„Sestra představuje neodmyslitelnou spolupracovnici lékaře. Z dlouholeté zkušenosti vím, že léčebný úspěch je podmíněn souhrou lékaře se sesterským týmem. Sestra je ve styku s nemocným více než lékař a její laskavý pohled, utěšující slovo a hřejivý dotek mají hojivý účinek na tělo i duši pacienta.
Lékař se od vnímavé sestry dozvídá údaje, které by jinak nezjistil a které mohou přispět k rozhodnutí o dalším postupu. Spolehlivá sestra dovede organizovat i nezbytná laboratorní vyšetření, motivuje pacienty k dodržování léčebného režimu i dietních opatření, stará se o pořádek a hygienu na oddělení… Toho všeho jsme si na sestrách na naší interní klinice vždy vážili.
Práce sestry u nemocničního lůžka, v ambulanci či při osobních návštěvách je mnohdy neobyčejně těžká, zodpovědná a vyčerpávající. Je to řehole, zasluhující vděk, úctu a obdiv celé společnosti. Akce Sestra roku je zaslouženým vzdáním holdu sestrám, jejich nesnadné profesi i jejich ideálu zdravotní péče poskytované všem, kteří to potřebují.“
VENDULA SVOBODOVÁ, prezidentka nadačního fondu Kapka naděje, má velké „praktické“ zkušenosti se sestrami. Bohatě s nimi přišla do styku jako maminka dítěte, které strávilo v nemocnici velkou část svého života, nyní se s nimi poměrně často setkává jako prezidentka nadace Kapka naděje. Snaží se nejen pomáhat malým pacientům na cestě k uzdravení, ale i nemocničnímu personálu ke zlepšení podmínek, které jejich práci výrazně ovlivňují. „Jsou to holky, někdy samozřejmě i kluci, které zastávají valnou většinu práce na odděleních,“ říká s uznáním Vendula Svobodová. „Často přicházím například na oddělení hematologie a onkologie, pro která pracujeme, a tak moc dobře vidím, že to na nich z velké části stojí. Práce sester si vážím a myslím, že by určitě měly být lépe ohodnoceny. Nejvíce ze všeho si u nich vážím obětavosti a asi, i když to vždycky nejde, milé a usměvavé tváře.“ Také letošního předávání ocenění Sestra roku 2005 se zúčastnily známé osobnosti. Není se co divit, vždyť do styku se sestrami přichází alespoň několikrát za život každý člověk.
„Jak se sestry u nás mění?“ zopakoval naši otázku PROF. MUDR. PAVEL KLENER, DRSC., přednosta I. interní kliniky 1. lékařské fakulty, ředitel Ústavu hematologie a krevní transfuze. „Když jsem byl na delších pobytech v zahraničí, dělala tam skutečně kvalifi kovanou práci, kdežto u nás byla děvečkou pro všechno. Tady chyběl a dosud chybí nižší zdravotnický personál - ošetřovatelky. Sestry teď však již mají možnost bakalářského i magisterského studia, ale i předtím, kdy měly zdravotnickou školu, měly určitou kvalifi kaci, která nebyla od toho, aby vynášely mísy nebo uklízely po malířích. A to se myslím u nás postupně zlepšuje, sestra se dostává do pozice skutečně kvalifi kovaného zdravotnického pracovníka.“ Každé ocenění typu Sestra roku může z pohledu profesora Klenera také u veřejnosti zvýšit prestiž tohoto povolání. „Určitě je i pobídkou a stimulem pro sestry.
Musím ale říct, že se velmi obtížně vybírá. Na jednu stranu to může vyvolávat i pocity určité trpkosti, protože ty sestry, které dnes byly oceněny, nejsou jediné vynikající, těch je mnohem víc, ale to už je osud. Ale na druhou stranu si myslím, že takové ocenění je skutečně užitečné a je dobrým příkladem,“ dodává profesor Klener.
Moderátor, JAN ROSÁK, který nás provázel celým večerem má prý k sestrám velmi kladný vztah. „Já a sestry? Mám pro ně slabost a tady jsem jimi obklopen, což je pochopitelně příjemné,“ rozesmál se. „Na vyhlašování Sestry roku jsem již česté a ohromně mě potěšilo, když mi organizátorky sdělily, že se sestry na mne zase těší. Zahřálo mě u srdce, protože mezi ně chodím rád. Mám pocit bezpečí, je tady spousta skvělých lékařských a sesterských kapacit, takže i kdybych náhodou z přemíry rozrušení dostal infarkt, nic se nestane.“ Poslankyně Evropského parlamentu
JANA BOBOŠÍKOVÁ nyní hodně cestuje, a tak může srovnávat: „Práce sester je velice záslužná a v naší společnosti nedoceněná. Tady na to nebyla vhodná příležitost, ale chtěla bych upozornit, že například sestry v České republice jsou placeny šestkrát hůř než třeba jejich kolegyně ve Velké Británii. Znějí tu krásná slova, jsme v krásném sále, je zde spousta ocenění a já vím, že ty ženy by to - kdyby neměly srdce a vztah k lidem - nikdy nedělaly, protože pro peníze se tato práce opravdu dělat nedá. Myslím, že přichází doba, kdy by také sestry u nás měly být oceněny alespoň průměrem, který je v Evropské unii.“