vše z domova. Komunikujeme nejvíce přes internet (rozpisy služeb, vyúčtování apod.). Pro každé dítě je ustaven stabilní tým s jednou vedoucí, která je zodpovědná za rozpis služeb (zhruba na 6–8 týdnů dopředu). Každé dítě potřebuje jiný rozsah péče, týmy jsou tedy různě velké, někde jej tvoří pouze jedna sestra, někde více.
Každý druhý měsíc se koná schůze pracovnic z regionu, 3krát do roka pak společná schůze sester ze všech 3 kantonů, spojená s odbornou přednáškou. Podle potřeby se pak schází tým konkrétního dítěte – pokud je potřeba projednat nějaké problémy nebo další postupy. Návštěvě u dítěte neříkáme služba, ale Einsatz (přeloženo – zásah, výjezd…). Einsatzy jsou hrazeny buď Krankenkasse (zdravotní pojišťovna), nebo Invalidenkasse a musí je vždy předepsat lékař. Ostatní náklady, jako např. cestovní doba, ujeté kilometry, doba strávená na schůzi nebo odborném semináři, jsou sestrám hrazeny organizací ze sponzorských darů.
Já jsem v současné době ve dvou týmech. U 2,5leté holčičky, která má poškozený mozek následkem perinatální asfyxie, opožděný vývoj, epilepsii… Má permanentní balonkovou sondu Button k výživě. V tomto případě zastávám pozici vedoucí týmu. Maminka zvládá péči perfektně, Einsatzy zde jsou spíše k odlehčení rodině, protože holčička potřebuje nepřetržitou péči a opravdu to není pro rodinu jednoduché. Dále jsem v týmu u 18měsíční somálské holčičky z rodiny azylantů. Má několik závažných symptomů nejasné etiologie. Nejzávažnější je postižení plic. Holčička je permanentně závislá na kyslíku, má tracheostomii a stejně jako u předcházející kazuistiky má i tato dívka PEG sondu Button. Výživa je podávána pomocí pumpy Fresenius Kabi. Holčička je neustále monitorována pomocí čidla na nožičce, je sledována saturace kyslíkem a pulz. Samozřejmě je nezbytná odsávačka.
Zde je samozřejmě péče náročnější a komplexnější. V týmu je nás 9. Einsatzy jsou zde 6–7 nocí v týdnu a 5krát týdně 4–5 hodin péče přes den. Vedoucí týmu musí řešit všechny organizační věci – návštěvy u lékaře, transport, doplňování materiálu, léků, plnění kyslíkových bomb atd. V neposlední řadě musí vzhledem k těžké situaci rodiny někdy pomáhat i v sociální oblasti. Práce u Kinderspitexu se mi velice líbí. Je to vysoce odborná práce, navíc z mého oboru, ale oproti zaměstnání v nemocnici se s tím pojí i hraní si s dětmi, což vlastně máme v popisu práce! Tím, že chodím do rodiny pravidelně několikrát týdně, se samozřejmě vytváří úzký kontakt s celou rodinou a máme velmi přátelský vztah.
Kinderspitex pomáhá rodinám ulehčit náročnou péči o dítě a v některých případech vlastně jen díky naší práci mohou být doma s rodinou děti, které by bez této organizace musely být trvale hospitalizovány v nemocnici. V současné době má Kinderspitex Nordwestschweiz 105 sester a staráme se o 160 dětí.
Závěr
Ve Švýcarsku se mi moc líbí, oceňuji především celkově klidnější atmosféru a vztahy mezi lidmi. V neposlední řadě má Švýcarsko samozřejmě také nádhernou přírodu. Po odborné stránce nemám v práci vcelku problémy. Díky dnešní globalizaci se zde používají téměř stejné léky a materiály od stejných firem jako v ČR. Největší problém představuje jazyková bariéra. Němčinu, kterou jsem se naučila v jazykové škole, zde používají jen v psané formě, jinak všichni mluví dialektem – Schweizerdeutsch, kterému je velmi těžké porozumět (mají s tím problém třeba i Němci). V souvislosti s tím samozřejmě logicky nastávaly problémy při Rapportu (hlášení), které v Altersheimu bylo jen ústní, nikoli písemné. Jen někteří kolegové měli v komunikaci se mnou snahu mluvit Hochdeutsch (vysoká, tedy spisovná němčina).
Kdo chce pracovat ve Švýcarsku, měl by se vlastně nejlépe naučit jazyky dva. Zaprvé dialekt pro běžnou komunikaci, zadruhé ale i spisovnou němčinu, protože například odbornou zkoušku u Červeného kříže nelze vykonat v di alektu a také je samozřejmě nezbytná k vedení dokumentace. Jediné štěstí v medicíně je, že alespoň latinské názvosloví se používá po celém světě.
V současné práci naštěstí již tyto problémy nemám a jsem zde velice spokojená.
Je rozhodně zajímavé poznat práci v zahraničí, kde je trochu rozdílný systém organizace práce a jiné zvyklosti.
(Fotografie dětí z archivu autorky použity s laskavým svolením obou maminek.)
O autorovi: Zuzana Novotná (novzuz@centrum.cz)