OTÁZKA: * * Vystudoval jste dětské lékařství. Proč jste se poté rozhodl zaměřit na kardiologii? Lákal vás tento obor, toto zaměření, protože v době, kdy jste začínal, zde nic takového prakticky neexistovalo?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Já se v mládí hodně věnoval hudbě. Již od devíti let jsem hrál na harmoniku. Založili jsme orchestr, který vlastně nikdy nezanikl, jen se obměňovali jeho členové. Později jsem začal hrát také na saxofon a zpíval v různých sborech. Logicky jsem pak po skončení gymnázia uvažoval o studiu konzervatoře. Jenže můj otec měl jiné představy – tvrdil, že se hudbou neuživím a že bych si měl vybrat nějaké normální povolání. Tehdy jsem o tom příliš nepřemýšlel, nevěděl jsem, co přesně bych chtěl dělat. Ale medicína mě lákala a navíc do Olomouce šli i moji kamarádi, tak jsem se vydal s nimi. Měl jsem také štěstí, že v roce 1949 ještě nebyla v přijímacím řízení uplatňována tak přísná kádrová kritéria jako později. Byl jsem totiž syn národního socialisty a znárodněného živnostníka. Můj bratr už ale později takové štěstí neměl. Ve druhém ročníku pak přijeli na školu dva lidé, kteří nás přesvědčovali, abychom přestoupili na právě se rodící Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy. Jedním z nich byl i pozdější profesor Václav Špičák. Já byl mezi několika studenty, kteří se rozhodli do Prahy skutečně odejít. A jsem přesvědčen, že jsem udělal dobře – podle mého názoru jsme dostali jedno z nejlepších vzdělání vůbec.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Měl jste štěstí, že jste již v roce 1964 vycestoval do Spojených států a zde dva roky studoval na Pensylvánské univerzitě. Díky čemu se to podařilo? Nebylo příliš běžné, že by studenti v 60. letech jezdili do USA na stáž.
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
To bylo nepředstavitelné štěstí, dodnes jen mohu děkovat, že se to skutečně povedlo. Díky profesorce Raškové jsem se dostal do Ústavu chorob oběhu krevního (ÚCHOK), jednoho z výzkumných ústavů založených v Praze-Krči, z nichž později vznikl Institut klinické a experimentální medicíny (IKEM). Ústav tehdy vedl docent Jan Brod, významná osobnost české nefrologie a kardiologie, který později emigroval. V Praze se konal Světový farmakologický kongres a na pozvání profesorky Raškové jej navštívil mimo jiné profesor Domingo Aviado. Velmi obdivoval stupeň našeho výzkumu, naši nesmírně složitou metodiku, a navrhl mi, abych ji pomohl zavést na jeho pracovišti. Díky jeho pozvání i komunistický režim povolil a nechal mě odjet. Ve třiatřiceti letech jsem se tak ocitl na dva roky v Americe na farmakologickém oddělení Pensylvánské univerzity ve Filadelfii.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Ovlivnilo vás toto studium a zkušenost ve vaší pozdější práci? Jakým způsobem?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Jistěže ano, byl to jeden z největších mezníků mé kariéry vůbec. Já se tam nevěnoval kardiologii, takže celkově to na mou pozdější práci tady doma vliv nemělo, alespoň ne po stránce odborné. Věnoval jsem se tam vlastně jen fyziologii a farmakologii. Ale musím říci, že pobyt na Pensylvánské universitě mi neuvěřitelně rozšířil obzory a ukázal mi, jaké jsou možnosti v západním světě. Například jsem jeden den řekl, že bych potřeboval nějaký přístroj, vyplnil se formulář a druhý den jsem ho měl k dispozici. Pracoval jsem od rána do večera, abych splnil to, proč jsem tam přijel. Neměl jsem tedy příliš mnoho času poznávat okolí a cestovat. Byl jsem na univerzitě od osmi od rána do sedmi, osmi večer. Ale to, co jsem chtěl udělat, jsem tam udělat stihl. Podařilo se mi prokázat vztah mezi krevním průtokem plícemi a ventilací. Článek o tom poté vyšel v prestižním americkém časopise. Díky své práci jsem si získal Aviadovu důvěru a to se samozřejmě promítlo i do pozdějších let. Dokonce vyjednal přednáškové turné do Japonska a velice se divil, že mi před tím končí výjezdní doložka, a že tudíž nikam nemohu. Naivně říkal: „To přece nemůže být žádný problém – jen mi řekni, kam mám zavolat, a oni přece musí pochopit, že je velká pocta přijmout tak prestižní pozvání, a pustí tě.“
