Příčinou těchto poruch, které postihují lidi různého věku a jež přicházejí většinou z plného zdraví, jsou centrální mozkové příhody, dopravní nehody, pracovní úrazy, nádorová onemocnění nebo zánětlivá onemocnění mozku a mozkových blan.
Komunikace s pacientem a rodinou
Na úvod je třeba říci, že pro úspěšnost léčby je důležitý dobrý vztah mezi pacientem a námi, zdravotníky. Je to naše osobnost, vystupování i náš temperament, na nichž závisí úspěch komunikace s takto postiženým člověkem. Optimistické pojetí života a znalost lidské povahy jsou nejdůležitějšími předpoklady zdravotnického působení. Psychologické a jiné nelékařské dovednosti se tak stávají nedílnou součástí moderní lékařské péče.
Je však důležité podotknout, že i rodina je nezastupitelným článkem v procesu uzdravování a rehabilitace postiženého. Jsou případy, kdy se rodina s postižením svého blízkého nedokáže zcela vyrovnat a ten pak jezdí od léčebny k léčebně a se svým domovem nemá prakticky žádný kontakt. To pochopitelně zanechává těžké duševní otřesy a jeho stav se pak může začít zhoršovat – odmítá stravu, cvičení, je mu jedno, že leží v mokru, a je apatický. To vše může velmi zkomplikovat další uzdravovací proces. Pacient může mít i další přidružené komplikace, kdy necítí doteky, nereaguje na bolest, nevnímá teplo, trpí samovolným únikem moči či sníženou peristaltikou. Pokud je takový člověk při vědomí, je třeba velmi citlivého přístupu ošetřujícího personálu.
Dalším možným postižením je porucha řeči – afázie. Ta vzniká na základě poškození dominantní hemisféry mozku, v oblastech, které jsou zodpovědné za tvorbu a porozumění mluveného slova. Pro pacienta to může znamenat neschopnost číst, psát, počítat, mluvit nebo rozumět mluvené řeči. Při této poruše velice záleží na zkušenosti a taktu ošetřujícího personálu, aby člověku, který není schopen svá přání a potřeby projevit běžným způsobem, dokázal porozumět a vyhovět. Nesmíme zapomenout ani na to, že ne každý pacient je trpělivý, a pokud je netrpělivá i sestra, dialog spolu nenavážou. Při vzájemné komunikaci je dobré i odezírání z pacientových rtů a při každém pochopeném slovu mu ho opakovat a současně mu dopomáhat k tvorbě věty.
Doléčení na standardním oddělení
V ideálním případě je pacient po doléčení na standardním oddělení překládán do rehabilitační léčebny. Zde se můžeme setkat například s člověkem po autohavárii s postižením mozečku a s typickým třesem horních končetin, který není schopen se sám ani najíst; značně svéhlavým postiženým po zánětu mozkových blan klíšťovou encefalitidou, který vyžaduje neustálou pozornost a dohled sestry, trpí nespavostí a chce společnost. Svéhlavost bývá častým společným rysem těchto pacientů. Někdy bývají obráceni do sebe a komunikují minimálně, nedokážou například požádat o pití nebo koupel.
Zde je na sestře, aby jim sama nabídla své služby. Dotaz, zda pacient nepotřebuje pomoc například při oblékání, je vhodný, není však nezbytně nutné brát mu oblečení z ruky, pokud mu oblékání trvá déle a sestra je v časové tísni. Je vždy lepší, když se pacient oblékne sám, a proto je dobré dát mu vždy časovou rezervu. Pomoc při koupeli bývá častější, přestože někteří nemocní se na vozíku pohybují celkem zdatně, je třeba dbát o jejich bezpečnost, takže asistence personálu při přesunu z vozíku a na vozík je nezbytná.
Každá činnost, kterou pacient zvládne sám, je mu ku prospěchu a zvyšuje mu sebevědomí. Následná pochvala je zde zcela namístě. Nemocní s postižením mozku bývají také často inkontinentní. Přes den to řeší častějším vyměšováním a na noc si dávají plenku, což hůře snášejí mladší lidé, kteří pak plenku odmítají, a je tedy na sestře, aby se smířila s tím, že je bude častěji a bez zbytečných výčitek převlékat. Přestože se mravnost nedá garantovat, měl by se ošetřující personál řídit mravními normami, uznávanými ve společenském prostředí.
Specifika péče o chronicky nemocné
Není možné separovat starší chronicky nemocné od tělesně postižených mladších lidí, ale mělo by být snahou zajistit, aby neměli společný pokoj. Měli bychom se vcítit do duševního rozpoložení staré paní, která je na pokoji se dvěma mladými ženami, postiženými plegií, kterým se snaží pomáhat a sama nemá sil nazbyt. Více ji to ovšem vyčerpá duševně, neboť má takto staré vnučky, které si s těmito ženami ztotožní. Zdravotní stav takových pacientů se pak může zkomplikovat a lékař pak neúspěšně mění ob dva dny léčbu a jejich stav zůstává nezměněn či se stále zhoršuje.
Někdy není vždy jednoduché zachovat se správně a morálně a vcítit se do problémů druhých, když člověk sám má svých starostí plnou hlavu, ale určitě stojí za to, se zamyslet sám nad sebou a svými skutky před vozíkem s mladým, pětadvacetiletým mužem, kterému úraz před pár lety přerval vysokoškolská studia, lásku či sny, a je odkázán na pomoc nás, ostatních lidí. Znovu bych zde zdůraznila nezastupitelnou úlohu rodiny, která by měla být co nejpodrobněji informována o potřebách svého blízkého jak lékařem, tak i sestrou. Člen rodiny na vozíčku je pro všechny zúčastněné těžkou životní zkouškou a ne každý postižený a jeho rodina se dokážou s tímto stavem vyrovnat.
Thomas Romanu: Přijímej pomoc
Být nemocným není ostuda. Tvá hodnota není podmíněna tvým výkonem. Moc ani úspěch nepřispívají samy o sobě k tvému osobnímu štěstí a žádné vlastnictví ti nenahradí zdraví. K životní moudrosti patří, že máme nárok být někdy také slabí. Nemusíš být dokonalý, propady patří k tvému životu právě tak jako období ničím nezkalené radosti ze života. Je znamením síly, že umíš přijímat pomoc druhých, aniž bys to pociťoval jako omezení své svobody. Tvá důstojnost nezávisí na tvém vnějším statusu, vychází z tebe samého a z kontaktu s osobami, které tě akceptují takového, jaký jsi. Jsou lidé, kteří tě doprovázejí nejen v tvých vydařených dnech, ale na něž se můžeš spolehnout i v těžkých okamžicích.
LITERATURA Bezděk, C.: Etikoterapie, záhada života a smrti. Praha, Gemma 89 1977. 99 s. Brázda, R.: Úvod od srovnávací etiky. Praha, Kasandra 1998. 135 s. Haškovcová, H.: Lékařská etika. Praha, Galén 2002, s. 65–66. Romanu, T.: Přeji ti brzké uzdravení. Praha, Vyšehrad 2004. http://www.volny.cz/afasie
O autorovi: Bc. Zdenka Baumanová, Vrchní sestra LDN, FNKV Praha (Baumanova3@seznam.cz)