Ve Švýcarsku daňoví poplatníci nedotují špatné hospodaření nemocnic. Kdo poskytuje špatné služby, zkrachuje. Veřejné dotace směřují k chudým pacientům, nikoli k chudým nemocnicím.
Představme si, že místo chirurga postavíme k operačnímu stolu ekonoma. Takovýto nehumánní pokus by stěží skončil jinak než těžkou újmou na zdraví pacienta. A nyní si představme jiný experiment: Ministerstvo zdravotnictví řízené lékařem.
Jaký bude rozdíl? Především v počtu předčasně zesnulých. Ekonom u operačního stolu by nedokázal nadělat takové škody jako lékař, který se snaží řídit financování zdravotnictví bez elementárních znalostí financí a ekonomie.
Málokterá oblast dlouhodobě tolik trpí nedostatkem zdravého rozumu jako financování zdravotnictví. Proto stojí za to, vzít v úvahu, jak se financuje lékařská péče v zemi, kde pragmatismus znamená vše a ideologie nic - ve Švýcarsku.
Bez ministra, bez chaosu
Žádný systém zdravotnictví nemůžeme označit za dokonalý. Na švýcarské zdravotnictví si však stěžuje málokdo.
Je schopno poskytovat služby jak hlavám států, tak chudým. Včetně přistěhovalců z nejrůznějších zemí, kteří představují zhruba pětinu obyvatelstva.
Jaké poučení je podstatné? Zdravý švýcarský rozum říká, že trh je nejlepším řešením v téměř všech oborech lidské činnosti, tedy i v poskytování zdravotnických služeb.
Veřejné financování nastupuje teprve tam, kde soukromý sektor nedostačuje. Veřejné přitom nutně neznamená státní. Švýcarské zdravotnictví je extrémně decentralizované, Švýcarsko nemá ministerstvo zdravotnictví. Každý kanton a samosprávná oblast se stará o regulace, akreditaci nemocnic a financování sám.
Celkově tedy v zemi se sedmi milióny obyvatel funguje 26 mírně odlišných systémů. Existuje sice Federální úřad pro veřejné zdraví, ale jeho kompetence nejsou velké (je zajímavé, že jeho ředitelem je v současnosti patolog).
Český byrokrat si okamžitě musí pomyslet cosi o chaosu. Ekonom však vidí jiný jev: konkurenci.
V zemi platí povinnost zdravotního pojištění, a to i pro cizince s pobytem delším než tři měsíce. Podobně jako v České republice zde funguje systém vzájemně si konkurujících zdravotních pojišťoven, jichž je kolem devadesáti. Výběr pojišťovny, praktického lékaře či specialisty je zcela svobodný.
Financování z veřejných prostředků má asi patnáctiprocentní podíl. Dalších zhruba deset procent hradí starobní či invalidní pojištění.
Zdravotní pojišťovny platí bezmála polovinu výdajů. Přibližně čtvrtinu hradí přímo pacienti. O zbývající podíl se dělí kantony, města a federální vláda.
Žádný úředník neurčuje, kolik peněz celkově „poteče“ do zdravotnictví. Žádný byrokrat nediktuje, že pojišťovna má nemocnici platit například 158,40 korun za hodinu provozu operačního sálu (což je mimochodem suma, na kterou si v tisku nedávno stěžoval profesor Pavel Pafko).
Pacienti jako klienti
Vše je záležitostí tržních vztahů mezi pacienty, pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními. Zákon pouze stanoví, že základní pojištění musí být poskytováno na neziskovém principu. Zisk přinášejí pojišťovnám nadstandardní programy.
V systému založeném na nabídce a poptávce není pacient prosebníkem odkázaným na milost a nemilost bohů v bílých pláštích, ale váženým klientem. Švýcarsko samozřejmě nezapomíná na méně majetné. Jim jsou především určeny kantonální nemocnice.
Na rozdíl od mnoha vyspělých zemí (USA, Francie, Německo) ve Švýcarsku nikdy neexistovala vazba zdravotní péče na zaměstnavatele, což v jiných zemích představuje překážku rozvoji konkurence. Zejména ve Spojených státech na tento systém doplácejí hlavně chudší vrstvy.
Drahé, ale efektivní
Švýcarské zdravotnictví je drahé. Jakákoli kvalitní služba založená na vysoce kvalifikované pracovní síle ve vyspělé zemi bude vždy drahá.
Mají snad lékaři a další zdravotnický personál skládat řeholní slib chudoby? Mají pacienty léčit nuzáci obtížení elementárními existenčními starostmi?
Systém založený na tržních cenách funguje při stejných nákladech vždy efektivněji než státem řízené zdravotnictví s administrativními cenami. Peníze jsou využívány účelněji.
Daňoví poplatníci nedotují špatné hospodaření nemocnic. Kdo poskytuje špatné služby, zkrachuje. Veřejné dotace směřují k chudým pacientům, nikoli k chudým nemocnicím.
Ve stručnosti není možné vylíčit všechny detaily systému. Podstatné je, že v čele švýcarského zdravotnictví nestojí ani lékař, ani ekonom, nýbrž trh. A proto je tak kvalitní.
Pavel Kohout, Hospodářské noviny
Autor je analytikem PPF