Výsledky hlasování ve Sněmovně minulý týden týkajícího se zachování regulačních poplatků považuji za jedno z nejrozumnějších rozhodnutí ve financování zdravotnictví v poslední době. Zvítězil racionální pohled nad lacinými populistickými hesly. Kromě toho zachovává princip solidarity.
Solidarity bohatých s chudými, nepostižených s postiženými, zdravých s nemocnými. O to víc jsem byl překvapen, že levicové strany, jejichž základním ideovým principem je právě princip solidarity, hlasovaly proti.
Před rokem 1989 bylo zdravotnictví tzv. bezplatnou službou a řídilo se heslem „bezplatná péče každému podle jeho potřeb“. Stát se tak stavěl do role opatrovníka, který se za občana o jeho zdraví postará.
Málokdo si však po dvaceti letech již pamatuje, že toto tzv. bezplatné zdravotnictví mělo zásadní limity. Před nedávnem Česká televize vysílala v cyklu repríz pořadů vysílaných před dvaceti lety vystoupení ředitele tehdejšího hlavního výrobce léků n. p. Spofa, který si v Televizních novinách stěžoval, že na trhu je kritický nedostatek důležitých léků, např. pro léčení onemocnění srdce a zažívacího ústrojí.
Že by potřeboval uvolnit 250 miliónů devizových korun (mladým čtenářům tento pojem již vůbec nic neříká), aby mohl nakoupit suroviny a tyto úzkoprofilové léky vyrábět. Vláda mohla zatím uvolnit jen polovinu těchto peněz. Umí si dnes vůbec někdo takovou situaci představit? Žil a pracoval jsem v Dánsku.
Je to stát s hluboce zakořeněnými výraznými sociálními rysy, stát, kde je i nejmenší korupce na světě. Přestože jsou v zemi veškeré školy včetně vysokých zadarmo, zadarmo jsou i knihovny či parkoviště, spoluúčast pacienta při léčbě onemocnění je zde podstatně větší než u nás.
Současná medicína je totiž technologicky tak vyspělá, že financování z běžného zdravotního pojištění není možné. Jako jeden příklad bych uvedl stav léčby nemocných s nezvratným selháním ledvin.
Před rokem 1989 byli do dialyzačního programu zařazováni pouze nemocní ve věku do 60 let. Starší nemocní nebo nemocní, kteří trpěli cukrovkou, se prostě „nechali zemřít“. V současné době se této léčby, kdy se náklady na jeden rok a jednoho nemocného pohybují kolem jednoho miliónu korun, dostane každému. A to nemluvím o dalších na léčbu náročných onemocněních, jako jsou nádory.
Z toho vyplývá, že principem solidarity je to, že pokud patříme mezi nepostižené onemocněním, které vyžaduje dlouhou a nákladnou péči, svými malými příspěvky přispějeme na léčbu našich těžce nemocných spoluobčanů. Bylo chybou architektů zdravotnické reformy, že se jim nepodařilo řádně tento princip solidarity vysvětlit či že jim nebylo i přes jejich snahu dáno ve sdělovacích prostředcích místo.
Druhým efektem regulačních poplatků je to, že si musíme odvyknout hledět na zdravotnictví jako na bezplatnou službu, a zabránit tak nadužívání lékařské péče. Je přece mnohem snazší si některý levný lék, jako anopyrin, koupit v lékárně sám než kvůli tomu dojít k praktickému lékaři a vyžádat si recept. A myslím, že zamýšlený efekt se dostavil. Pojišťovny mají dost peněz na drahé léčebné metody, kterých se tak dostane mnohem více potřebným než dříve. Pro krátkost příspěvku nemohu zabíhat do detailů. Ale věřte mi, je to prostě tak.
Jan Pirk (Autor je profesor, přednosta Kardiocentra pražského IKEM)
Právo