Podle ředitele VZP Pavla Horáka funguje mezi českými zdravotními pojišťovnami jen falešná konkurence. Chybí podmínky k tomu, aby si mohly konkurovat tím, co by mělo být jejich hlavním produktem, tedy zdravotním pojištěním.
Co je dnes hlavním problémem marketingu zdravotních pojišťoven?
Hlavní problém marketingu spočívá v samotných produktech, které zdravotní pojišťovny nabízejí. Nemají totiž hlavní produkt, s jehož nabídkou by mohly soutěžit. Tím produktem by mělo být zdravotní pojištění a různé pojistné programy pro klienty. To ale nejde v systému, kde má každý nárok na všechno a všichni platí stejně. Zdravotní pojišťovny si tak nemohou konkurovat v tom, jak efektivně by klientům byly schopné zajistit zdravotní péči, tedy ve své hlavní činnosti. Pravá konkurence v Česku v tomto směru neexistuje.
Zdravotních pojišťoven ale v posledních letech opět přibývá. Konkurují si, nebo ne?
Mezi zdravotními pojišťovnami panuje jen falešná konkurence, a to v přetahování klientů. Při současném způsobu stoprocentního přerozdělení výběru pojistného mají různí klienti různou hodnotu a nejlukrativnější jsou ti zdraví, a to čím starší, tím lepší. Zdravotní pojišťovny se přetahují právě o zdravé klienty, protože z nich pramení zisky. Ale není to oblast, kde by byla konkurence zdravá a kde by se vůbec dalo hovořit o konkurenci ve zdravotním pojištění. A s falešnou konkurencí je spojený i marketing zdravotních pojišťoven.
Může být i tato falešná konkurence něčím užitečná? Zlepšováním služeb pojišťoven nebo jejich komunikace s klienty?
Z principu nemá zdravé jádro. My si tady vychováváme klienty, kteří budou každý rok přecházet k jiné pojišťovně ne proto, že by nabízela kvalitnější služby, ale proto, že jim dá nějaké cetky jako pozornost. Tím šlechtíme určitou část populace, která místo aby se dívala na to, co zdravotní pojištění zahrnuje a jak podporuje zdraví, bere zdravotní pojištění jako příležitost získat finanční příspěvek na něco spíš méně spojeného se zdravotnictvím. To je výsledkem této falešné konkurence. Ale ve své komunikaci s klienty si pojišťovny určitě konkurovat mohou a konkurují. Podle mého je rozhodující, jak jsou jejich zástupci v každodenní komunikaci schopni přesvědčit klienty a potenciální klienty, že se o ně dokážou postarat v každé jejich životní situaci. Velkými tématy jsou pak preventivní programy a změny ve smluvní síti poskytovatelů péče.
Jak by tedy měla vypadat ta správná a zdravá konkurence mezi zdravotními pojišťovnami?
Na začátku můžeme diskutovat o tom, jestli konkurenci ve zdravotním pojištění vůbec zavést. Pokud řekneme, jako to udělala Velká Británie, že ne, pak nemá smysl, aby fungovalo víc pojišťoven než jedna. V současnosti takové diskuse u nás probíhají a myslím, jak tady bývá obvyklé, že je počet zastánců a odpůrců konkurence zhruba v poměru jedna ku jedné.
Vy osobně ale jste pro konkurenci.
Jsem nakloněn zavedení konkurence v hlavním produktu, tedy v ceně zdravotního pojištění. To ovšem jen za předpokladu, že základní balík pojištění bude pokrývat všechny závažné situace a bude pro všechny zdravotní pojišťovny stejný. Pojišťovny pak můžou soutěžit o jeho cenu. Ne tím, že z něj vypustí některou péči, ale že ji dokážou nasmlouvat a zajistit nákladově efektivněji, tedy bez zbytečných vyšetření, prodlev a komplikací, které léčbu prodražují. Produktem, který funguje efektivněji, může pojišťovna přilákat další klienty.
Předlohy ministerstva zdravotnictví, které byly součástí jeho reformních kroků, se opíraly o modely v zahraničí. Kde vidíte inspiraci vy?
Inspirací jsou například modely v Holandsku a Německu. Oba systémy stojí na principech sociálně solidárního veřejného zdravotního pojištění, propojují veřejné a komerční pojištění a přitom nenavádějí k přetahování „lukrativních“ klientů. Funguje v nich skutečná konkurence.
