Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006 dosáhla účast občanů s volebním právem 64 %, což představuje bezmála 5,4 milionu hlasů. Celých 94 % těchto hlasů si v té době rozdělily stávající parlamentní strany. Volbám tehdy předcházela pravděpodobně nejtvrdší předvolební kampaň od vzniku samostatné České republiky. Ta letošní se s ní však může směle porovnat. Politika nám zhrubla, strany bojují doslova o každý hlas a nelékařští zdravotničtí pracovníci jich, podle dostupných dat Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS), mohou nabídnout téměř 150 000.
Pokud by byla účast v letošních volbách stejně vysoká jako v roce 2006, mohly by hlasy nelékařů přinést politickým stranám zhruba 2–3 %. V souvislosti s patovou povolební situací před čtyřmi lety činí toto číslo ze zdravotníkůnelékařů významnou „politickou sílu“, kterou nelze brát na lehkou váhu. A právě proto jsme se rozhodli oslovit zástupce pěti politických stran (ČSSD, KDU-ČSL, KSČM, ODS a TOP 09) a položit jim tři otázky, které podle našeho názoru trápí převážnou většinu sester i ostatních nelékařských zdravotnických pracovníků v České republice.
Finanční ohodnocení sester v soukromém sektoru je stále výrazně horší než u sester ve státních zdravotnických zařízeních. Existuje nějaké opatření, které by vedlo k dlouhodobému zlepšení a narovnání finančních podmínek ve státním a soukromém sektoru?
MUDr. David Rath (ČSSD): Mám plán navrhnout novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění, která by zajistila, že zdravotnická zařízení placená z veřejného pojištění by musela dodržovat státem stanovené mzdové tarify. Toto opatření by mělo snížit rozdíly mezi platy sester v soukromém a veřejném sektoru.
Ing. Ludvík Hovorka (KDU-ČSL): Pro možnost lepšího ohodnocení sester v nestátním sektoru jsou rozhodující platby zdravotních pojišťoven nestátním subjektům, které jsou často nižší než reálné náklady a nižší než úhrady za stejnou péči ve státních zařízeních, povětšinou ve fakultních nemocnicích. Vládní nařízení, která v minulosti zvyšovala odměny ve zdravotnictví, nebyla nikdy doprovázena odpovídajícím zvýšením plateb od zdravotních pojišťoven. Nestátní subjekty většinou nemají prostředky na navýšení platů sester, protože jinak by musely vyhlásit úpadek, zatímco za státní subjekty nese garance stát.
Fakultní nemocnice často dostávají za stejné výkony mnohem vyšší úhrady. Stát nemá možnost přímo zasahovat do hospodaření soukromých, respektive nestátních subjektů. Pokud bude zajištěna spravedlivá a transparentním způsobem stanovená úhrada za zdravotní péči nestátním zdravotnickým zařízením ze strany zdravotních pojišťoven, pak nebude důvod, aby například zdravotní pojišťovny nemohly působit restriktivně a krácením regulovat své úhrady zdravotnickému zařízení, pokud vytváří nízkými platy středního či lékařského zdravotního personálu nestabilitu a riskuje rozpad segmentů zdravotní péče pro její klienty v dané oblasti.
Poskytování služeb ve zdravotnictví je veřejným statkem, který je hrazen převážně z veřejných zdrojů, nelze tedy připustit, aby i privátní zdravotnické zařízení krátilo získané prostředky z veřejného zdravotního pojištění, například na platy sester, a použilo je jinak, třeba k akumulaci svých zisků. Tarifní podmínky odměňování středního zdravotnického personálu ve veřejném sektoru jsou obecně známy, proto by mohla být využita informace o jejich reálné úrovni jako základní vodítko při kolektivním vyjednávání o platech také u soukromých, respektive nestátních společností ve zdravotnictví. Právě zkušenosti z let 2002–2006, kdy vlády neustále navyšovaly platy ve veřejném sektoru, a toto navýšení nebylo doprovázeno zvýšením plateb od zdravotních pojišťoven, vedly v roce 2006 k tomu, že řada krajů převedla své nemocnice na formu akciových společností, aby unikla povinnosti zvyšovat mzdy zaměstnancům krajských nemocnic podle libovůle vlády.
