Úsměv nad rámec pojištění

Děkujeme, odcházíme je největší nátlakovou kampaní ve zdravotnictví v naší porevoluční historii.
Česká lékařská komora vyostřuje své požadavky a veřejnost na protestní výzvu reaguje mlčením nebo naštvaností. Vidina vyprázdněných nemocnic znejišťuje a spouští kritiku nezodpovědného přístupu lékařů, kterým jde prý jen o peníze.

Je to ale tak jednoduché? Mediální rozruch především dává novou šanci uvidět rozsah zanedbání našeho zdravotnictví a uvědomit si, jak přetížení lékařů a chronický stres ničí jejich zdraví, postoj vůči pacientům i profesní zaujetí.

Dobrý lékař pracuje pořád

Medicína je v Česku vysoce ceněným oborem. Navzdory zajímavé kvalifikované práci, na niž jsou lékaři, sestry a zdravotní asistentky právem hrdí, ale můžeme současně říct, že jejich povolání škodí zdraví.

Psychickou pohodu lékaře a jeho zajímající se postoj rozleptává všudypřítomný stres. K podprahovým nárokům profese patří odpovědnost za to, jak se pacient cítí, tlak rychle se rozhodovat v nejednoznačných situacích, vyrovnat se s obavami z pochybení.

Součástí medicínského řemesla jsou neúspěchy řádně vedené léčby, úmrtí a bezmoc z neléčitelných stavů. K chronickému přetížení přispívá i byrokratizace, stížnosti a trestní oznámení, nedostatek personálu, noční služby nebo spoluprožívání obtížných onemocnění.

Pokud lékař v českých nemocnicích stráví od 770 do 2000 přesčasových hodin ročně, nevyhne se nesnázím jak sladit rodinný a profesní život.

Nelze přitom čekat, že míra stresu a časová tíseň, kterou zažívají čeští lékaři, nedopadne na jejich pacienty. Ve třech minutách zvládnete navázat kontakt, v pěti minutách cílenými otázkami obrysově zhodnotíte stav choroby, do deseti minut se vejde předepsání receptu a stihnete se spěšně rozloučit.

Krátký kontakt je nutně méně osobní, více manipulativní. Na pochopení hlubších citových a vztahových souvislostí stonání, srozumitelné vysvětlení problému nebo uvěřitelné probrání možností léčby potřebujete třicet až šedesát minut. Součástí kvalifikované intervence by přitom měl být nejen technicky bezchybný lékařský úkon, ale také uklidnění, zmírnění strachu, lidská podpora lékaře, která se projevuje zvládnutím emočních vypjatých situací a úsměvem nad rámec zdravotního pojištění.

Jak to vypadá v realitě, ukázal před časem srovnávací dotazník mezi českými a zahraničními lékaři prvního kontaktu. Přibližně pětina českých lékařů by si vyhradila maximálně deset minut u nemocného s podezřením na počínající schizofrenii (takto krátký čas by volilo méně než 5 % všech lékařů ze západních zemí), zatímco více než třicetiminutovou konzultaci by průměrně poskytlo ve stejné situaci 19 % zahraničních lékařů, v Čechách pouze 6 %. Množství ambulantních vyšetření je u nás vysoké, v přepočtu na počet obyvatel se řadíme na neuvěřitelné druhé místo na světě za Japonskem.

Kombinace trvalého stresu, citového náporu a nedostatečné péče o sebe vede k duševním a vztahovým újmám a je doslova vražedná: úmrtnost lékařů a zejména lékařek je v porovnání se srovnatelně vzdělanou nelékařskou populací významně vyšší. Několik studií potvrdilo dvakrát až třikrát častější sebevražednost spojenou s depresivními stavy, alkoholismem, zneužíváním léků a manželskými problémy.

