Změna, která nebude

Na smutném orloji českých ministrů zdravotnictví přibyla 19. figura. Nový ministr Miloslav Ludvík je po dlouhých 18 letech prvním nelékařem, který usedá do křesla ministerstva zdravotnictví. Nepočítáme-li několikatýdenní přechodné anabáze, během nichž šéfovali zdravotnictví Vladimír Špidla nebo Zdeněk Škromach. Mohl by to být příslib zajímavých změn a nového pohledu na český systém, který by obojí potřeboval jako sůl. Nebýt dvou zásadních vad na kráse. Tou první je fakt, že ekonom Ludvík přichází na Palackého náměstí na jedenáct měsíců, které zbývají do parlamentních voleb. To je období, během něhož nelze prosadit zhola nic, i kdyby se chtělo. Lze jen udržovat. Dobře to bylo vidět na posledním zasedání vlády, na nějž Ludvík sice přinesl návrh zákona o neziskových nemocnicích, ale vzápětí jej z programu zase stáhl. Žádná škoda, nicméně pro ilustraci Ludvíkova manévrovacího prostoru to poslouží dobře. Druhým důvodem, proč nelze od ministra čekat žádný novátorský přístup, je samotná osoba Miloslava Ludvíka. Jako dlouholetý úspěšný ředitel Motola a současně aktivní komunální politik je do systému vrostlý jako málokdo, a ačkoli jej nevěnčí titul MUDr., je v českém zdravotnictví insiderem až na půdu. Navíc vzhledem k tomu, že ani necítil potřebu rezignovat na funkci ředitele největšího špitálu v zemi, není těžké uhodnout, že to se svým působením v čele rezortu nemyslí nijak zvlášť vážně. P