Nejhorší situace je v následné a sociální péči, kde jsou úhrady za jeden ošetřovací den nastaveny o 300–500 Kč pod náklady, proto si sestry o vyšších platech mohou nechat jen zdát. Řešení je v zásadním přehodnocení seznamu výkonů s bodovým ohodnocením (bodníku), který v době svého vzniku podhodnotil práci středního zdravotnického personálu a toto podhodnocení se projevuje dodnes. Další zdroje na vyšší ohodnocení plateb sester je možno získat navýšením plateb státu za tzv. státní pojištěnce, zejména v době zvyšující se nezaměstnanosti. Klíč je tedy ve změně podivně konstruovaných úhradových vyhlášek a netransparentně individuálně nasmlouvávaných cen výkonů a ve změně seznamu výkonů s bodovým ohodnocením, který musí odrážet skutečnou hodnotu lidské práce.
Mgr. Soňa Marková (KSČM): Finanční ohodnocení sester ve zdravotnických zařízeních patřících kraji nebo soukromému subjektu je skutečně různé, odlišné od platů ve státních zdravotnických zařízeních. Stát nyní fakticky nemá velký vliv na výši tohoto ohodnocení a může pouze apelovat na vlastníky tak, jak to bylo učiněno ministryní zdravotnictví v loňském roce. Některé kraje pak skutečně přistoupily k navýšení platů sester. Jako tomu bylo například v Královéhradeckém kraji, i když se tak stalo pod hrozbou stávkové pohotovosti. K dlouhodobému zlepšení současného nevyhovujícího stavu může dojít jen v případě, že budou nastavena stejná pravidla pro stanovování mezd ve zdravotnictví při současném navýšení rozpočtu, a zároveň bude zamezeno „vytékání“ finančních prostředků ze systému.
Bc. Marek Šnajdr (ODS): Oproti roku 2007 stouply platy sester o 4,5 %. Navzdory probíhající krizi stihla vláda ODS v roce 2009 prosadit navýšení tarifních platů sester o 15 %. Pravda, ne všude se toto zvýšení projevilo na reálných platech. Vedení nemocnic totiž prostředky využilo jinak. I tak se jednalo o určité zlepšení v situaci, kdy v ostatních odvětvích ekonomiky probíhalo propouštění a utahování opasků. Je ovšem třeba si uvědomit, že Ministerstvo zdravotnictví ČR má vliv především na platové podmínky ve fakultních nemocnicích, kde je díky tomu situace relativně nejlepší.
Bohužel platové podmínky se stávají problémem zejména v krajských nemocnicích, což je vidět i na statisticky dokumentovatelném úbytku sester právě v zařízeních, jejichž zřizovatelem je kraj. Podle statistik ÚZIS byl v roce 2008 průměrný měsíční plat všeobecné sestry ve státním sektoru 24 211 Kč a průměrná mzda všeobecné sestry v privátním sektoru 20 504 Kč.
Zde je nutno říci, že změny mezd provedené na centrální úrovni v krajích nepomohou. V nich je vše pouze a jen na zodpovědnosti hejtmanů. Kraje ovládané sociální demokracií bohužel finanční ohodnocení sester zřejmě nepovažují za svoji prioritu. ODS může prostřednictvím svých krajských zastupitelů problém urgovat na radách a zastupitelstvech, ale opravdové řešení situace může přijít až s krajskými volbami a odvelením socialistických hejtmanů z jejich úřadů.
MUDr. Vladimír Pavelka (TOP 09): Především by bylo vhodné tento fenomén popsat podrobněji, což je vzhledem k nepřístupnosti konkrétních dat velmi obtížné. Dělení na soukromý a státní sektor je také velmi zjednodušené a zavádějící. Připustíme-li, že u nás existuje trh práce, musíme rovněž připustit, že „soukromý“ sektor zřejmě netrpí personální nouzí, když si může dovolit horší finanční ohodnocení. Jistě zde působí i určité místní faktory, je však otázka, do jaké míry jsou rozhodující. Současný systém stabilizačních příplatků jistě řešením není, koneckonců stížností na jejich vyplácení není málo. Klíčem k dlouhodobému zlepšení je přehodnocení postavení sester v českém systému zdravotnictví.
Vedle nízkého finančního ohodnocení si sestry stěžují i na pracovní přetíženost. V důsledku nedostatku pomocného personálu jsou mnohdy nuceny vykonávat množství nekvalifikovaných prací, což může mít za následek snížení kvality ošetřovatelské péče. Jak tento problém vnímáte a kde vidíte možné řešení?