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Jak jste tehdy vnímal zásadní rozdíly v medicíně u nás a na Západě? Co konkrétně jste si z Ameriky přivezl a snažil se aplikovat u nás?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Rozdíly byly v té době téměř nesrovnatelné. Výzkum u nás sice byl na slušné úrovni, což Američani velmi obdivovali, chybělo ale technické zabezpečení. Množství prostředků, které byli schopni na tuto oblast vynaložit, pro mne bylo neuvěřitelné. Mimo jiné jsem se tam naučil, že lékař se musí podstatně více věnovat diagnostice malých pacientů a hlavně jejich rodinám. Všiml jsem si, jak američtí doktoři rodičům vše podrobně vysvětlovali a dlouze s nimi hovořili, dávali jim různé návody a pomůcky. To si myslím, že se později projevilo v práci Dětského kardiocentra. Naší zásadou byla snaha vtáhnout celé rodiny do procesu léčení jejich dětí – našich pacientů. V té době některé „novoty“ (jako například pobyt rodičů s dětmi na pokoji nebo návštěvy kdykoli) nenacházely pochopení, ale bylo to nesmírně důležité a dokázalo nás to přesvědčit, že jedině takto lze dělat kvalitní medicínu.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Kdo vás ve vašem životě nejvíce ovlivnil? Máte vzory, výrazné učitele?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Neměl jsem jeden vzor, za kterým bych šel, ale hned několik. Každý z mých učitelů mi předal něco jiného, u každého jsem něco jiného obdivoval. Samozřejmě velký vliv na mě měl Aviado, který mi předal svou pracovitost a vytrvalost. Houževnost a organizační schopnost jsem oceňoval u paní profesorky Raškové. A například u primáře infekčního oddělení v Uherském Hradišti Rudolfa Váni jsem obdivoval jeho znalost vína. Byl to právě on, kdo mě učil jej vychutnávat, bohužel jsem se to dodnes nenaučil. Vděčný jsem samozřejmě i paní docentce Padovcové za to, že mě zapálila pro dětskou kardiologii a naučila katetrizovat. A takto bych mohl ještě chvíli pokračovat, poznal jsem totiž ohromné množství zajímavých lidí, nejen doma, ale i v zahraničí. Téměř od každého jsem si mohl vzít něco, hodně z nich mě inspirovalo, něco naučilo.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Dětská kardiologie vznikala po druhé světové válce. Vy jste stál u jejího vzniku v Československu. Jaké to bylo – vytvářet nový obor? Na co jste mohl navázat a co vše naopak bylo třeba budovat od základů?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Po druhé světové válce jsem ještě chodil na gymnázium a ke kardiologii jsem přičichl až na II. dětské klinice koncem 60. let. To už existovalo dobře fungující oddělení dětské kardiologie a začala se rozvíjet také kardiochirurgie vrozených srdečních vad. Na začátku celého procesu vývoje Dětského kardiocentra stáli docentka Padovcová, doktor Bor, docenti Kafka a Brodský či docentka Krčílková. V té době sice sami neuspěli, ale přesvědčili mne, že musím usilovat o vybudování společného pracoviště pro děti se srdeční vadou. V zásadě šlo o to, že u dětí, které mají závažnou srdeční vadu, se musejí sejít kardiologové s kardiochirurgy podle potřeby dítěte a ne podle svých programů na různých klinikách, kde probíhala také výuka studentů a čekala je spousta jiných povinností – nejen to, co vyžadoval jeden kriticky nemocný novorozenec. Podařilo se mi přesvědčit ředitelku nemocnice doktorku Kazimourovou o myšlence zřídit jedno společné pracoviště pro děti s vrozenou srdeční vadou. Podpořili nás doktor Klíma z ministerstva zdravotnictví a zejména známý kardiochirurg profesor Procházka z Hradce Králové. Pak už nezbývalo nic jiného než najít talentovaný tým mladých spolupracovníků.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Jak jste vnímal dětskou kardiologii a její místo v celém proudu české kardiologie?