Zkušenosti sester ze záchranné mise v Pákistánu

5. 5. 2006 0:00
přidejte názor
Autor: Redakce
Úrazová nemocnice v Brně má jako jediná v České republice Trauma team, fungující již od roku 1987. Jeho členové se účastnili misí v Nikaragui, Arménii a Íránu. Na podzim loňského roku členové týmu zasahovali také v zemětřesením postižené oblasti pákistánského Kašmíru.


Trauma team představuje skupinu lékařů a sester, která může poskytovat urgentní chirurgickou péči na místě katastrofy. Český Trauma team je také registrován v databázích záchranných týmů OSN a Evropské unie. O výjezdu týmu rozhoduje ministr zdravotnictví. Tým je schopen se rychle mobilizovat a do 24 hodin vyrazit na místo určení.

Češi jako první zdravotnická pomoc

Dne 8. 10. 2005 bylo pomezí Pákistánu a pákistánské části sporného Kašmíru postiženo zemětřesením o síle 7,6 Richterovy stupnice. Záchranný tým, tvořený 9 zdravotníky z ÚN Brno, 5 vojenskými zdravotníky a 9 záchranáři z resortu ministerstva vnitra (příslušníci Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy, zajišťující logistickou podporu a technickou pomoc), byl do Pákistánu vyslán dne 12. 10. 2005 na základě rozhodnutí meziresortního krizového štábu. Trauma team Úrazové nemocnice v Brně byl tvořen pěti traumatology, anesteziologickou lékařkou, anesteziologickou sestrou a dvěma instrumentářkami. Během dvanácti hodin od informace o výjezdu byl tým připraven na letišti v Praze. Také obvazový materiál, instrumentária, nástroje a léky i další vybavení byly přepraveny z Úrazové nemocnice Brno do Prahy, kde byly přidány k materiálu hasičů, včetně polního zdravotnického zařízení s veškerým zázemím a kapacitou třiceti lůžek.

Po přistání v hlavním městě Pákistánu Islámábádu a naložení materiálu na nákladní auta byl tým přepraven do 80 km vzdáleného města Rawala Kotu (1800 m n. m.). Cesta trvající 8 hodin po horských silničkách v podhůří Himálají byla dobrodružná. O půlnoci jsme dorazili do Rawala Kotu. Je to město s šedesáti tisíci obyvateli. Katastrofa zde zanechala šest tisíc mrtvých a až třicet tisíc zraněných. V této oblasti jsme byli vůbec první zdravotnickou pomocí.

Hasiči postavili nemocniční stanový tábor ještě dopoledne, první pacienti byli ošetřeni již odpoledne. Dva stany plnily funkci ambulance a zákrokového sálku. Další tři stany byly ložnicí, kuchyní i skladem materiálu současně. Jedli jsme vojenskou stravu - ve formě konzervované denní dávky potravin. Z celého areálu zůstala pouze jedna budova, a to značně poškozená.

Menší zákroky se prováděly ve stanu a náročnější operace v budově nemocnice do chvíle, než byla evakuována z důvodu nebezpečí zřícení. Poté již byli pacienti ošetřováni a operováni pouze ve stanech. Nemocní a zranění byli snášeni svými blízkými na nosítkách a postelích. Většina ran byla místo obvazů překryta blátem. Naštěstí antibiotika u všech pacientů zabírala rychle, neboť místní obyvatelé nejsou dosud „promořeni“ léky. Respektovali jsme jejich víru a při operacích jsme obnažili pouze tu část těla, kde se operovalo. Mezi nejčastější zákroky patřily operace končetin a břicha. Výjimkou však nebyla ani střelná poranění.

Začínali jsme kolem půl osmé ráno, pracovali do setmění, mnohdy ale také do pozdních večerních hodin. Jednu z operací bylo dokonce nutné přerušit pro zemětřesení. Pro zhoršující se stav budovy pacienti spali v provizorních přístřešcích v okolí nemocnice s celou rodinou, která zajišťovala veškerou péči o ně včetně stravy.

900 pacientů a 33 operací

Za tři týdny působení v polní nemocnici se všechna zranění bez velkých komplikací zhojila. Mezi četné pacienty patřily děti. Trpěly těžkými odřeninami, pohmožděninami a zlomeninami. Ošetření snášely hrdinně a jejich trpělivost byla obdivuhodná. S pohnutím jsme sledovali léčbu naší čtrnáctileté pacientky Fajzy, kterou každý den otec v náručí snášel z hor k převazům. Dívka byla při zemětřesení zavalena a utrpěla těžké kontuze -zhmožděné poranění pravého třísla, zasahující až do vnitřní strany stehna. Rány byly značně znečištěné a zhnisané. Před každým převazem byla pacientka analgetizována. Byla nasazena antibiotika. Každý den jsme prováděli toaletu ran se snesením počínajících nekróz, za použití betadinových obložek. Po čtrnácti dnech jsme provedli suturu rány. V následujícím týdnu došlo k úplnému zhojení.