MUDr. David Rath (ČSSD): Sociální demokracie přichází s plánem vytvořit dvanáct tisíc nových pracovních míst ve zdravotnictví, čímž chceme pomoci sestrám, neboť by šlo převážně o pomocný ošetřující personál, ale chceme tím zvýšit i kvalitu ošetřovatelské péče pro pacienty a přispět ke snížení nezaměstnanosti.
Ing. Ludvík Hovorka (KDU-ČSL): Tento tíživý problém je způsoben jednak obecným nedostatkem sester, jednak úspornými opatřeními ze strany zdravotnických zařízení. Nižší stavy personálu jsou způsobeny zejména nižšími úhradami od pojišťoven, které pak nedovolí nabrat více sil na oddělení. Ukazují to všechny analýzy, které jsou nemocnicím k dispozici. Pokud budou mít nemocnice dostatek prostředků na platy, není problém, aby přijaly více sester a ošetřovatelek. Taková opatření by měla být vymahatelná. V Německu například existují tabulky počtů personálu a mzdové tarify, které jsou stejné pro všechna veřejná i soukromá zařízení čerpající ze zdravotního pojištění. Od pojišťoven na to dostanou odpovídající prostředky, takže s tím nemají problémy. Všechny nemocnice musejí o sobě povinně zveřejňovat i finanční údaje, a tak se vytváří velmi férové a průhledné prostředí. Není žádný důvod, proč by to podobně nemohlo fungovat u nás.
Pracovní přetíženost sester může přinést chyby a poškození pacientů, které se nemocnicím může velmi vymstít. Řešením je přijetí vyhlášky o minimálním technickém a personálním vybavení zdravotnických zařízení, která by stanovila nepodkročitelné personální limity a samozřejmě tomu odpovídající úhrady od zdravotních pojišťoven.
Mgr. Soňa Marková (KSČM): Je nesporné, že zdravotnický personál hraje v zajišťování zdravotní péče klíčovou roli. Přitom i analýzy provedené v rámci projektu Kulatý stůl k budoucnosti financování zdravotnictví prokázaly, že zapojení jednotlivých profesí do řešení zdravotních problémů dnes neodpovídá potřebám moderní medicíny. Odborníci upozorňují především na problém věkové struktury, na některé chybějící obory a také na nedostatek nelékařského zdravotnického personálu. Stávající model akutní péče musí samozřejmě zůstat zachován, ale mělo by dojít k širšímu uplatnění chronického modelu péče.
Velká část zdravotní péče se tedy bude přesouvat do ošetřovatelství v návaznosti na sociální sektor a péči poskytovanou v domácnosti. To znamená, že je nutné posílit postavení a kompetence sester. V této souvislosti by měla být znovu obnovena diskuse o potřebnosti vysokoškolského vzdělávání sester. Podle názoru KSČM je tato potřeba omezena jen na určité výkony. Dále je třeba posilovat centralizaci náročných, především personálně odborných činností do center a zde zajistit dlouhodobou stabilitu a odborný růst celých týmů. Nárůst platů by určitě vedl k vyšší efektivitě systému, protože by, kromě jiného, rostl tlak na to, aby tzv. nekvalifikovanou práci nevykonávali kvalifikovaní pracovníci. Problémem stále zůstává i systém vzdělávání, kdy nelékařští pracovníci tráví příliš mnoho času snahou o zisk nutných kreditů.
Bc. Marek Šnajdr (ODS): Organizace práce je v každém konkrétním případě zodpovědností především vedoucích pracovníků příslušného zdravotnického zařízení. V českém zdravotnictví docházelo v minulosti k nedokonalému využívání lidských zdrojů. Plány ODS na modernizaci, elektronizaci zdravotnictví a centralizaci některých specializovaných oblastí péče pomohou alespoň částečně zefektivnit využívání pracovní síly a zbude tak více prostředků na ulehčení situace sester a zaplacení pomocné pracovní síly na méně kvalifikovanou práci.
