Za nejvýznamnějšího badatele v oblasti stresu je považován americký fyziolog Hans Selye. Studoval na německé univerzitě v Praze. Všiml si, že určité symptomy jako by odpovídaly chorobám různých typů. Tělo určitým způsobem reaguje na jakýkoli podnět – zima, námaha, překvapení, radost. Tuto reakci nazval syndromem všeobecné adaptace. V roce 1956 vydal knihu Stres života, ve které upřesnil, že ohrožuje-li živý organismus vnější síla, reaguje hypofýza poplachem, poté následuje aktivace žláz s vnitřní sekrecí. Po čase nastávají změny metabolismu hladiny tukových kyselin, srážlivosti krve. Organismus má adaptační schopnost, umí návaly kompenzovat, nechá je fyziologicky odeznít. Avšak při dlouhodobém působení uvedených faktorů může dojít k poškození orgánů.
Definice stresu
Slovo stres pochází z angličtiny (stress) a znamená zátěž. Existuje celá škála definic stresu. Bartošíková například uvádí, že stres lze chápat jako psychický a somatický stav, který znamená v určitém okamžiku nebo časovém úseku déletrvající anebo silnější odchylku od úrovně excitace (1). Křivohlavý hovoří o negativním emocionálním zážitku, který je doprovázen určitým souborem biochemických, fyziologických, kognitivních a behaviorálních změn, jež jsou zaměřeny na změnu situace, která člověka ohrožuje, nebo na přizpůsobení se tomu, co nelze změnit (5). Stres může být chápán jako reakce organismu na stresový podnět (stresor).
V učebnicích psychologie je definován negativně prožívaný stres jako distres. Vyjadřuje se tak subjektivně prožívané ohrožení dané osoby s jeho původními, často nevýrazně negativními emocionálními příznaky. Opakem je eustres, tj. pozitivní emocionální zážitek.
Stres probíhá ve třech fázích. První fáze je varovná, pro druhou je charakteristická rezistence a pro třetí vyčerpání. Mezi nejčastější stresory patří především neúměrné pracovní tempo, stresující termíny, interpersonální konflikty, konflikty v rodině, obavy z nedostatku financí, ztráty zaměstnání, onemocnění aj. V současné době k významným stresorům patří mobbing a bossing. Riziko stresu je především v tom, že může přejít do chronického stadia. Stres, který neřešíme postupně, vede k tzv. syndromu vyhoření.
Jako první příznak stresu je v odborné literatuře popisována absence aktivit, které nám v minulosti byly příjemné. K dalším příznakům patří poruchy spánku, podrážděnost, oslabení pozornosti, schopnosti soustředit se, problémy s pamětí, izolace, nezájem o práci, snížená či zvýšená chuť k jídlu aj. Umíme včas rozeznat stres? Položme si několik otázek: Má náš stres charakteristické črty? Zhoršuje se v určitém čase? Na určitém místě? V přítomnosti některých lidí? Co má vliv na jeho redukci? Jak ovlivňuje náš organismus. Odpovědi na uvedené otázky jsou důležité a pomocí nich hledáme vhodnou metodu, jak zvládat stres.
Prevence stresu
Jako u většiny chorob má i u stresu prvořadý význam prevence. Jde o prevenci primární, jejímž cílem je eliminace stresu. V rámci prevence klademe důraz na vzdělávání managementu organizace v oblasti podpůrných programů. Tyto programy jsou zaměřeny na profesní vzdělávání a nácviky, které vedou k získání profesionální jistoty, vzdělání v oblasti stresu, kolegiální pomoci a vytváření pozitivní atmosféry na pracovišti. Jasná vymezení kompetencí, pracovních rolí a hierarchie na pracovišti snižují riziko stresu.
Lidem tzv. pomáhajících profesí doporučujeme zaměřit se na duševní hygienu. Sestra, jejíž povolání je vnímáno jako náročné a stresující, by se měla naučit vytvořit odstup od pacientů a jejich zdravotních problémů.
Prevence má prvořadý význam. Klade se důraz na prevenci osobní, každý jedinec si má vytvořit takový životní styl, který je smysluplný, příjemný a fyzicky aktivní mimo roli pomáhajícího. Klademe důraz na duševní hygienu. Duševní hygienou rozumíme systém pravidel a rad k udržení, prohloubení a znovunavrácení duševní rovnováhy. Duševní hygiena není psychoterapie. Jejím úkolem je stanovit si cíle, u kterých je kladen důraz na sebevýchovu, sebepoznání a umění relaxace jedince.
Součástí duševní hygieny je například:
Péče o duši: Pečujeme o to, co si myslíme, o své názory, představy, jaké máme pojetí různých věcí, lidí a událostí, co prožíváme, co od života chceme, co je cílem našeho života.
Péče o tělo: Měli bychom vědět, co máme správně jíst, pít, jak se pohybovat, co dělat, jak správně odpočívat; měli bychom si uvědomit, co se děje v duši člověka, která ovlivňuje i tělo.