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Po ustavení Dětského kardiocentra se nám podařilo poměrně rychle přesvědčit dětské lékaře o tom, že jsme schopni jejich pacientům pomoci, a proto nám je začali posílat. Postupně jsme vytvořili neuvěřitelnou jednotu všech dětských kardiologů s kardiocentrem, což považuji za základ současných vynikajících výsledků v péči o děti se srdeční vadou. Kardiochirurgie v čele s vynikajícím doktorem Hučínem měla velice brzy lepší výsledky než jiná pracoviště, která nedělala pouze děti. Kromě toho jsme měli spoustu dosud neoperovaných dětí, mohli jsme začínat od těch nejjednodušších vad a velmi rychle dosáhnout úrovně, která byla srovnatelná se světovými pracovišti té doby. Dále se nám podařilo najít ideální, zapálený pracovní tým mladých lékařů i sester, kteří ještě nebyli zatíženi žádnou rutinou, nepřijatelnou pro kardiocentrum vedené podle západních zásad a stále konfrontované s nejlepšími zahraničními pracovišti. Stálo nás to nesmírné množství práce, zažili jsme řadu úspěchů i zklamání, ale nakonec jsme byli přijati mezi světovou špičku.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Velkým mezníkem se stalo zavedení echokardiografie, poté i prenatální echokardiografie. Dignostické možnosti náhle byly mnohem širší a jednodušší. Byl toto jeden z hlavních zlomů v dětské kardiologii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Bezpochyby to byl jeden z velkých mezníků. Lékaři se dříve mohli opírat kromě fyzikálního vyšetření pouze o prostý rentgenový snímek a elektrokardiografii, v roce 1947 zavedla docentka Padovcová srdeční katetrizaci. Přestože jsme byli schopni diagnostikovat, neuměli jsme dětem pomoci, léčit je. Výjimkou byly operace jednoduchých vad. Operace s mimotělním oběhem posléze otevřely nové perspektivy pro léčení vrozených srdečních vad, operovány však mohly být jen děti těžší než 20 kilogramů. U těch menších, které vyžadovaly operaci s použitím mimotělního oběhu, nezbylo než pouze sledovat tristní průběh nemoci.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Jak byste popsal dětskou kardiologii ještě před vznikem kardiocentra?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Již v roce 1986 jsme při II. dětské klinice profesora Houšťka založili kardiopulmonální laboratoř – ta slučovala katetrizaci a angiografii, vyšetřovnu plicních funkcí a později také echokardiografii. Diagnostika složitých vrozených vad se tak dostala na vysokou úroveň. I přes tyto úspěchy většina dětí v této zemi nadále umírala bez možnosti účinné kardiochirurgické léčby, odesílaly se na operace do zahraničí, ale dostalo se tam opravdu jen malé procento potřebných. Situace dětí, jež přicházely na svět s vrozenou srdeční vadou, byla téměř beznadějná. Takovými vadami se zabývali hlavně patologové, nikdo totiž nevěděl, co s nimi. A to se tehdy vyskytovaly přibližně u sedmi z každé tisícovky živě narozených dětí. Po roce 1968 už to takto dál nešlo. Když jsme přišli s myšlenkou tuto péči centralizovat, argumentovali jsme zejména tím, že vybudování centra sice nebude levné, ale pořád to vyjde laciněji než posílat děti do zahraničí. Za takový výkon v cizině se tehdy platilo skoro čtvrt milionu korun.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * V roce 1977 jste skutečně kardiocentrum otevřel – co tomu předcházelo? Kdy vás napadlo začít o vznik takového centra usilovat, co bylo přímou inspirací, stimulem? A jak dlouho pak trval samotný proces?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Když si na to nyní vzpomenu, uvědomím si, že to bylo skutečně velmi složité a trvalo to velmi dlouho. Strávili jsme nad tím spoustu času a pracovali na tom ve dne v noci, jenže tehdy nám to tak nepřišlo. Byli jsme zapálení a šli jsme si za tím, co jsme chtěli. V roce 1977 sice bylo otevřeno samotné kardiocentrum, ale tomuto kroku předcházelo mnoho let práce. Na počátku 70. let jsem ve sklepních prostorách kliniky profesora Kafky založil provizorní laboratoř. Již zde jsme využívali přístroje a zařízení, které byly nakupovány pro budoucí centrum. Poté jsme se museli kvůli stavbě Nuselského mostu přestěhovat do nové pražské nemocnice v Motole. Nejprve se nám kvůli finanční výhodnosti podařilo přesvědčit ministerstvo a poté i hlavní město Prahu. K tomu se přidala ředitelka Dětské fakultní nemocnice v Motole doktorka Věra Kazimourová, bez jejíž podpory by Dětské kardiocentrum nikdy nevzniklo.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Nenastaly pak například personální problémy? Zřejmě byl nedostatek zkušených lékařů...
