Jenže ať budeme utíkat seberychleji, nikdy před tím neutečeme. Mám sestru, která je moje trojnásobná sestra – za prvé rozená, za druhé řeholní a za třetí zdravotní.
Jako zdravotní sestřička pracuje v jedné z velkých katolických nemocnic v Německu. Když pracovala ještě v Polsku, pečovala o dlouhodobě nemocné a umírající pacienty. Když jsme se jednou potkali, ptal jsem se jí, jak je s prací spokojená. Čekal jsem nějaké nadšení z nové práce ve velmi vyspělé zemi, v níž je zdravotnictví na mnohem vyšší úrovni než v Polsku. Bohužel jsem se nedočkal.
„Víš, já tam spíše dělám pečovatelku než zdravotní sestřičku. Hodně věcí, které jsem dělávala, tady dělá přímo pan doktor. Na mě zbývá tak barvit pacientům vlasy, lakovat nehty, holit pány, prostě dělám všechno pro to, aby nemocný vypadal jako zdravý a aby, když vnoučata přijdou do nemocnice za babičkou nebo dědečkem, se ho nepolekala.“
Je to zářivý příklad toho, jak utíkáme od reality a vytváříme si abstraktní svět,do kterého se schováváme. A tak trošku poučený tím, co mi sestra vypravovala, jsem Jarče, šéfové naší lanškrounské pohřební služby, při prvním setkání navrhl, že by nebylo špatné, kdyby svoji pohřební službu pojmenovala „Radost“ a doplnila to dobrou marketingovou větou: „V naší rakvi vypadáš jako živý!“.
Nicméně musím říct, že se potkávám i s opakem, který mne někdy moc povzbudí. Minulý týden se za mnou zastavil muž,aby se domluvil na pohřbu svého tatínka, který poměrně mladý zemřel. Vždy se decentně ptám na okolnosti kolem umírání dotyčného – na co zemřel, jak dlouho to trvalo nebo kde zemřel…
A dostalo se mi krásné odpovědi: „Víte, pane faráři, tatínek zemřel na rakovinu. Když už nebyla žádná naděje, že mu nějaké zdravotnické zařízení pomůže, vzali jsme si ho s maminkou domů.“ „To je odvážné,“ reaguji. „Když jsme byli malí, tatínek nás také přebaloval a měnil námpleny, proč bychom to pro něho neudělali teď my!“ řekl upřímně on.
Přeji sobě i vám, abychom, až budeme odcházet, měli vedle sebe někoho, kdo nám s opravdovou láskou bude pleny měnit.