Naše kardiochirurgie je jedna z nejlepších na světě. Česká transplantologie je všeobecně uznávaná. Máme jeden z nejlepších světových systémů péče o pacienty s akutním infarktem. Výsledky neonatologie staví Českou republiku na přední místo v nízké úmrtnosti novorozenců.
Za našimi plastickými chirurgy jezdí půl Evropy. Popáleninová centra dělají divy. Některé naše preventivní a očkovací programy slouží jako vzor v celé EU. Tak by se dalo pokračovat o mnoha dalších lékařských oborech. Jak to tedy, že existuje dojem, že české zdravotnictví má samé problémy?
Když loňského roku zjišťoval Eurobarometr spokojenost se zdravotní péčí, do čela se dostali Rakušané. U nich vládne téměř stoprocentní spokojenost. My jsme ovšem nedopadli nejhůře. V České republice bylo spokojeno 78 procent respondentů, o osm procent více než je celoevropský průměr.
Ostatní země Visegradu dopadly daleko hůře. Ucházejícně na tom byli Slováci (53 procent), v Maďarsku a Polsku už byl spokojen pouze každý třetí. Může nás těšit, že více než dvě třetiny českých pacientů hodnotí lékařskou péči dobře? Není to v rozporu s tím, že na zdravotnictví se spíše nadává? Problém je v tom, že si pleteme pojmy.
Máme skvělou medicínu, ale problémové zdravotnictví. Medicína je totiž věda, zdravotnictví veřejná služba. Medicínu ovlivňují stovky předních lékařů svým bádáním, svou erudicí, svou zkušeností a obětavostí. Zdravotnictví ovlivňují politické hrátky, lokální zájmy, nedostatek peněz a obchodní tlaky výrobců zdravotní techniky a farmacie.
Kde je zakopaný pes?
Vědeckotechnický pokrok přináší do zdravotnictví množství nových technologií, které dovolují diagnostiku a léčbu doposud těžko zvládaných diagnóz, prodlužují život pacientům nebo zlepšují zdravotní péči. Jejich přínos z hlediska pacientů je nesporný, ale náklady, které jsou s těmito novými poznatky vyvolávané, rostou rychleji, než jaké jsou možnosti růstu ekonomiky. Vznikají pak rozpory mezi lékařským a ekonomickým pohledem.
V loňském roce český průmysl, export i domácí spotřeba klesaly o desítky procent. Kupodivu, nemocnic se to ale vůbec nedotklo. „Krize? Ani nevím, že tu byla,“ říká Svatopluk Němeček, ředitel Fakultní nemocnice v Ostravě- Porubě. Příjmy nemocnic v minulém roce vzrostly, zdravotní pojišťovny proplácely i velmi drahé léky, rostly mzdy.
Prostě ve zdravotnictví jsme si žili tak trochu nad poměry. Bylo to i tím, že na účtech zdravotních pojišťoven byly docela slušné zůstatky, v základním fondu zdravotního pojištění to bylo téměř 22 miliard korun. Jenže letos, to už bude jiná. Výběr pojištění klesá, krachují podniky, zvyšuje se počet nezaměstnaných, za které platí pojištění stát.
Přitom zaměstnanci přispívají měsíčně do systému zdravotního pojištění v průměru 2 770 korunami, podnikatelé 1 240 korunami, stát ale za „své“ pojištěnce, kterými jsou i důchodci a děti, platí pouze 720 korun. Tento výpadek se musí někde projevit. Přebytky, které jsou na účtech zdravotních pojišťoven, se pravděpodobně v letošním roce anebo nejpozději v roce 2011 rozpustí. Na špičkovou medicínu pro všechny prostě nebude.
Eurostat si udělal přehled o počtu nemocničních lůžek v jednotlivých zemích EU. V počtu akutních lůžek se Česká republika umístila na druhém místě. Na 100 000 obyvatel máme 515 lůžek. Více akutních lůžek má pouze Rakousko, když evropský průměr je 406 lůžek.
Finsko, o němž se nedá napsat, že by mělo špatnou lékařskou péci, si vystačí s pouhými 211 lůžky. Nemocnic máme víc, než je třeba. Koncem minulého roku bylo evidováno 191 nemocnic, které měly neuvěřitelnou kapacitu 63 000 lůžek. V loňském roce se sice zvýšila průměrná doba jejich využívání na 255,5 dne, jenže to znamená, že třetinu roku na lůžku neležel žádný pacient.