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Jistě, tento problém stál před námi, museli jsme vyškolit personál a k tomu se zdálo jako vhodné nejzkušenější centrum v tomto oboru, Hospital for Sick Children v Londýně. Jenže to mělo jeden základní problém – právě sem totiž v srpnu 1968 emigroval jeden z členů našeho přípravného týmu, doktor Stark. Paradoxně pomohlo, že to byl právě on, kdo dokázal zajistit operace našich dětí zdarma. Komunistický režim ho sice odsoudil na dva roky za emigraci, ale současně od něj přijímal to, co nebyl sám schopen zabezpečit. A tak nakonec souhlasil i s tím, aby do Londýna postupně odjížděli vedoucí jednotlivých týmů připravených pro motolské Dětské kardiocentrum. Doktoru Starkovi jsme nesmírně vděčni za jeho úžasnou a nezištnou pomoc kardiochirurgické sekci kardiocentra.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Zpočátku prý nebylo jednoduché přesvědčit pediatry, aby děti do kardiocentra posílali. Proč? Za jak dlouho si lékaři zvykli a co jste museli udělat pro získání jejich důvěry?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
To je pravda, přitom na tom celém stála podstata centra. Více než třetina dětí s vrozenou srdeční vadou měla vadu kritickou a umírala bez pomoci v terénu, přitom opět až třetina ze všech dětí zemřelých na vrozenou vadu umírala již v prvním týdnu po narození a 90 procent v prvním roce života. Začali jsme pediatry v nemocnicích přesvědčovat, aby dětské pacienty dostali do centra včas. A po řadě seminářů pro dětské lékaře se to skutečně podařilo. Pediatři nakonec byli vlastně docela rádi, sami si totiž většinou neporadili a tím, že dítě poslali k nám na diagnózu, se tohoto břímě zbavili. U nás byl poté pacient vyšetřen, diagnostikován a operován. Zakládali jsme na úzké spolupráci kardiochirurga s kardiologem. Důležitá byla také práce v terénu, tedy naučit pediatry a dětské kardiology v terénu rozpoznávat správně vady, aby uměli postiženým dětem poskytnout nejdůležitější počáteční péči.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Jaké jsou další zásadní mezníky v oblasti dětské kardiologie? Co z ní pomohlo udělat špičkový obor, jakým dnes u nás je?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Tak samozřejmě diagnostickým zlatým standardem byla katetrizace, protože chirurg musí před operací přesně vědět, co ho čeká. Zpočátku suverénní diagnostickou metodu, kterou byla katetrizace srdce a velkých tepen, nahradila neinvazivní echokardiografie, tedy vyšetření srdce a velkých tepen pomocí ultrazvuku. I když mu zpočátku řada lidí příliš nedůvěřovala, nyní spolehlivě stačí k diagnostice kolem 80 procent operovaných pacientů.
Musím ale dodat, že katetrizace svůj smysl za dvacet let neztratily; sice přestaly být po zavedení echokardiografie hlavní diagnostickou perlou, ale stále jsou nutné zejména u některých složitých pooperačních stavů. Kromě toho otevřely nové léčebné možnosti tím, že se používají například pro uzávěr defektu síňového a komorového septa, k uzávěru tepenných dučejí, léčení stenóz chlopní plicnice a aorty, uvolnění koarktace aorty a u dalších vad.
Ultrazvukové vyšetřování bylo zlomové také v tom, že umožnilo diagnostikovat i dítě před narozením. V roce 1986 tak byl zahájen plošný screening srdečních anomálií v prenatálním období. Dokázali jsme přesvědčit rozumné lidi, že se vyplatí nakoupit 80 echokardiografů, rozmístit je po celé republice a začít screeningové vyšetřování, které se postupně stalo součástí prenatální péče u každé těhotné ženy.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Říkal jste, že tato novinka nebyla přijata se všeobecným nadšením. Musel jste ji tvrdě obhajovat?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Je pravda, že když jsem v Lisabonu předstoupil před své kolegy a říkal jim o myšlence prenatální echokardiografické diagnostiky s tím, že v případě neblahé perspektivy plodu budeme muset rodičům doporučit přerušení těhotenství, byl jsem považován za amorálního barbara. Ale netrvalo dlouho a brzy mi bylo dáno za pravdu. To samozřejmě do budoucna vedlo k zásadnímu poklesu výskytu komplexních vrozených vad s následným snížením novorozenecké mortality a morbidity.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Dětská kardiologie a kardiochirurgie v Česku se řadí mezi nejlepší na světě. Jak se za dobu vašeho působení změnila prognóza a úspěšnost léčby?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Před tím, než vzniklo kardiocentrum, umíralo na vrozené vady zhruba 85 procent dětí, přežívalo sotva 15 procent. Nyní jsme se dostali pod jedno procento a to je skvělé. Toto číslo myslím hovoří za vše.