Pokud bychom měli soudit pouze z toho, co stojí černé na bílém, zdálo by se, že se v Česku postupně schyluje k dlouho očekávané a potřebné reformní smršti.
Na stole leží koaliční smlouva mezi ODS, TOP 09 a Věcmi veřejnými - 57 stran nabitých odhodláním řešit společenské neduhy od deficitu veřejných financí přes nepořádek ve zdravotnictví a justici až po budoucnost české energetiky.
Vedle tohoto dokumentu je ve hře také nezpochybnitelný fakt drtivé vládní sněmovní většiny, nevídaných 118 hlasů. Vláda je jmenována, ministři sedí ve svých křeslech a 10. srpna jim bude vyslovena důvěra ve sněmovně. Vláda v tuto chvíli nemá žádného relevantního protivníka, jen sebe samu. To je ovšem nepřítel, jehož není radno podceňovat.
Úhelné kameny vládní existence leží na dvou ministerstvech - práce a zdravotnictví. Bez reformy penzí a reformy zdravotnického systému se celá snaha o umravnění veřejných financí, která tvoří jádro koaliční existence, smrskne na příštipkaření v podobě vyhazovu několika úředníků a kosmetických úprav daňových úlev a státních podpor.
Jenže co čert nechtěl, jsou to právě tyto dvě reformy, které vyvolávají největší vášně. Průměrná politická životnost ministra zdravotnictví je zhruba třináct měsíců. Pokusy o reformu pohořely, ať je činily socialistky Milada Emmerová a Marie Součková, anebo modrý Tomáš Julínek.
Důchodová reforma sice své ministry tak hltavě nepožírá, ale zase pravidelně krachuje na neschopnosti nalézt a prosadit koncept, který by přežil pravicovou i levicovou vládu a poskytl dnešním třicátníkům a čtyřicátníkům alespoň rámcovou představu, co je v důchodu čeká. Analytických materiálů a variant možných řešení jsou stohy, skutek ovšem zatím vždycky utek.
Na obou ministerstvech sedí zástupci TOP 09, což na první pohled může vypadat jako výhoda. Jenže právě politická ošemetnost obou resortů z nich činí velmi dobré cíle pro případ, že se některý z koaličních partnerů bude potřebovat vymezit vůči vládní politice.
Zní to paranoidně, ale přesně to jsme zažili na sklonku působení druhé Topolánkovy vlády. Tehdy se vždy kolem významných politických událostí, jako byly třeba krajské volby na podzim 2008, začali v koalici ozývat lidovci. Oni byli ostatně první, kteří účinně napadli Julínkovu reformu zdravotnictví a především aktivitou tehdejšího poslance Ludvíka Hovorky ji zničili v samém zárodku.
A na podzim nás čekají velmi důležité volby do komunálních orgánů a do třetiny Senátu, v nichž si nové strany budou chtít upevnit své postavení ze sněmovního klání. Zdalipak se pak praktickým cílem pro vlastní zviditelnění náhodou nestanou právě nepopulární vládní reformy?
TOP 09 si bude ze všech sil držet image reformních bouráků, véčkaři budou chtít dostát své populistické pověsti usilovných kverulantů a ODS bude potřebovat najít nějakou svou novou tvář, jež by nebyla jen reformním odvarem knížecí partaje. To je vnitřní dynamika jako blázen a teprve uvidíme, zda ji hlásané reformní nadšení dokáže překonat.
Ano, je pravda, že vládní projekt bude na podzim natolik čerstvý, že jeho torpédování by zřejmě příliš politických bodů nepřineslo. Ano, je také pravda, že na rozdíl od Topolánkovy vlády neexistuje vyděračský potenciál jednotlivců. K vládnímu bojkotu by se musela odhodlat celá strana nebo skupina čítající alespoň 18 poslanců.
Každopádně bude zajímavé sledovat, jak to bude vypadat, až budou Leoš Heger a Jaromír Drábek stát na pranýři - a to vzhledem k nepopulárnosti svých reforem jistě budou. Zda bude shnilé ovoce či semtam pomyslný kámen létat jenom dejme tomu od odborů a levicové opozice, anebo zda a kdy si poprvé hodí některý z jejich vládních kolegů. Rizika jsou velká.