Můžete jejich výhody jednoduše popsat?
V Holandsku lidé platí dvě složky pojistného. První složku odvádějí ve formě zdravotní daně, a to podle principu sociální solidarity jednak mezi zdravými a nemocnými a také mezi více a méně majetnými. Důležité je následné přerozdělení peněz státem tak, že zohledňuje nejen věk a pohlaví pojištěnce jako v Česku, ale také jeho zdraví, respektive typ a závažnost onemocnění klienta. Po takovém přerozdělení dostanou jednotlivé pojišťovny platbu na každého svého pojištěnce, čímž stát vyrovnává rozdílné portfolio klientů mezi pojišťovnami, ale také zabraňuje jejich přetahování. Vyzobávat klienty se tu zkrátka nevyplatí, naopak spíš mít ty nemocné klienty a umět se o ně efektivně postarat bez vzniku zbytečných nákladů. Druhou složku zdravotního pojištění platí lidé v Holandsku v nominální hodnotě nezávisle na příjmu. I v této složce si pojišťovny konkurují. Pokud tu v jednom roce dosáhnou přebytku, mohou v příštím roce nabízet slevy pro velké zaměstnavatele nebo celkově snížit pojistku, třeba o padesát euro (celá druhá složka dosahuje ročně v průměru tisíc euro, pozn. red.). V Německu je model trochu jiný, bližší našemu. S tím rozdílem, že klienti mají možnost přestoupit od sociálně zdravotní pojišťovny k soukromé. Ty nabízejí větší komfort služeb a lepší přístup k péči, nicméně za vyšší cenu pojistky a spoluúčasti.
V Česku ale už soukromé zdravotní pojišťovny také fungují.
Ne tak docela. V Česku můžete být pojištěna u soukromé zdravotní pojišťovny a ze zákona musíte odvádět zdravotní pojištění do rozpočtu, ze kterého vám soukromé pojišťovny nic nevyplatí. Trh mezi veřejným a komerčním pojištěním tu není propojený a otevřený. Zahraniční pojišťovny, které sem chtějí proniknout, to často nemohou pochopit. Přitom expandovat chtějí, protože trh se zdravotním pojištěním je celosvětově i v Evropě nejrychleji rostoucím trhem. Dnes je to tak, že jedinou zdravotní pojišťovnou, která nabízí komerční produkt odpovídající zdravotnímu pojištění v solidárním systému, je dceřiná společnost VZP, Pojišťovna VZP.
Kolik by podle vás na trhu mělo působit pojišťoven?
Když neexistuje konkurence, nemá odpověď na počet pojišťoven velký smysl. Jejich počet v současné době nezávisí na zákonitostech trhu, ale na historii a na tom, jestli to někdo povolí a jestli někdo investuje peníze. Pokud by trh existoval, ukázalo by se, že s efektivním produktem je spojena minimální hranice počtu pojištěnců. Ve zdravotněsociálním typu pojištění, které pojišťuje celou populaci a ne jednotlivce, tyto mechanismy fungují od kritické masy pojištěnců, řádově milion a více. Pojišťovny, které mají jen statisíce klientů, nemůžou objektivně rozložit pojistné riziko. Stávající falešná konkurence jim ale může vyhovovat, protože jim umožňuje žít z toho, že vyzobávají zdravé klienty. To je jedno s druhým
Nebrání ale VZP, která má přibližně 60 procent trhu, vzniku silné konkurence?
Jak je vidět na přetahování klientů, nebrání. Ale především tu je evropský kontext. Trh ve zdravotním pojištění se v Evropské unii bude víc propojovat a v porovnání s pojišťovnami v okolních státech má VZP naprosto odpovídající velikost.
Znamená to tedy pět, šest pojišťoven?
Na počet obyvatel je to spíš horní hranice.
Se stejným veřejnoprávním statutem a v soutěži o efektivní zajištění zdravotní péče?
Ano, to je jejich hlavní náplň, tady by měly projevit své know-how.
Jakou vizi máte pro český trh zdravotním pojištěním?