O naši pomoc byl velký zájem, počet pacientů v ambulanci každým dnem stoupal. Celkem jsme za 17 dní aktivní činnosti ošetřili na 900 pacientů a provedli 33 operací. Během druhého týdne nás navštívili významní činitelé Pákistánu, včetně vrchních velitelů pákistánské armády a prezidenta Kašmíru. O naši činnost projevila zájem i organizace Člověk v tísni a byli jsme v kontaktu s WHO. Výborná spolupráce byla i s pákistánskou armádou, která hlídala celý areál naší nemocnice. Vycházeli nám maximálně vstříc. Bylo vidět, že jsou za naši přítomnost vděční. V komunikaci nám pomáhali čtyři tlumočníci, kteří nám překládali z urdštiny do angličtiny.

Paprsek naděje měsíčním svitem

Toto nasazení záchranné jednotky České republiky v Pákistánu bylo do značné míry unikátní, zejména co se týká spolupráce jednotlivých složek integrovaného záchranného systému. (Vůbec poprvé bylo vyzkoušeno v praxi při záchranné akci v zahraničí.) Díky této spolupráci jsme byli zcela soběstační, bez pomoci místních orgánů. Přestože nefungovala mobilní síť, byli jsme ve spojení s operačním střediskem v Praze přes satelitní telefon. Spolupráce Trauma teamu ÚN Brno s hasičským záchranným týmem z HZS hlavního města Prahy se ukázala jako funkční a velice šťastné řešení.

Naše mise trvala celkem 22 dní. Před odletem jsme celé zařízení předali jako součást humanitární pomoci zástupcům místní nemocnice a činitelům WHO. Vzhledem k tomu, že jsme i nadále v kontaktu s jedním z překladatelů, jsme informováni o funkčnosti naší polní nemocnice i nadále.

Česká republika se řadí ke státům, které postiženému Pákistánu pomohly vůbec nejvíce a nejrychleji. Velký dík patří celému týmu Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy. Byli velkou oporou při naší práci. Z našich myslí nikdy nezmizí nezapomenutelné okamžiky radosti i smutku, které jsme spolu zažili, a věříme, že přátelství, která vznikla v těchto extrémních podmínkách, se nerozplynou.

Co říci závěrem? Největší odměnou pro nás pro všechny byl děkovný dopis, který jsme dostali od našeho překladatele při odjezdu. Z dopisu citujeme: Jako obyvatel postižené oblasti (Rawala Kot) jsem nemohl odmítnout spolupráci s těmi, kdo nám přejí to nejlepší, českými lidmi, kteří si na nás vzpomněli v hodině potřeby. Je skutečností, že nám udělali velkou laskavost. Ukázali nadšení a skutečný duch lidskosti, ačkoli podmínky byly nepříznivé a byl to veliký úkol. Tým z České republiky uskutečnil všechny kroky a postavil v oblasti nemocnici pro naši pomoc a pohodu. Pobývali tu tři týdny a ošetřili velké množství pacientů. Měl jsem to štěstí, že se to vše událo před mýma očima, když jsem byl překladatelem.

Během tohoto období byli pacienti přinášeni do tábora křičící bolestí, s krví zbroceným šatem, hlubokými ranami, mnohonásobnými zraněními a vážnými úrazy a byli posíláni zpět po ošetření s čistými obvazy, s léky a usmívajícími se tvářemi. Mohli jsme vidět známky spokojenosti a utišení v každé tváři.

Určitě zachránili mnoho lidí od zmrzačení a trvalého postižení. Naši lidé dávali najevo stoprocentní důvěru a naději v jejich léčbu.

Viděl jsem, jak chudá stará žena, ačkoli nebyla schopna rozumět jejich řeči, prosila Boha o požehnání a dlouhý život pro doktory, kteří ji operovali. Taková chvíle vháněla slzy do očí. Po několika dnech od příjezdu českého týmu do pobořených ulic Rawala Kotu zazářil opět paprsek světla s rozjásanými tvářemi všude, kde to bylo možné pouze s jejich pomocí a prací. Paprsek naděje se stal měsíčním svitem. Přeji jim všem úspěch a blahobyt pro jejich oddanost ušlechtilé věci. Věřím, že zachránit jeden lidský život je jako zachránit lidstvo, a to oni dokázali.

30. října 2005, Waqas Afsar


O autorovi: Ilona Kolářová, Kateřina Koloušková, Marie Patáková, Úrazová nemocnice v Brně

  • Žádné názory
  • Našli jste v článku chybu?