V tomto a následujícím čísle Sestry chceme přinést na toto téma několik pohledů od představitelů různých profesních specializací. Všechny materiály byly připravovány ve spolupráci s Českou asociací sester. Podklady budou k případnému využití zároveň nabízeny i dalším sdělovacím prostředkům.
Hlídky na spodní výspě civilizace - Helena, Jitka, Hana, Štěpánka
Zkušenosti čtyř ambulantních sester s násilím na zdravotnících. Čtyři sestry na chirurgické ambulanci ve středu města mají bohaté zkušenosti ze své práce - sestra Helena pracuje na chirurgii 31 let, z toho 29 na lůžkové traumatologii, sestra Jitka pracuje na chirurgii 13 let, z toho 11 na ambulanci, sestra Hana pracuje na chirurgii 30 let a 9 let na ambulanci a sestra Štěpánka na chirurgii 30 let, 27 na ambulanci. Zážitky z nočních, ale i denních služeb je však dokážou ještě pořád zaskočit.
* U nás na chirurgii je tolik násilí a různých projevů lidské hrubosti a zloby, že by se tom dala napsat knížka. My musíme vzít v podstatě každého, i když nemá koneckonců ani moc viditelné zranění, ale říká, že upadl na hlavu, a co když tam bude neurologický nález? A třeba mu nic není a vyvádí jenom tak z toho, jak se někde napil nebo zfetoval. A pak jsou také ještě lidé, kteří na to, aby byli hrubí a útoční, ani nepotřebují nějakou chemickou podporu - ale těch je naštěstí méně.
* Většinou jde při tomto chování o ty intoxikované - ale už se stává, že na nás křičí a chovají se hrubě i tzv. normální, slušně oblečení lidé -kopou do dveří, mlátí do nich, útočí na lékaře. Chceme pomáhat lidem, kteří to občas opravdu hodně a rychle potřebují - ale místo toho skoro každý den musíme čelit hrubým útokům a strachu z násilí - a napětí, co se z toho vyklube. Když je to násilí zjevné - můžeme zavolat policii, která je tu za několik minut, ale co se může stát za pár vteřin - natož minut? Takže když máme štěstí, agresora nějaký čas udržíme od těla, nebo se zamkneme vedle. Ale těch případů hrubého napadení, které není ještě na přivolání policie, ale i tak je dost zlé, těch je hodně. A těm musíme čelit sami.
* Nejčerstvější zážitek - v odpoledních hodinách přišel na ošetření jeden pacient, byl ošetřen na operačním sále. Večer se vrátil s celou partou s tím, že má další potíže - doprovod byli ořetězovaní pankáči. Přinesli si rozpité víno a jeden nejvíc opilý usnul na lavici. Měli jsme tam zrovna zlomený kotník, kterému jsme se museli věnovat - ale občas jsem tam nahlédla, co dělají - a zrovna jsem slyšela, jak ten jeden říká - jestli tě nevezmou do pěti minut, tak jim to tady rozmlátíme - to byl ten nejagresivnější. Vysvětlila jsem mu, že musí počkat, že máme náročný zákrok na předchozím pacientovi, ale začal mi nadávat a šermoval mi pěstí před obličejem. Snažila jsem se na to nereagovat a tvářit se klidně, i když jsem samozřejmě měla strach. To ho ale možná ještě více vytočilo a začal se zdvihat i ten, co ležel opilý. Nakonec se začali sápat i na lékaře. Naštěstí jsme mezitím stačili zavolat policii a řekli jsme jim, že už sem hlídka jede. Nějak se vypakovali a utekli - policie je pochytala v parku a zjistila, že jsou mezi nimi dva celostátně hledaní.
* Policejní psycholožka nám přednášela, jak v takových případech jednat - věcně nestupňovat konflikt. Občas to zabere, ale ne vždycky. Někteří, hlavně ti zfetovaní nebo opilí, prostě konflikt chtějí a záminkou pro ně může být cokoliv, co řeknete nebo uděláte. My jim neodporujeme, ale někdy je vytočí právě to, že nereagujete. A otočíte se třeba zády, protože máte práci. Také to může být nebezpečné -na kolegyni zaútočila feťačka nehty do obličeje -nevíte, můžou mít žloutenku nebo AIDS, a to jejich chování je nevypočitatelné - takže se vůči tomu prakticky nemůžete bránit.