Mít pro co žít: Každý by si měl uvědomit, co je smyslem jeho života, čeho chce dosáhnout, co je pro něj důležité.
Důležité je vytvořit si prostor pro odpočinek. Naši prarodiče praktikovali jeden z nejdůležitějších způsobů péče o duši tím, že „světili“ neděli. Bohužel v současné době přibylo těch, kteří den odpočinku neuznávají, žijí v neustálém stresu.
K prevenci stresu patří naučit se radovat z každé maličkosti, to, že je krásný den, svítí slunce, kvetou květiny, mohu chodit… V současné době je většina z nás zahlcena řadou nejrůznějších úkolů, které se snažíme plnit pokud možno co nejlépe. Je potřeba naučit se vytvářet žebříčky naléhavosti úkolů, které před námi stojí, které si sami stavíme. Při tom všem respektujeme i volný čas pro sebe.
Dále se zaměřme na aktivní odpočinek, sport, jízdu na kole apod. Je vhodné naučit se využívat relaxačních metod a technik, jako je např. reflexní terapie, masáže, alternativní metody, ke kterým patří baňkování či reflexní masáž shiatsu. Z alternativních metod lze využít i fototerapii, homeopatii, autogenní trénink.
Snad nejznámějším pojmem v prevenci stresu je relaxace. Jde o metodu, která podporuje fyzický a duševní klid. Stejně tak udržuje optimální hladinu klidu nebo napětí z hlediska efektivnosti, tzn. ani příliš vysokou, ani příliš nízkou v různých situacích, ve kterých se nalézáme. Pokud se nacházíme v bezpečí, bez přílišného napětí a problémů, relaxace nám umožní efektivněji odpočívat. Relaxovat může každý, protože každý k tomu má odpovídající fyziologickou výbavu, především co se týče autonomního nervového systému a systému hormonálního. Jestliže si nikdy neodpočineme nebo si neodpočineme dost, je to především proto, že jsme zvyklí být napjatí a zapomněli jsme, jak se uvolnit. Uvolnění můžeme dosáhnout čtyřmi způsoby:
Ovládáním dechu: Dýchání je jediná neurovegetativní funkce, kterou můžeme na rozdíl od jiných funkcí ovládat vůlí. Ke zklidnění celého neurovegetativního systému pomáhá navození pomalého a zároveň pravidelného rytmu dýchání.
Snížením svalového napětí: Vůlí můžeme snížit i míru svalového napětí, což přispívá k uklidnění celého organismu. Uvolnění svalového napětí snižuje také spotřebu kyslíku, a tak umožňuje regulaci dýchání.
Pomocí smyslového vnímání: Čím více se „stresujeme“, tím více se zužuje škála smyslových vjemů až na několik základních signálů, které jsou považovány za prioritní pro zvládnutí situace. Tento automatismus můžeme využít k uvolnění tak, že se soustředíme na „uklidňující“ signály, nebo naopak tím, že „rozšíříme“ okruh smyslového vnímání. Princip je v tom, že naše tělo jakoby umlčí „bouřlivé nitro“, aby nám umožnilo lépe naslouchat smyslům. Man-an, japonský zenový mistr, který žil v 17. století, řekl: „Bez zastavení není pozorování a bez pozorování není zastavení.“ Nejde tu jen o pět základních smyslů, ale také o šestý smysl „kinestetický“, který nám umožňuje vnímat, co se děje v našem těle: tlukot srdce, mravenčení nebo brnění způsobené aktivací krevního oběhu atd.
Uvolněním myšlenek: Čou Takuan, čínský filozof a vojevůdce, řekl: „Myšlenka svádí ducha z cesty.“ Naopak soustředění pozornosti na jeden předmět je příjemné, „zbaví ducha myšlenek“. Sníží mozkovou aktivitu a nechá duševno odpočinout. Tento postup doprovázejí ve skutečnosti všechny čtyři výše uvedené techniky – soustředit pozornost na dýchání, svalové napětí nebo smyslové vjemy – a současně přispívá ke zklidnění mysli. Jak již bylo řečeno, relaxovat může každý, jen je třeba zvolit vhodný druh relaxace. Pro začátek je dobré zpomalit. Dokážu-li zpomalit, budu moci snadněji relaxovat.
Závěr
Prevence stresu je stále aktuální. Měli bychom se zaměřit na to, jak žít smysluplný život. Sestavit si žebříček hodnot a vědět, co je pro nás důležité, co méně a co můžeme s klidným svědomím oželet. Každý z nás by měl mít konkrétní cíl, který by byl pro něj hodnotný, nadějný a dosažitelný. Dále bychom se měli naučit udržovat rovnováhu mezi stresory a salutory (podpora zdraví). Usilujme především o to, co nám dává sílu a radost ze života, a naučme se relaxovat.
O autorovi: PhDr. Jana Haluzíková, Ph. D., PhDr. Zdeňka Římovská, Ústav ošetřovatelství, Fakulta veřejných politik v Opavě, Slezská univerzita Opava (jana.haluzikova@fvp.slu.cz)