MUDr. Vladimír Pavelka (TO P 09): Profese s tradičním názvem sestra se v posledních desetiletích výrazně diferencovala a troufám si říci, že do šíře, která nemá obdoby. Postavení všech těchto nových profesí má však jedno společné: Sestra je v českém pojetí stále nedoceněnou, spíše pomocnou silou než samostatným poskytovatelem zdravotní péče. Ošetřovatelská péče je pravděpodobně příliš široký pojem, který již nevystihuje současnou situaci. Další problém je ve struktuře a diferenciaci poskytované péče, kdy se především na akutních lůžkových odděleních mísí pacienti s převažující sociální problematikou s ostatními. Je však nutno poznamenat, že práce ve zdravotnictví bude vždy fyzicky i psychicky nesmírně zatěžující, a to nezmění ani sebelepší finanční ohodnocení. ?Korupce by se dala přirovnat k chorobě, která postihuje celou naši společnost, a jako taková se nevyhýbá ani zdravotnictví. Jaké jsou nejčastější projevy a dopady korupce ve zdravotnictví a jaká léčba by mohla vést k uzdravení nebo alespoň remisi tohoto onemocnění?
MUDr. David Rath (ČSSD): Největší korupci vidím v oblasti léků. Zde farmaceutické firmy a jejich lobbisté ovlivňují rozhodování ministerstva zdravotnictví v oblasti cen úhrad regulací a samozřejmě působí nejrůznějšími problematickými nástroji i na jednotlivé lékaře. Kvůli tomuto profesionálnímu a propracovanému systému korupce přichází české zdravotnictví o mnoho miliard ročně. Tyto prostředky končí v zahraničí u vlastníků nadnárodních farmaceutických společností. Ve svém důsledku pěstovaná farmakoterapie stojí nejen mnoho peněz, ale poškozuje i zdraví pacientů, mnohé ohrožuje na životě a v řadě případů jim snižuje kvalitu života. Mnohdy tak už farmakoterapie nepomáhá, ale spíše škodí.
Jako jedinému ministrovi zdravotnictví se mi podařilo snížit spotřebu léků, za což jsem celou farmaceutickou lobby nenáviděn a obáván. Tudíž recepty, jak snížit korupci, jsou známé, ale chybí odvaha je aplikovat.
Ing. Ludvík Hovorka (KDU-ČSL): Korupce se projevuje ve třech hlavních oblastech:
1. Dodavatelské firmy směrem ke zdravotnickým zařízením a lékařům – dodávky předražených výrobků, předražený outsourcing, předepisování určitých léků atd.
2. Zdravotnické zařízení směrem k pojišťovnám – získání výhodnějších kontraktů, lepších úhrad poskytovaných služeb atd.
3. Pacienti směrem ke zdravotníkům – zajištění lepších termínů ošetření, lepších podmínek ošetření, lepších kloubních náhrad apod.
Ad 1.: Praxe ukazuje, že velmi účinným a zcela transparentním nástrojem s odstraněním subjektivních faktorů v rozhodování je realizace nákupů léků, zdravotnického materiálu, služeb i přístrojů formou tzv. e-aukcí. Je třeba důsledně zakázat nakupování zdravotnické techniky do nemocnic přes zprostředkovatelské firmy a stanovit povinnost nákupu od výrobců nebo za výrobní ceny! Stát musí důsledně kontrolovat dodavatelsko-odběratelské vztahy v nemocnicích k odstranění penězovodů. Je třeba významně zrychlit systém revizí léčivých přípravků, aby nástup generických léků umožnil výrazné snížení úhrad v referenčních skupinách. Je třeba důsledně kontrolovat ceny léků a zdravotnických prostředků, za jaké jsou pořizovány od distribučních firem, vyhodnocovat preskripční preference lékařů s možností penalizace za evidentní zvýhodňování konkrétních firem. Také je třeba upřednostňovat firmy opravdu dodržující protikorupční kodexy.
Ad 2.: Musí dojít k důslednému oddělení plátců zdravotní péče od poskytovatelů péče, tedy k zamezení jakékoli provázanosti (nejen formální, ale i faktické) mezi zdravotními pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními, která umožňuje zvýhodňování jedněch zdravotnických zařízení na úkor druhých. Ve správních a dozorčích radách zdravotních pojišťoven nesmějí zasedat lidé ve střetu zájmů, například ze smluvních zdravotnických zařízení nebo z dodavatelských firem.
Dále je zapotřebí dosáhnout uveřejňování všech uzavřených smluv, podle kterých se uskutečňují úhrady zdravotní péče na veřejně přístupné místo (internet). Odstranit možnost individuálního sjednávání úhrad v úhradové vyhlášce a nastavit jednoduchý a transparentní systém úhrad.
Ad 3.: Pokud je některý segment péče nedostatkový (např. endoprotézy), zavést veřejně přístupné pořadníky na tuto službu, dále například stanovit standardní typy endoprotéz pro lidi určitého věku.
