Destrukce modelu financování zdravotnictví a návrat do doby Davida Ratha je zjevně programem této vlády a především ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka. Po zbytečném a hloupém zrušení regulačních poplatků, zavedení absurdní třetí sazby DPH na léky přichází Rathův hit neziskové nemocnice, jejichž návratu se věnujeme v aktuálním čísle časopisu Euro.
Opět se vrátí hesla o tom, že zdraví není zboží a do zdravotnictví tržní mechanismy nepatří. A tak asi nezbývá než zopakovat, že neziskové nemocnice neexistují, protože existují jen nemocnice produkující zisk pro své vlastníky a ty, které ho produkují pro někoho jiného. Pro vybrané dodavatele, loupeživý management, ale třeba i pro své zaměstnance odměňované nikoli podle výkonu a kvality práce, ale podle nějakých vylobbovaných celostátních tabulek.
Nemocnice je prostě ekonomický celek, který má náklady a výnosy stejně jako kterákoli fabrika a je naprosto zásadní, aby měla organizační formu, která jasně vymezuje majetek a přímou odpovědnost za jeho správu. Mimochodem dnes je řada nemocnic největším zaměstnavatelem, a tudíž „fabrikou“ ve svém regionu.
Je asi lhostejné, jak se ona organizační formy nazývá, byť akciová společnost je formou vyzkoušenou a funkční už po staletí a je celkem zbytečné vymýšlet něco jiného jen z nějakých ideologických důvodů. To, že nemocnice poskytuje nějakou veřejnou službu, není žádné fatální specifikum. Tu poskytují i České dráhy a nikdo se nepozastavuje nad tím, že jsou akciovka.
U nás bohužel racionalita v řízení zdravotnictví schází a nutno dodat, že v tom nejsme v Evropě zdaleka sami. A jsou za tím někdy naivní diletanti typu lidoveckého poslance Hovorky, který škodí českému zdravotnictví již léta, nebo pragmatičtí chytří lékaři, kteří vědí, kolikátá bije, a vůbec nechtějí na stávajících poměrech nic měnit. Zejména ne zvyšovat tlak na hospodárnost a rentabilitu vynakládaných prostředků neúplatnými tržními mechanismy.
A tak i současné ministerstvo zdravotnictví a koaliční politici hledají místo způsobu, jak zajistit, aby nemocnice fungovaly efektivně a s hospodářským výsledkem, který by jim umožnil financovat dostatečně budoucí rozvoj, ždímají peníze ze státního rozpočtu, spekulují o zvyšování zdravotního pojištění alespoň u OSVČ a hledají cestu, jak účet za špatný systém řízený špatnými lidmi co nejkratší cestou přenést na daňové poplatníky.
Přitom se vytváří dojem, že zde vlastně neexistuje žádný problém. Že stárnutí populace není realitou a že nemá fatální dopad jen na penzijní systém, ale mnohem rychleji a drastičtěji na systému financování zdravotnictví, protože devadesát procent zdravotní péče člověk spotřebuje v posledních letech svého života.
Jestliže ta péče má být kvalitní, musí stát dost peněz, které budou k dispozici pouze tehdy, když se ucpou díry v nemocnicích a pojišťovnách. A poptávka po péči bude nějak racionálně regulována. Samotné zvyšování participace daňových poplatníků zvyšováním platby za státní pojištěnce stačit nemůže.
Správně musí být nastaveny role pojišťoven, jejich motivace na nákupu nejlepší a nejlevnější péče pro své klienty i jejich odpovědnost za to, že je budou posílat jen do nemocnic, které mají v léčbě dostatečně dobré výsledky a kde k přehmatům dochází méně často. A za hospodaření nemocnic musí odpovídat ten, kdo je zřizuje a jmenuje jejich management.
Ale to je něco, co se špatně prodává voličům.
A je tak smutnou realitou, že od dob ministrování proklínaného Tomáše Julínka se o nějakou formulaci principů tolik potřebné reformy zdravotnictví nikdo ani nepokusil, a v současnosti už vůbec není nic, co by mohlo sloužit jako podklad pro nějakou nejen odbornou, ale i veřejnou diskusi, bez níž se tak silně politická záležitost, jako je zdravotnictví, nepochybně neobejde. Výsledkem této politiky mohou být jen spokojení lékaři ve špatně řízených nemocnicích poskytujících péči trvale klesající kvality.