Má smysl omluva po sedmi desetiletích?

otazník

Na otázku odpovídají prezident ČLK Milan Kubek a ředitel Národní galerie v Praze Milan Knížák.

Pro

Česká lékařská komora následovala příkladu advokátní komory a omluvila se židovským lékařům za to, že prezident lékařské komory profesor Jirásek společně se starostou Ústřední jednoty čsl. lékařů MUDr. Malíkem a jejím jednatelem MUDr. Janotou 14. října 1938, ve shodě s představiteli dalších profesních samospráv, podepsali memorandum, v němž vyzývali tehdejšího ministra vnitra Černého, aby prosadil opatření bránící Židům vykonávat svobodná povolání.

Toto ostudné memorandum sepsané dva týdny po mnichovské dohodě však nebylo poslední křivdou, které se naši předchůdci na židovských lékařích dopustili. Například hned druhý den po nacistické okupaci, tedy 16. března 1939, se tehdejší Ústřední jednota čsl. lékařů a lékařská komora vyslovily pro zákaz výkonu lékařské praxe pro své kolegy neárijského původu.

Nemá význam spekulovat, nakolik tehdejší funkcionáře motivoval strach o vlastní budoucnost, snaha vlichotit se okupantům a podpořit tak svoji kariéru, nebo dokonce pokušení přivlastnit si praxe židovských lékařů.

V každém případě následkem tohoto morálního selhání byly tisíce lékařů zbaveny obživy ještě dříve, než na území protektorátu začaly platit nacistické rasové zákony.

Lékařská komora byla zrušena výnosem ministra zdravotnictví Plojhara v roce 1950 a komunisté nejenom ukradli majetek komory, ale zničili i její archiv. Po svém znovuzaložení v roce 1991 tak ČLK začínala od nuly. Tolik na vysvětlení, proč jsme se za morální selhání svých předchůdců omluvili až po 72 letech; o existenci těch ostudných dokumentů jsme vůbec nevěděli.

Omlouvat se za něco, co jsem neprovedl, někomu, kdo už dávno nežije, to jistě není žádné hrdinství. Co se stalo, nemůže se odestát. Tak, jak odmítáme princip kolektivní viny, nemůžeme pochopitelně obhajovat ani princip kolektivní neviny či omluvy. Všechna svinstva mají vždy své konkrétní pachatele, které naštěstí alespoň občas dostihne spravedlnost.

Česká lékařská komora dnes nežádá o odpuštění ani o rozhřešení. Na to nemáme právo. Cílem naší omluvy nebylo nic jiného než snaha upozornit na křivdy, které se v minulosti staly. A pokud naše omluva někoho z potomků postižených kolegů potěšila, pak jsme rádi. Za minulostí prostě nemůžeme dělat tlustou čáru a tvářit se, že neexistuje.

Milan KUBEK (autor je prezidentem České lékařské komory)

Proti

Prožíváme dobu, kdy se neustále hovoří o nějaké vizi, která tvoří dějiny, hledáme instantní hrdiny, ale každodenní práce, starost o ty nejzákladnější a tedy nejobyčejnější věci života, odchází do pozadí.

Vzájemná důvěra a úcta, síla slibu a jemnost ducha hrají dnes velmi malou roli. Aby byli lidé, věci a jevy vidět, musí být gigantické a mít nějakou negativní příchuť. Pozitivní věci jsou pokládány za málo skandální, tedy málo viditelné, a proto zbytečné.

Za minulého režimu panoval strach ze všeho. Lidé se báli i telefonovat. Dobře si vzpomínám, jak jsem před nějakou návštěvou zavolal do západního Německa a přitom viděl hrůzu v jejich očích, že odlesk této telefonní viny může padnout i na ně. Děti byly ještě v peřince a rodiče už korigovali své činy, aby se děti, proboha, jednou dostaly na vysokou.

Tato obecná předpodělanost byla něčím normálním, samozřejmým až kodifikovaným. Po převratu v roce 1989 dostal národ odvahu. Dnes hlasitě vyjadřujeme svoji nespokojenost, hrozíme stávkami, křičíme vládě pod okny, opovržlivě se vyjadřujeme o práci ostatních, o které víme málo, nebo nic.

Tato „odvaha“ se už proměnila v hrubost. K tomuto způsobu chování, k těmto prázdným gestům a plané odvaze se, bohužel, připojují i lidé, kteří by měli mít ve štítu vepsanou ohleduplnost a rozvahu. Mám na mysli lékaře.

České zdravotnictví, v kterém řádí Lékařský odborový klub a Lékařská komora, v jejímž vedení působí Rathovi pohrobci a která se změnila v „rudé odbory“, má mnoho restů. Komora zavírá oči před reálnými problémy a politicky manipuluje, což se samozřejmě vždy děje na úkor pacientů.

Prázdné gesto omluvy židovským lékařům, kteří převážně skončili v koncentračních táborech, nemá žádný smysl. Prázdnota tohoto gesta je evidentní. Není už komu se omlouvat.

Činy, které nemohou nic změnit, považuji za zbytečné. Často litujeme toho, co jsme měli udělat a neudělali, přitom však především litujeme sebe a ne ty, které jsme poškodili nebo nechali poškodit. Taková gesta jsou jen alibi, kterým chceme smýt něco nesmyvatelného.

V tomto případě se navíc omlouváme za činy někoho jiného a tím se povyšujeme. Měli bychom se snažit žít tak, aby se nemusel nikdo omlouvat.

Milan KNÍŽÁK (autor je ředitelem Národní galerie v Praze)

Ohodnoťte tento článek!