* Přišel jeden, a ani nebyl pacient, a chtěl nějakou zvláštní injekční stříkačku, byl to evidentní feťák, že prý chce nějakou speciální pro dědečka. Neuměl říci, proč šel k nám, ani kdo ho posílá, neměl žádný papír. A začal křičet, že už je na třetím místě, že ho posílají od čerta k ďáblu a že toho má dost. A že si na mne počká, až půjdu ráno ze služby, a že mi zlomí vaz -a ještě názorně naznačil, jak to udělá. Přes ten park jsem pro jistotu nešla, ale strach jsem měla stejně, protože jsem nevěděla, proč je proti mně tak zaměřený, když jsem se mu snažila všechno klidně vysvětlit.
* No a pak jsou lidé sklerotičtí - ale ti za to nemohou. Já, dokud jsem nepracovala ve zdravotnictví, tak jsem si myslela, že jenom zapomínají, ale někteří jsou i hrozně zlí. Ti vás kopou, koušou, bijou, já jsem jednou šla k jedné pacientce a jenom jsem jí chtěla říci, kdybyste byla tak hodná a položila se - a dostala jsem takovou pěstí, že se mi zatočila hlava. Jsou babičky, je jim osmdesát a takovou vám z ničeho nic ubalí…Tomu se může člověk skoro zasmát, to je spíše takové opravdu profesionální riziko, se kterým se dá počítat. Ale těch se nebojíte, těch je vám jenom líto…
* Obdobně je to s lidmi, kteří skutečně nějaké zranění mají, a následkem toho pak mají třeba výron krve do mozku a pak jednají, jak by jindy nejednali, ale to mi není tak líto, to se dá omluvit. Ale opilec nebo zfetovaný si za to může. Někdy bychom si tyhle typy rádi natočili a pak jim to pustili. Protože oni, když se z toho rauše vyspí, tak se ještě hádají - to že jsem udělal já, to nemůže být pravda. Někteří se pak i omluví - ale to se vám stane tak jednou za život.
* Také dokážeme pochopit, když někoho vytočí bezohlednost samotných zdravotníků - přibelhal se mi jednou na službu člověk s poraněným kotníkem. Byl na pohotovosti, odkud ho bez dalšího vyšetření a bez sanitky poslali k nám. Tak si to v první chvíli vybil na nás, nicméně odcházel ošetřený, zklidněný a ještě mne mezi dveřmi zval k němu na večeři. Ale to jsou ty případy, které jsou zvládnutelné - sestry leccos vydrží, stýkají se s různými lidmi i v někdy různých prostředích, tak je hned tak něco z míry nevyvede. Ale mluvíme o skupině lidí, se kterými se domluvit nedá.
* Je ještě jedna skupina ze které máme strach -a nemusí to být ani opilci - ale naši, teď se jim říká méně přizpůsobiví spoluobčané a cizinci -nejčastěji Ukrajinci. Tam opravdu nevíte, kdy ten nůž nebo břitvu vytáhne. Pak ještě jsou lidé, kteří nechtějí pochopit, že je třeba dát přednost naléhavým případům - když k nám ještě vozili polytraumata, pomalu půlka hlavy pryč a čekala tam paní se zlomenou rukou, asi to bolelo, ale byla to s odpuštěním prkotina ve srovnání s tím, co jsme měli na stole. Bušila na nás celou tu dobu, co jsme horečně pracovali na člověku, kterému šlo o život, resuscitovali jsme jej několikrát a všechno možné a ta paní celou tu dobu běhala kolem dveří, kopala do nich a křičela na nás výhrůžky. To zase platí zvláště pro starší lidi, kteří nechtějí pochopit, že v takové situaci není argument, že přišli dřív a na druhé straně mají jistotu, že v podobné situaci dostanou přednost i oni.
* Kolik za službu u takových případů? Jsou i noci, kdy jsou tu jen feťáci, opilí, Ukrajinci atd. Minulý týden díky monitoru jsme viděli, jak v čekárně jeden, který čekal na ošetření okrádá druhého ležícího opilce. A pak sem také přivážejí stále více lidí, pobodaných nebo pobitých, kteří se někoho zastali. On občas vytáhne kudlu, někdo i na nás. Takže jediné, co můžeme udělat, zavolat kolegyni z jiného oddělení, aby nás bylo víc. A ochranka? Ta tak vyvést nějakého bezdomovce. Ale oni se vlastně do těch lidí ani nemůžou pořádně pustit - nemají na to zákonnou oporu, ani patřičný respekt. Takže stejně je to vždycky na zavolání policie.
A co je nejhorší - teď jsou hodně agresivní mladí lidé do dvaceti - jak kluci, tak děvčata. Pochytili pár frází z nějakého občanského džuda o svých právech, a to, o občanských povinnostech, už vynechají. S těmi je také těžké pořízení.