Velmi dobře si umím představit systém s jedním základním zdravotním pojištěním, které by zahrnovalo všechno důležité, tedy úhradu vážných onemocnění, pobytů v nemocnici, náhlých úrazů, zkrátka velké medicíny. Pojišťovny by si pak konkurovaly nadstavbou, tedy tím, co by základní pojištění nezahrnovalo. Například pojištěním na lázně, na péči o zuby a běžnou ambulantní péči. Není nic proti solidaritě, když se jedna skupina klientů rozhodne, že bude platit zubaře z vlastní kapsy. Další možností je systém se všeobjímající pojistkou, která by hradila tak jako doposud jak velkou medicínu, tak lázně, zuby a brýle. V tomto modelu by pojišťovna představila různé produkty, které by se lišily povinnostmi pro klienta, kdy by měl volný přístup k veškeré péči, ale s vyšší cenou a minimální spoluúčastí, kde by existovala pravidla pro přístup ke zdravotní péči kupříkladu prostřednictvím jen praktických lékařů. U obou modelů by ale bylo zapotřebí nastavit horní hranici výdajů pojišťovny na klienta a nastavit pravidla pro užívání zdravotní péče klientem, jeho spolupráci při léčbě a prevenci.
Jaký systém má podle vás v Česku největší šanci?
To je věcí politické diskuse. Obecně bych se držel toho, že jsou čtyři základní skupiny lidí. V první skupině jsou lidé, kteří budou preferovat mít všechno bez poplatků a doplatků, bez spoluúčasti. Ve druhé skupině budou lidé, kteří budou preferovat volnost pohybu mezi poskytovateli zdravotní péče a za možnost jít rovnou ke specialistovi budou ochotni počítat se spoluúčastí. Pak jsou tu lidé, kteří pečují o své zdraví, a ti, kteří to nedělají. Pro pojišťovny tak vznikají čtyři skupiny, kterým mohou nabídnout rozdílné zdravotněpojistné produkty. Dnes jsou vlastně všichni nespokojení. Ti, kteří si chtějí připlatit, nemohou, ten, kdo by chtěl mít všechno zadarmo, nemůže, protože doplácí na léky. Zdravotní pojišťovny nemohou plně projevit své knowhow, tedy efektivně se starat o své klienty a v tom si konkurovat.
Jaká opatření je tedy v Česku třeba zavést, aby fungovala zdravá konkurence?
Změnu zákonů tak, aby zdravotní pojišťovny počítaly své příjmy z výdajů, z pojistného krytí. Jinak se děje to, co vidíme letos, že mohou vypadnout příjmy, ale výdaje rostou dál. Jediné, co se v tuhle chvíli dá dělat, je, že stát zvýší své platby a zdravotní pojišťovny víc přivázat ke státu jako jeho úřad. Pak se zvyšuje pravděpodobnost, že převáží model jedné pojišťovny a ostatní by případně mohly zajišťovat jen doplňkové služby. Je tedy potřeba změnit zákony tak, aby konečně vzniklo sociální zdravotní pojištění a zdravotní pojišťovny přestaly být úřady.
Nemusely by pak ani existovat limity, které dnes omezují marketing zdravotních pojišťoven?
Limity na to, kolik smějí zdravotní pojišťovny utratit na svůj provoz, jsou všude. U zdravotněsociálního pojištění mají bránit tomu, aby pojišťovna nespotřebovávala na svůj provoz neúměrně vysoké procento z vybraného pojistného. Pořád je to odvozeno od daní. Je ale vidět, že současných 3,5 procenta z příjmů, které se v protikrizovém opatření mají ještě snížit, jsou nastaveny nepoměrně nízko ve srovnání s komerčními pojišťovnami. Tam jde na provoz 10 až 20 procent.
Pravidla pro marketing zdravotních pojišťoven
- Marketing financují ZP z provozního fondu, který nesmí překročit 3,5 % z příjmů pojišťovny.
- U VZP činí Fond prevence 0,3 % příjmů. Protikrizový plán pro zdravotnictví z března 2009 počítá se snížením výdajů na prevenci i omezením provozních nákladů pojišťoven.
Pavel Horák (1957)
Je absolventem Fakulty všeobecného lékařství UK. Do roku 1992 působil jako vědecký pracovník v ČR a USA. V roce 1992 nastoupil jako lékař do VFN v Praze, později se stal náměstkem ředitele pro léčebnou péči a v roce 2003 byl jmenován ředitelem této nemocnice. Poslanecká sněmovna ho v roce 2007 zvolila ředitelem VZP ČR. Pavel Horák má atestace z vnitřního lékařství, kardiologie a řízení zdravotnictví. Je ženatý a má dvě dcery.
Johana Doubravová, Strategie