Novodobí otroci
Jestliže nemocnic máme mnoho, personál chybí. Jeho nedostatek je obrovským problémem. Zkušeného lékaře nelze prakticky najít. Chybějí nejen kardiologové, chirurgové, zubaři, ale i anesteziologové a praktičtí lékaři.
Základní výchova lékaře trvá přitom 11 let a v některých oborech ještě o dva až tři roky déle. Na tomto stavu se podepsalo ministerstvo zdravotnictví svou vyhláškou o atestační přípravě mladých lékařů, kde z nich vytvořilo prakticky novodobé otroky, kteří sice mají úvazek 0,1 a podle něho jsou placeni, v nemocnici jsou však od rána do večera a pak jdou ještě na noční službu.
Navíc s novým systémem atestací, kdy po promoci mají místo specializace všeobecný kmen, mladí lékaři se dostanou ke svému oboru až po dvou letech. Jaký div, že řada z nich hned po promoci zamíří do Německa nebo Velké Británie, kde podmínky pro atestace jsou méně tvrdé a navíc tam jsou placeni podle práce, kterou vykonávají. Pod tlakem mladých lékařů se rozhodlo ministerstvo ke změně vyhlášky, která by měla finanční situaci mladých lékařů vylepšit.
Zkušení lékaři odcházejí do ciziny, nemocnice to řeší náborem lékařů ze zahraničí. Jenže se naráží na kulturní i kvalifikační bariéru. „Tak možná nahradíme ty chybějící doktory počtem, ale nikoliv kvalitou,“ kritizuje David Rath.
Směrnice EU zamíchala i sesterským povoláním. Zdravotní sestra musí mít bakalářský titul, už proto, že přebírá některé úkony, které dříve mohl dělat jen lékař. Sestry vyplňují papíry a píchají injekce, ale pacienta nemá kdo umýt. V počtu ošetřovatelek jsme hluboko pod evropským průměrem.
Nikdo a nijak nekoordinuje nákup lékařské techniky. Bez kvalifikovaných lékařů je ovšem tato technika chabě využita.
Hejtman David Rath to zase komentoval s příkrostí jemu vlastní: „Technika je jistě důležitá věc, ale bez kvalifikované obsluhy je prakticky k ničemu. Chytrý a zkušený doktor i na starém rentgenu udělá víc než hlupák s nejnovější spirální komputerovou tomografií, protože ji ani není schopen správně přečíst.“
Potíže s ufinancováním zdravotnictví mají prakticky všechny evropské země. Reformě se nevyhne ani české zdravotnictví, ať chceme nebo nechceme. Žít si nad poměry nelze, a to ani v případě, kdy se to týká zdraví.
Co s tím
Když na veřejnost prosáklo, že se ministerstvo zdravotnictví zabývá vážně myšlenkou zrušit některé malé nemocnice, jejich asociace, zastupující 127 nemocnic, vydala prohlášení, kde je konsternována, zděšena, překvapena, pobouřena a má obavy.
Zdá se jim unfair, aby se nedostatek finančních zdrojů, lékařů a sester řešil likvidací jedněch nemocnic na úkor druhých. Naopak chtějí nové koncepční řešení s efektivní dělbou práce mezi celostátními a regionálními nemocnicemi.
Jenže to dost dobře nejde. Drahé přístroje a vysoce kvalifikovaní lékaři musejí být soustředěni do špičkových center. Ministerstvo už začalo budovat kardiocentra, traumacentra i onkologická centra, kam budou sváženi vážní pacienti.
Druhým krokem je nutnost vytvoření standardů léčby. „Nadstandard si většina pacientů spojuje s televizí a ledničkou v pokoji. O to ale vůbec nejde. Diagnosticko-terapeutický standard výkonu bude obsahovat doporučený postup výkonu, indikátory kvality, ekonomickou část a informaci pro pacienta,“ říká prof. Miroslav Ryska, předseda České chirurgické společnosti, která je ve vytváření standardů nejdále.
Jen když bude jistota, jak se má správně léčit a kolik to stojí, může se zjistit, kde jsou rezervy. A rezervy se našemu zdravotnictví už v nejbližší budoucnosti budou skutečně hodit.