Z dvaceti mléčných zubů mají české děti v průměru tři až čtyři zuby zasaženy kazem, ošetřeny plombou nebo jim dokonce byly vytrženy. Dnešní dospělí ale na tom nejsou o moc lépe. Optimisticky proto zní tvrzení, že až 80 procentům škod lze zamezit kvalitní prevencí.
Ve Švýcarsku opravu zkaženého chrupu nehradí pojišťovna, ale přímo pacient ze své kapsy. Opakovaná referenda v této bohaté alpské zemi potvrdila správnost volby. Právě Švýcarsko přitom zaujímá první místo v oblasti dentálního zdraví. Co ale předcházelo? Prevence, prevence a zase prevence.
Poučení z Ameriky
Švýcarští zubní lékaři začali dalekosáhlý dopad prevence studovat na přelomu 40. a 50. let v USA, připomíná švýcarský stomatolog Jiří W. Pollak, úzký spolupracovník České stomatologické komory a člen vědecké rady stomatologie Českého zeleného kříže pro preventivní lékařství.
Proč v USA? Tam neexistovalo žádné pojištění stomatologické péče. Větší část populace na ošetření ústní dutiny prostě neměla. Ve 20. a 30. letech problém narostl do rozměrů, kdy začal působit napětí i v politické oblasti. Proto stát spustil velkou propagační kampaň o čištění zubů. Lidé se systematicky dozvídali, co dělat, aby zabránili škodám a především snížili své výdaje na ošetření. Tento postup byl i pro škudlivý státní rozpočet ekonomicky únosný, i když z něj profitovala spíše příští generace. Také ve Švýcarsku proběhla kvalitní výchova a teprve po několika letech lidem řekli: „Neplaťte za ty, kdo nepečují o svůj chrup. Jen přímou platbou víte, za co platíte a díky kvalitní prevenci skutečně ušetříte.“ Komora stomatologů pravidelně zjišťuje, jak jsou lidé s tímto systémem spokojeni. Pokud by se stal pro voliče nevýhodným, mohl by být v plebiscitu zase zrušen.
Nástroj prevence
Je až zarážející, jak málo stačí: pravidelné a kvalitní čištění zubů, jehož technika je korektně nacvičena, stravovací návyky a fluorizace. Snad se zdá pošetilé, že se nacvičuje používání zubního kartáčku, dentální nitě nebo dalších specializovaných pomůcek - mezizubního kartáčku či smyčky. Ale právě v tom spočívá tajemství úspěchu. Ve Švýcarsku je zubní lékař první, kdo má s pacientem kontakt. Některé přesně definované úkony jako leštění výplní a odstraňování zubního kamene spadají do kompetence „dentální hygieničky“. Další „profylaktická pracovnice“ se soustřeďuje na poradenství ve věci ústní hygieny, výživy, nácviku a fluorizace. Obě potom pracují v rámci stomatologické ordinace pod supervizí lékaře.
Důsledky
Na přibližně šest milionů obyvatel Švýcarska připadá asi dva tisíce hygieniček. Zachrání ročně kolem milionu zubů, které by musely lidově řečeno ven. Na nich potom mohou zubaři pracovat a dále je zachraňovat, což je pro ně samotné ekonomicky zajímavé. V krátkodobé perspektivě důraz na prevenci znamenal pro soukromé ordinace příliv pacientů. Lidé v takové atmosféře více dbají o svůj chrup a nechávají si opravit i drobná poškození, kterým by jinak nevěnovali pozornost. Po dvou generacích však počet nutných terapeutických zásahů poklesl téměř o 80 %, právě o podíl prevencí zamezitelných ztrát. Určitý počet onemocnění prevence nezasahuje tak účinně, jak je tomu u prosté kazivosti zubů. I tak se počet potřebných stomatologických ordinací snížil a otevřít si novou praxi je téměř nemožné. Souvisí to s tendencí Švýcarů setrvávat v péči svého „osvědčeného“ rodinného zubaře. Proto v seznamu negativ dentální péče udávají bolest až na osmém místě, zatímco dojíždění hned na druhém. Na prvním místě je samozřejmě cena, přestože švýcarský průměr na osobu a rok je 359 švýcarských franků. V Německu činí 800 marek, přestože kurzy obou měn vůči euru se příliš neliší. V pozadí rozdílu je jednoduchá rovnice: Menší důslednost v prevenci, více oprav. peníze, které člověk „sází na dřevo“, jsou však vidět. ty ušetřené na poplatcích za pojištění časem přestane výrazněji vnímat.
Doktor Pollak k tomu dodává, že finance mají opravdu enormní výchovný efekt. V zemi tak připadá 0,8 kazu na dítě ve věku 14 let. Původní záměr WHO, jeden kaz na desetileté dítě do roku 2000, splnilo jen Švýcarsko. K jeho cti je nutno dodat, že již na konci 80. let.
Komunikace
Pokud mají podané informace padnout na úrodnou půdu, musí být pochopeny. Proto jsou stomatologové již během studia cvičeni v komunikaci s pacientem. Pravidla jsou v podstatě jednoduchá: Nepoužívat odborné termíny, volit srozumitelný a mentální úrovni odpovídající jazyk a přitom okamžitě vyžadovat zpětnou vazbu, jak problému člověk sedící v zubařském křesle porozuměl. Pollak říká: „Pokud ke mně přijde autoklempíř, zeptám se ho, jak by zabránil zrezivění karoserie. On logicky odpoví, že by auto držel v suchu. A já mu na to řeknu, že takovou vlhkostí jsou pro zuby potraviny s rozkládajícími se cukry. Ty způsobují vznik kyseliny, která „rezivění“ napomáhá ještě víc. Říci, že kariogenní alimentace způsobuje acidní atak, považuje Pollak přinejmenším za škodlivé.
Josef Pařenica, Ekonom, 9.8.2001