Mgr. Soňa Marková (KSČM): Pojem korupce nebo korupční jednání se v souvislosti se zdravotnictvím objevuje skutečně velmi často a má mnoho forem. Ta tradiční spočívá ve snaze zajistit si přístup k péči v případech, kdy jí není dostatek. To je obzvlášť závažné v situaci, kdy je péče hrazena pojišťovnou a státem a úhrady jsou vázány na poskytovatele, nikoli na nemocného. V těchto případech musí poskytovatel řešit nedostatek tím, že péči někomu poskytne a někomu nikoli. Dále korupce spočívá v marketingových pobídkách farmaceutických firem (dary, zájezdy, společenské akce) s cílem ovlivnit zdravotníky při volbě předepisování léků. Také při získávání zakázek z veřejných prostředků se v českém prostředí často objevuje korupce. Za velmi závažnou lze pokládat korupci, která vede k určité formě „klamavé reklamy“ o přínosech výsledků výzkumu. Jde o potlačování významu publikace negativních výsledků výzkumu, posilování pozitivních výsledků a omezování kritiky jejich nedostatečné vědecké fundovanosti. Tak se dosahuje uvádění nových technologií, hlavně léků, u kterých je zdůrazňován jejich přínos ve srovnání s dosud užívanými léky.
Problémem České republiky je především to, že neexistuje žádný reprezentativní výzkum nebo analytická studie o výskytu korupce. Přitom již výzkum Institutu zdravotní politiky a ekonomiky z roku 2005 ukázal, že rozšířenost úplatkářství ve zdravotnictví převyšuje ostatní sektory veřejných služeb. Téměř 40 % občanů zná někoho, kdo dal úplatek lékaři nebo zdravotnímu personálu. Ekonomické vyčíslení tohoto nežádoucího jevu se tedy pouze odhaduje, a to na více než 20 miliard korun. KSČM odhaduje roční výdaje farmaceutických firem na marketingové pobídky na 6–10 miliard Kč.
Tomu lze zamezit pouze jasným legislativním stanovením pravidel pro farmaceutické firmy. Studie Transparency International popisuje nejzávažnější oblasti korupce a ztrát, kterými jsou: vliv farmaceutických firem na rozhodování lékařů u léků a zdravotnického materiálu, falešné recepty, neoptimální prostorová alokace speciálních přístrojových zařízení a stavebních investic, nadprůměrné množství akutních nemocničních lůžek a dlouhá ošetřovatelská doba, podplácení s cílem získat zvýhodnění při operaci, netransparentní obsazování manažerských pozic a rozdělování dotací.
Všechny formy korupce je pak nutné řešit současně důrazem na již existující etické kodexy a stanovením jasných pravidel, včetně případných sankcí, a také vytvořením účinných kontrolních mechanismů všech finančních toků ve zdravotnictví.
Bc. Marek Šnajdr (ODS): Dopady korupce, plýtvání a neefektivity obecně jsou stejné ve všech odvětvích. Chybějí peníze na potřebné věci. Konkrétně v případě zdravotnictví pak právě na zvyšování platů personálu, najímání pomocných sil apod. Bylo by mylné a populistické myslet si, že existuje nějaký všelék na korupci – pokud by existoval, jistě už by byl aplikován. To ale neznamená, že bychom se neměli snažit alespoň o remisi tohoto závažného onemocnění. Naší obecnou zásadou by měla být zejména transparentnost. Snažit se co nejvíce o zprůhlednění veřejných zakázek, výběrových řízení a systému dotací. ODS je pro co největší využití internetu při zadávání zakázek. Zrovna nedávno proběhla tiskem zpráva, že se Fakultní nemocnici v Motole podařilo ušetřit díky elektronické aukci 9/10 předpokládané ceny. To je cesta, kterou se chceme dát. Pokud nám dáte důvěru a podaří se nám tento cíl naplnit, bude i řešení ostatních výše zmíněných problémů mnohem jednodušší.
MUDr. Vladimír Pavelka (TOP 09): Moje generace má ještě v živé paměti vymítání korupce v socialistickém zdravotnictví. Je to jako všude jinde ve společnosti. Je nutno eliminovat možnosti získání nějaké neopodstatněné výhody za úplatu. Tři cesty, které mohou potlačit fenomén korupce, tedy spočívají v omezení získání neoprávněné výhody, v jasném stanovení toho, na co má pacient nárok, a ve zvýšení transparentnosti procesů.