Názory, že jediným problémem českého zdravotnictví je nedostatek peněz, se objevují stejně nezdolně a opakovaně jako námraza na silnicích. Jaká je tedy skutečnost?
Stát platí dost
Srovnání s bohatšími zeměmi, ať už v absolutních částkách nebo v procentech hrubého domácího produktu věnovaného na zdravotnictví, nedávají smysl. Stejně tak bychom mohli požadovat stejnou platovou úroveň jako v Německu pro všechny české zaměstnance.
Závislost procenta HDP věnovaného na zdravotnictví na absolutní výši HDP na hlavu je opakovaně prokázána. Pokud vezmeme tuto závislost do úvahy, v mezinárodním srovnání Česká republika na rozdíl třeba od Slovenska nebo Polska své zdravotnictví nijak nezanedbává.
V budoucnu bude české zdravotnictví díky stárnutí obyvatelstva skutečně potřebovat více peněz. Proto také vláda ustavila takzvaný Kulatý stůl k financování českého zdravotnictví, který má navrhnout dlouhodobé řešení.
Spíš daň než pojistka
V příštích několika letech ale můžeme další rozvoj českého zdravotnictví financovat z rezerv dnešního systému. Tomu, kdo pochybuje o možnostech úspor, doporučuji podívat se na nákupní ceny vydávané nemocnicemi. Nebo třeba na zdravotnickou techniku využívanou jenom několik hodin denně. Případně zbytečné pobyty v nemocnicích u pacientů, kteří mohou být léčeni ambulantně, či nedostatečnou koncentraci vysoce specializované péče na menší počet pracovišť. A další dlouhodobé neduhy českého zdravotnictví.
Do konce loňského roku mezi ně patřilo i zneužívání bezplatné péče ze strany některých občanů. Právě tyto problémy řeší vládní reformní návrhy.
Naprosto naivní je spoléhat se na možnost zvýšení plateb ze státního rozpočtu. Situace veřejných financí je zřejmá každému, kdo chce vidět. Úplně nesmyslné je potom tvrzení o „parazitování“ státu na veřejném zdravotním pojištění.
Většina peněz do zdravotního pojištění skutečně přichází z odvodů ekonomicky aktivních občanů a jenom menší část ze státního rozpočtu ve formě tzv. platby státu za děti, důchodce a další nepracující občany. Cílem platby státu ale nikdy nebylo pokrýt náklady na zdravotní péči těchto občanů. Stát jenom poskytuje určité navýšení prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Jasně o tom svědčí fakt, že v řadě evropských zemí s podobným systémem pojištění taková platba státu vůbec neexistuje. Je třeba smířit se s myšlenkou, že takzvané pojištění (lépe řečeno odvody na pojištění), které platíme, je ve skutečnosti spíše daní. Formálně se pak odvody liší od daně hlavně proto, aby nespadly do státního rozpočtu, což je chvályhodné.
Celý článek si můžete přečíst na serveru Hospodářských novin iHNED nebo ZDE.
Pavel Hroboň, Hospodářské noviny