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Co současné dětské kardiologii chybí, kde cítíte rezervy?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Myslím, že zásadní nedostatky máme za sebou. Dokázali jsme snížit úmrtnost pod hranici jednoho procenta a to je pro nás obrovský úspěch. Samozřejmě jsou určité věci, které jsem měl naplánované, ale nedotáhly se do konce. Předně je to vize o kontinuální péči o pacienty s vrozenými vadami nejen v dětství, ale i v dospívání a dospělosti. Mnozí z těch, kteří v dětském věku prodělali operaci, později potřebují nejen další sledování, ale mnohdy i reoperaci v souvislosti s tím, jak organismus a s ním srdeční struktury rostou. V tomto smyslu by samozřejmě bylo ideální, kdyby existovalo integrované centrum schopné zajistit péči v celé šíři a rozsahu – od prenatální diagnostiky až do konce života. S tím vlastně souvisí i má představa o vybudování velkého samostatného kardiocentra pro děti a dospělé, s výzkumnou a klinickou částí. I z tohoto plánu jsem nakonec vycouval, protože v době po sametové revoluci zkrátka nebyla vůle, peníze ani odvaha něco takového dělat.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Zastával jste úctyhodné množství funkcí v mezinárodních organizacích, mimo jiné jste byl i konzultantem WHO pro kardiovaskulární choroby. Můžete nám přiblížit, co tato práce obnášela a v čem spočívala?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
To byla samozřejmě velmi zajímavá práce a jsem vděčný, že jsem ji mohl dělat. Procestoval jsem několik zemí v jihovýchodní Asii a navštívil tam všechna velká centra, která měla co do činění s kardiovaskulárními chorobami. S místními odborníky jsem pak řešil jejich problémy a vysvětloval jim, jak to děláme u nás a jak to dělají jinde. Nepřijel jsem tam primárně s tím, abych jim radil, prostě jsem měl navrhnout alternativy, které mají, a oni si z nich měli vybrat sami. Úroveň kardiologie je tam ale dodnes velmi nízká. Pořádali jsme také řadu kongresů a seminářů. Za nejdůležitější považuji první z nich, který proběhl v roce 1983 v Praze na půdě Dětského kardiocentra. Byla to ohromná událost, která poprvé spojila dohromady kardiology a kardiochirurgy z Východu i ze Západu. Od té doby se až do roku 1993 konala podobná sympozia s velkou účastí kolegů ze Západu v kardiocentru rok co rok. Jen jednou, v roce 1988, jsme je organizovali na Kubě. V roce 1989 jsme pak pořádali XXV. výroční setkání Evropské asociace pediatrické kardiologie. Třebaže šlo o evropskou odbornou společnost, v Praze se sešli odborníci z celého světa. Já byl vlastně takovým mostem mezi Západem a Východem. Spojoval jsem odborníky z opačných konců světa. Američané mi věřili a díky tomu byli schopni spolupracovat a jednat i s odborníky z Východu, což předtím téměř nebylo možné. Dokázali jsme spojit znalosti všech a na sympoziích je vyměnit a zužitkovat, jak nejlépe to bylo možné.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Zažil jste první republiku, válečné období, komunismus a znovu demokracii – když se ohlédnete zpět, jak tato období vnímáte?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
To je poměrně složitá otázka. První republiku si téměř nepamatuji, válečné období příliš veselé nebylo. Demokracie, tak jak ji vidím dnes u nás, má prostě mnoho chyb a všichni vidí, co na ní je špatně. Není třeba to tu vyjmenovávat. Podle mého by byl nejlepší osvícenský absolutismus, ale to samozřejmě nyní nastavit nelze. Problém je, že v této době, kdy každému jde předně o peníze, by podle mě nic podobného jako dětské kardiocentrum nevzniklo; nebo možná ano, ale mnohem složitěji než v době minulé.
21.4.2010 10:48:55
OTÁZKA: * * Celý život jste tvrdě pracoval, ani nyní si nedopřejete odpočinek. Kde sbíráte energii a vitalitu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Milan Šamánek, DrSc.
Já o tom ani nijak nepřemýšlím, prostě jsem to dělal, bylo to jasné – náplň mého života. Dříve jsem třeba rád četl beletrii, jenže pak už jsem na to neměl čas, studoval jsem jen odbornou literaturu a nic jiného. I nyní, kdy už bych si to dovolit mohl, mám určité výčitky, když bych si měl vzít třeba detektivku. Pořád čtu odbornou literaturu, abych zůstal v kondici a obraze. Mozek si musíte stále udržovat a cvičit; už si samozřejmě nepamatuji vše, co si přečtu, tak dlouho jako dřív, ale dělám to, abych úplně nevypadl z formy.
21.4.2010 10:48:55