Lubomír Jelínek se snaží žít jako každý zdravý člověk. Pracuje, pomáhá lidem kolem sebe, jednou za čas vyrazí k moři. Přesto je jeho život pro většinu lidí těžko představitelný – už třicet let totiž žije bez funkčních ledvin.
„Když jsem začal v roce 1982 chodit na dialýzu, tedy čištění krve, říkalo se, že na ní pacient přežije tři až čtyři roky. Jsem tu dnes díky tomu, že mám třikrát týdně sedmihodinovou kvalitní dialýzu. Stačí ale její zkrácení nebo horší materiál a rychle se projeví komplikace, například postižení nervů,“ vypráví Lubomír Jelínek, který žije v Rychnově nad Kněžnou a už čtrnáct let pomáhá jiným pacientům na dialýze v penzionu Pastviny.
Nyní se ale bojí o svou budoucnost. Ministerstvo zdravotnictví totiž sníží peníze, které by měly příští rok hradit pojišťovny dialyzačním střediskům. To se dotkne zvláště těžších pacientů, kteří využívají náročnější variantu péče, takzvanou hemodiafiltraci. Pokud budou muset přejít na běžnou dialýzu, s kvalitou jejich života to půjde od desíti k pěti.
„Protože jsem byl zařazen na dialýzu pozdě, škodlivé látky začaly působit na nervový systém. Měl jsem od kolen dolů ochrnuté nohy a teď pomalu oslabují i horní končetiny. I přes to, že mám kvalitní dialýzu. Když bude horší, do půl roku se neobléknu a budu potřebovat 24 hodin asistenta,“ obává se Lubomír Jelínek.
Hrozí zavírání?
Situace ale bude nepříznivější i pro pacienty na běžné dialýze. Kromě nižších úhrad totiž střediskům ztíží život vyšší DPH, dražší elektřina a hlavně voda, které mají velkou spotřebu.
„Analyzujeme, zda bude možné síť našich soukromých středisek udržet, nebo bude třeba některá zavřít. Kromě velkých měst ale bývá jedno centrum na okrese. Když se zavře, měla by okolní střediska pacienty převzít. Zůstává otázkou, jestli k tomu budou ochotná,“ říká Tomáš Jirka, šéf Asociace dialyzačních středisek.
Pokud by například bylo zavřeno středisko v Rychnově nad Kněžnou, musel by Lubomír Jelínek dojíždět do Ústí nad Orlicí, Hradce Králové nebo do Náchoda. A protože dopravu do nejbližšího centra hradí pojišťovny, výhodnost škrtů by začala kolísat. Nemluvě o nákladech na možnou hospitalizaci a léky v případě, že pacient nedostane dialýzu v takovém rozsahu, jak by ji potřeboval.
„Když ale budou poskytovatelé pod tlakem, mohou hledat důvody, proč někdo ještě nebo už není k zařazení na dialýzu. Může docházet k odkládání péče a nahrazování té lepší méně nákladnou. Navíc pokud budou současné kapacity zastropované, během pár let nemusí stačit,“ podotýká Vladimír Tesař, šéf České nefrologické společnosti.
Místo práce důchod
A je tu ještě jeden háček. Dnes část pacientů na dialýze chodí navzdory nemoci do práce. Pokud se ale kvalita péče zhorší, ať už kvůli délce, nebo horšímu materiálu, odrazí se to na zdraví a lidé půjdou do invalidního důchodu. I to bude státní pokladnu něco stát.
Ministerstvo proto nakonec z původních plánů na škrty ustupuje. Nejdříve totiž chtělo snížit úhradu za hemodiafiltraci téměř o polovinu, nakonec to ale vypadá „pouze“ na škrt čtvrtinový.