Ministr Julínek má talent na výrobu nepřátel. Někdy to vypadá skoro jako koníček, jindy spíš zůstává rozum stát.
Od půlky dubna má Česká lékařská komora o jednoho člena méně. Nebylo by to nic, co by stálo za zvláštní zmínku, kdyby ovšem nešlo o člena nad jiné prominentního – ministra zdravotnictví Tomáše Julínka. I když je velice snadné mít k činnosti lékařské komory mnoho výhrad, motiv tohoto Julínkova kroku představuje skutečnou politickou záhadu. Ani jedno z vysvětlení, která jsou po ruce, se nejeví jako uspokojivé. A nejméně to, kterým svůj odchod z ČLK odůvodnil sám ministr.
Příliš mnoho významů
Oficiální vyjádření zní, že ministrovi se už nechtělo platit členské příspěvky, protože už delší čas nevykonává lékařskou praxi. Posléze dodal, že už vlastně lékařské řemeslo „pověsil na hřebík“. To je ale hodně zvláštní vyjádření. Ministr není v politice žádným nováčkem. Odseděl si svoje v senátu i ve stínové vládě, teď už pěkných pár měsíců i v té opravdové. Zcela nepochybně je mu jasné, že prakticky jakýkoli krok, který udělá, s sebou nenese jen standardní důsledky jako u každého jiného občana, ale může nabýt symbolické hodnoty v rovině politické. A to je právě ta rovina, ve které Julínkovo vystoupení z komory představuje veliký průšvih.
Jistě, komora se obejde bez doktora Julínka, stejně jako se doktor Julínek, který už nepraktikuje, snadno obejde bez komory. Jenže stavovská organizace se neobejde bez ministra zdravotnictví a ministr zdravotnictví se neobejde bez stavovské organizace. Julínkův rozchod s lékařskou komorou je nepěkným symbolickým vyjádřením rozpolcenosti českého zdravotnictví, které jako by se Julínek rozhodl reformovat natruc a proti jeho vůli – zreformuji zdravotnictví až na kost, ale nějaké doktory u toho nepotřebuju.
Ne že by se snad něco takového honilo ministrovi hlavou, ale je to jeden z mnoha způsobů čtení jeho gesta. A právě kvůli jeho obrovské mnohoznačnosti to ministr měl vydržet do konce mandátu a udělat toto gesto až pak. 2,5 tisíce korun, které z ministerského platu ročně ušetří za členské příspěvky, sice třeba nejsou úplně malé peníze, ale rozhodně nevynahradí škodu na úrovni politické symboliky, kterou si svým rozhodnutím napáchal.
Kubkovi už ani korunu
Tohle všechno ale ministr jako zkušený politik ví. O peníze tu zjevně nejde, a nezbývá tedy, než hledat jiný důvod, proč se z komory rozhodl vystoupit. Že se velmi špatně snáší s jejím prezidentem Milanem Kubkem, je samozřejmě také stará věc. Ale lze těžko předpokládat, že by se takto závažného gesta ministr dopustil jen z jakési osobní zášti. Něco ve smyslu „Kubkovi už nedám ani korunu“. To by mohlo být pochopitelné od kteréhokoli lékaře, ale ne od ministra, který si podobná gesta vůči svému sociálnímu partnerovi nemůže dovolit. Nebo by neměl.
Oč lépe působilo podání ruky na posledním sjezdu komory, kdy se oba muži přemohli a na pár minut zapomněli, co si o sobě myslí. Že se hned na dalším setkání seštěkali jako psi, je sice také pravda, ale to gesto si leckdo dodnes pamatuje. Možná chtěl ministr svým odchodem Kubka oslabit, dodat odvahu početné skupině, která v komoře tvoří křídlo, jež nechce, aby stavovská lékařská organizace konkurovala činností a vystupováním Schlangerovým odborářům. Ale rozehrávání takovýchto paralelních politických her není v případě Julínka rovněž příliš pravděpodobné.
Nevynucené chyby
Jedno je jasné – odchod ministra zdravotnictví z ČLK je nečitelný. A s největší pravděpodobností zbytečný. Pokud měl být záměrným a silným politickým gestem, pak by asi byl proveden nápadněji a s obsáhlejším komentářem. Pokud jde o soukromou aktivitu, je to politická chyba a neuváženost. Pak je ve hře ještě varianta, že jde o strategický krok ve hře, jejíž cíle běžný smrtelník nedohlédne. S takovou variantou se ovšem těžko pracuje.
Na každý pád celý příběh sedmnáctiletého členství Tomáše Julínka v lékařské komoře končící v půli ministerské kariéry svědčí o tom, že současný ministr má velký talent dělat si nepřátele i ve chvílích, kdy to vůbec není nutné. O tom nesvědčí jen odchod z komory, ale i nedávný Julínkův soud s odborářkou, kterou měl ministr před mnoha svědky zbytečně počastovat nevybíravou výhrůžkou. V tenisové hantýrce se podobným tahům obvykle říká nevynucené chyby. Dají se ustát, ale nezřídka se kvůli nim prohrává.
Martin Čaban, Zdravotnictví a medicína
