Dětským lékařům bude třeba nějak nahradit ztráty, které utrpí tím, že děti nebudou platit poplatky. Z toho logicky plyne, že kdyby nebyly žádné poplatky, bude nutno hradit ztráty všem lékařům. Z čeho vlastně ti doktoři byli živi před Julínkem?
Úvod včerejších Otázek Václava Moravce byl skoro dojemný. Ministryně zdravotnictví Daniela Filipiová obdržela od stínového ministra Davida Ratha kytici oranžových růží, poté mu sama věnovala DVD s populárním seriálem. Úsměv stíhal úsměv.
Vzápětí vypukla jedna z nejzmatenějších debat, co Kavčí hory v poslední době pamatují. Paní ministryně mávala papírem s jediným (to sama zdůraznila) článkem z jakéhosi internetového zdroje, podle něhož poplatky umožnily moderní léčbu rakoviny pro více lidí.
Jakým způsobem to nastalo, však bohužel nelze uspokojivě vysvětlit. Poplatky jdou do zdravotnických zařízení, peníze na léčení přicházejí z pojišťoven. Tvrzení, že poplatky odrazují simulanty a tím umožňují lékařům více se věnovat pacientům, s tím jaksi nesouvisí. A zdravotní pojišťovny sedí na 27 miliardách. Tuhle utěšenou bábovičku paní ministryni necitlivě rozšlapal ředitel VZP Pavel Horák, koukající z jednoho z těch okének, jimiž je Moravcův pořad pověstný. Ten totiž pravil, že návaly v čekárnách ustaly v momentě, kdy poplatkování vypuklo, ale nyní se vše vrací k normálu. Anebo, řekněme, k nenormálu, záleží, jak to kdo nahlíží.
Perlil i Rath. To zejména když vysvětloval zmatky, které vznikly rozdílným způsobem nevybírání poplatků v různých krajích. Kraje jsou prý autonomní celky s vlastními vládami a vlastními parlamenty. To snad abychom republiku přejmenovali na Spojené státy česko-moravsko-slezské a ze zvěřince ve znaku udělali rovnou zoo. Poslanec tohle nemůže myslet vážně, vždyť sám schvaluje zákony s celostátní působností. Při kontrolách VZP v krajích a ve chvíli, kdy vláda vyrukuje proti krajům kvůli „porušování nebo obcházení zákona“ (Filipiová), bude muset mnohem lépe argumentovat než tím, že voliči to tak chtěli.
Nicméně i v této části besídky se pozorný divák poučil. Dozvěděl se totiž, že ušetřená třicetikoruna v krajské lékárně nemusí automaticky znamenat menší výdaj za lék, protože přece i doplatky za léky jsou v různých lékárnách různé, a to opět z mnoha složitých důvodů.
Tak to by snad stačilo. Zmatení odborných medicínských, sociálních a politických argumentů vede pouze ke zmatení mysli. Srozumitelnější by bylo hovořit například o tom, kdo vlastně ministerstvo zdravotnictví fakticky vede, anebo jaké jsou vztahy zdravotnických reformátorů a farmaceutických firem. Stačilo by přece objasnit, který „pacient“ na systému nejvíc vydělává, a hned bude jasnější všechno ostatní. Jenže taková debata by asi chtěla méně zaujaté diskutéry.
Jiří Franěk, Právo