Citové vysílení přechází ve vyhořívání, lékař se stahuje, je nevýkonný, k nemocným, kolegům i vlastní profesi se staví negativně. V posledním stadiu vyhaslosti se objevuje cynismus, odosobnění a „ztráta lidskosti“, kterou mnozí nemocní vnímají spíše jako aroganci. To není omluva pro to, že řada lékařů se chová neurvale, bezcitně a „bohorovně“.

Oblasti k rozvíjení

Svou roli na současném stavu má i nízká kvalita postgraduální přípravy v českém systému. Zřetelně jsem si to uvědomil v roce 2005 jako nový zaměstnanec britského zdravotnictví, kde je důraz na komunikační připravenost lékařů s Českem nesrovnatelný. Moji schopnost poradit si v klinické situaci poctivě prověřili na Univerzitě v Cardiffu, kde k tomuto účelu zaměstnávají profesionální herce a herečky.

Ve dvou patnáctiminutových simulovaných rozhovorech jsem nejprve dostal na starost vyšetřit nemocnou trpící bulimií, a poté poradit zdravotní sestře s nesnadným pacientem.

Podrobná zpráva na základě rozboru pořízeného videozáznamu pak hodnotila, jak navazuji kontakt, jak se zajímám, vytvářím empatický zájem, naslouchám a respektuji pacienta, zda zkoumám jeho perspektivu, zda jsem schopen formulovat a načasovat otázky.

Britsky laskavé hodnocení pak zřetelně vymezilo „oblasti, v nichž bych se mohl ještě rozvíjet“. Mé komunikační mezery pravděpodobně odrážely něco obecného z přípravy českých lékařů: sníženou schopnost vysvětlit pacientovi smysl vyšetření a otázek, shrnout, o čem jsme hovořili, a nechat si potvrdit, že mi pacient rozumí.

Součástí pracovního kontraktu ve Velké Británii je přesně určený počet hodin týdně, které jsou vyhrazené pouze pro výuku mladších kolegů nebo vlastnímu tréninku. Lékaři jsou placeni za to, že se v pracovní době vzdělávají.

Každý lékař si povinně stanoví roční studijní plán s přihlédnutím k tomu, co pomůže v každodenní práci jemu samotnému a nemocnici, v níž pracuje. Stane se součástí malé skupiny kolegů, kteří se během roku vzájemně podporují, rozvíjejí schopnost dívat se na problematické oblasti své profese a učí se měnit své chování.

A dál?

Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že prodloužení čekací doby a snížení dostupnosti zdravotní péče, které nastávají po odchodu lékařů, nemocní i jejich rodiny nakonec nějak přijmou. Import lékařů z méně rozvinutých zemí nemusí nezbytně vést k razantnímu poklesu kvality medicínské péče.

Přesto jazyková a kulturní bariéra zahraniční lékaře redukuje na techniky medicíny, obtížněji se stávají součástí odborných týmů a klesá důvěra pacientů, kteří jim nerozumějí. Teprve opakovaná úmrtí dětí po chybně vedených srdečních operacích nebo na banální infekční onemocnění, případně čekací doba na specializované vyšetření překračující jeden rok vytvořily v zahraničí politický tlak, pod nímž se politici snažili zjednat systémovou nápravu a získat své lékaře zpět.

Přestože se v předchozích letech lékaři pokoušeli „klidně“ popisovat závažnost situace, cílené apely oslovující morální poslání medicíny tyto hlasy účinně umlčely. Současná protestní kampaň je místy pitomá, nese prvky vydírání a zaměřuje se na vylepšení finanční situace lékařů více než na havarijní situaci zdravotní péče. Protestujícím přesto fandím. Nová generace lékařů má odvahu odmítnout podmínky, které devastují výkon profese samotné.

Autor je psychiatr a kandidát psychoanalýzy. Člen redakční rady Revue psychoanalytická psychoterapie, spoluautor učebnice Současná psychoterapie (2010), zabývá se výzkumem toxoplazmózy a duševního zdraví. Působil jako primář psychiatrického oddělení v Ostrově, nyní střídavě pobývá v Praze a na ostrově Man.

Ohodnoťte tento článek!