Česko: Reforma napůl cesty
Oambiciózní reformu se pokusil exministr zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS). Také na ni dojel. Z velkolepých plánů se podařilo prosadit jen regulační poplatky za návštěvu u lékaře či pobyt v nemocnici. Jeden efekt však přinesly - drtivé vítězství sociálním demokratům v krajských volbách. Oranžoví hejtmani všech krajů (vyjma Prahy) se voličům odvděčili tím, že za ně poplatky hradí.
Současný stav předznamenává, jak se bude se systémem zdravotnictví nakládat po volbách. Vyhraje-li sociální demokracie, žádných parametrických a zásadních změn se nedočkáme. Přitom neefektivnost nynějšího stavu je více než zřejmá. Veřejným zdravotním pojištěním prochází kolem 220 miliard, dalších přibližně šestnáct procent dodávají pacienti ze své kapsy (doplatky za léky, poplatky a podobně). Dohromady to dělá okolo sedmi procent HDP. Odhaduje se přitom, že až pětina peněz je vynakládána zbytečně za dublující se vyšetření, nadužívání péče pacienty či zbytečně předepsané léky.
Julínek se ve svém plánu soustředil hlavně na postavení zdravotních pojišťoven, chtěl posílit jejich vzájemnou konkurenci a snažil se prosadit, aby občanům nabízely více zdravotních plánů. Původně chtěl část z nich (se zhruba třetinou tržního podílu) privatizovat, ale nakonec od toho pro velký odpor levicových zákonodárců ustoupil.
Slovensko: Krok zpět a krok vzad
Pod tlakem totálního nedostatku peněz v systému ministerstvo zdravotnictví pod vedením Rudolfa Zajace přistoupilo k přípravě reformních zákonů, které v dubnu 2004 schválila vláda.
Vzniklo šest zákonů, které mimo jiné zavedly poplatky, definovaly »základní balíček« zdravotnických služeb hrazených z veřejného pojištění a umožnily přechod pojišťoven z veřejných institucí na akciové společnosti.
Vznikl prostor pro dobrovolné připojištění. Individuální zdravotní připojištění nad rámec »základního balíčku« hrazené péče poskytují komerční zdravotní pojišťovny.
Zákon zřídil i Úřad pro dohled nad zdravotní péčí, jehož úlohou má být kontrola dodržování standardů veřejného zdravotního pojištění a kvality poskytované péče. Zákony také definovaly »služby související se zdravotní péčí« (ubytování a stravování v nemocnici a podobně) a umožnily je zatížit finanční spoluúčastí pacientů.
Reforma ale byla odmítnuta širokou veřejností. Nízké poplatky měly spíše symbolickou povahu a pojištěnci nebyli motivováni k připojištění. Změna právního statutu nemocnic nebyla provázena jejich transformací a privatizací, oddlužené nemocnice se začaly v roce 2005 opět zadlužovat.
Nová vláda v červnu 2006 zrušila poplatky za návštěvu lékaře a hospitalizaci. Akciová forma pojišťoven byla zpětně změněna na veřejné instituce.
Německo: Dodržovat plány pojištění
Před reformami zahájenými v roce 2009 byl systém veřejného zdravotního pojištění povinný pouze pro zaměstnance s příjmy do 48 tisíc eur ročně, pokrýval 88 procent obyvatelstva.
Ve veřejném systému existuje přes 200 konkurujících si zdravotních pojišťoven. Jsou to neziskové orgány regulované vládou. Soukromé zdravotní pojištění nabízí 50 pojišťoven.
Letos by měl vzniknout centrální zdravotní fond, který má shromažďovat a přerozdělovat veškeré zdravotnické prostředky.
Od roku 2007 musejí státní pojišťovny nabízet zdravotní plány. Jeden z nich umožňuje využívat praktického lékaře jako gatekeepera (zprostředkovatele přístupu ke specializované péči), tyto pojistky jsou levnější. Dále byly po celém území zavedeny polikliniky, které vedou ke snížení nákladů díky tomu, že na jednom místě sídlí lékaři primární i sekundární péče.
Finanční stabilita systému má být dosažena posílením konkurence mezi pojišťovnami a poskytovateli zdravotní péče. Klíčovými prvky reformy jsou právo na pojištění pro všechny občany a zároveň povinnost být pojištěn, zachování paralelní existence veřejného a soukromého pojištění.
Velká Británie: Důležitý je výsledek
Zdravotnictví bylo vždy centrálně řízeno státem, tedy Národní zdravotní službou (NHS). Služby jsou poskytovány státními nemocnicemi celé populaci dle jejích potřeb. Systém trpěl podinvestovaností, která se promítala do zastaralého technického zázemí, nedostatečných kapacit a nízkého počtu nedostatečně honorovaného personálu.
Výdaje NHS rychle rostly, čekací doby byly dlouhé, pacienti nebyli spokojeni s kvalitou. Využívali proto soukromé připojištění, které garantovalo třeba kratší čekací dobu na operace v soukromých nemocnicích.
Reformy z roku 2000 měly omezit maximální čekací lhůty a přinést větší svobodu při volbě lékaře. Vláda také předala zodpovědnost za financování péče a poskytování služeb organizacím NHS na lokální úrovni. Reforma převádí veřejné poskytovatele na příspěvkové organizace s větší odpovědností a motivací k tržnímu chování. Praktickým úspěchem bylo ujednání se soukromými nemocnicemi, že jejich kapacity mohou využívat i pacienti NHS, čímž se zkrátily čekací doby na péči.
Nizozemsko: Zprůhlednění systému
Reformu vláda spustila počátkem roku 2006. Hlavním záměrem bylo zlepšit kvalitu, efektivitu a transparentnost. Vyšší efektivitu má přinést řízená konkurence mezi zdravotními pojišťovnami i poskytovateli.
Celou analýzu si můžete přečíst na serveru týdeníku Ekonom nebo ZDE.