Víčka vám těžknou, oči se zavírají…

Proč může hypnóza být ve zkušených rukou tak účinným a pravděpodobně málo využívaným lékem některých typů chronické bolesti? Proč se někteří lidé dají zhypnotizovat a druzí nikoli? Je hypnóza druh spánku, nebo tak vysoce soustředěné pozornosti…

Je hypnóza druh spánku, nebo tak vysoce soustředěné pozornosti, že hypnotizovaní lidé nevnímají nic jiného?

V nějaké podobě hypnotizovat pravděpodobně uměli kmenoví šamani, staro-egyptští kněží i antičtí lékaři. V evropském povědomí prosadil hypnózu Rakušan Franz Anton Mesmer (1734 – 1815). Franz Anton došel k přesvědčení, že všechny předměty ve vesmíru jsou prostoupeny neviditelnou látkou s magnetickými vlastnostmi. Jakmile se v těle naruší její rovnováha, máme nemoc. Ustaví-li se rovnováha znovu, je po nemoci. V Rakousku měl s touto teorií a jejím užitím při léčení obtíže, odebral se tudíž do Paříže. Tam byl úspěšný. V tajemně působící místnosti plné závěsů a zrcadel bylo něco podobného dřevěné vaně s vodou. Z vany čněly kovové tyče. Nemocní se jich drželi, Mesmer kouzlil, pacienti dostávali nádherné křeče a po nich se cítili natolik uzdraveni, že angličtina dodnes s poněkud zdviženým obočím mluví o mesmerizaci. Slovo hysterie se ještě neužívalo a lékařský establishment, jenž přicházel o lukrativní pacienty, zuřil natolik, že Jeho Veličenstvo, král Ludvík XVI., ustavilo komisi, kterou vedl sám Benjamin Franklin, vyslanec Spojených států a vědec. Komise celkem snadno roku 1784 prokázala, že o žádný magnetismus nejde. V rovině teoretické měl pařížský lékařský stav radost, že komise úředně potvrdila jeho odborné stanovisko pravící „mesmerizace je věc představivosti pacientů“, v rovině praktické pak měl ještě větší radost, neboť mu Mesmer přestal přetahovat bohaté pacient(k)y, neb musel město opustiti. Místní Lékařské listy dění rozsáhle komentovaly.

O necelých 100 let později se hypnózou a hysterií převelice zabýval Jean-Martin Charcot, o němž se prohlašuje, že je jedním ze zakladatelů evropské neurologie, i jeho žák Pierre Janet a bylo jim celkem jasné, že oba jevy si jsou něčím blízké, aniž by byly totožné. V roce 1880 proslavila tato problematika Josefa Breura a Sigmunda Freuda – léčili hysterickou pacientku, která se do stavu blízkého hypnóze uváděla sama, což hysterici dovedou dokonale.

Je hypnóza skutečně jen věcí představivosti pacientů? Jde o pouťový trik a cirkusové kouzlení a tedy podvod? Má něco společného s disociativními stavy, do jejichž skupiny byla přidána hysterie – bylo by tedy možné užít ji například k léčení hysterické obrny? A co operace provedené v hypnóze bez znecitlivění, a to před očima hodnověrných svědků? Proč může hypnóza být ve zkušených rukou tak účinným a pravděpodobně málo využívaným lékem některých typů chronické bolesti? Proč se někteří lidé dají zhypnotizovat a druzí nikoli? Je hypnóza druh spánku, nebo tak vysoce soustředěné pozornosti, že hypnotizovaní lidé nevnímají nic jiného? Má hypnóza něco společného s hlubšími stupni meditace?

Hypnos byl ve starém Řecku bohem spánku, hypnóza však druhem spánku není. Takže její označení je vlastně mylné. Ani nejde o stav, kterému kulturní antropologie říká trans, s nímž musí být našinec v současnosti opatrnější, neboť se stává, že domorodci nevědí, co by za něj chtěli, zejména, potlouká-li se kolem televizní kamera.

Některé rysy chování hypnotizovaných lidí připomínají iluze, případně halucinace nebo bludy, tedy jevy, které psychiatrie obvykle považuje za projevy těžkého onemocnění. Hypnotizovaní lidé dokáží v černobílé fotografii vidět barvy a naopak – barevnou fotografii „vidí“ jako černobílou. Dokáží sníst cibuli, jako by to bylo lahodné jablko. V hypnotickém stavu je možné vložit do hypnotizovaného jedince příkaz k jednoduché akci – například vzít deštník -, kterou dotyčný „po probuzení“ provede, a neví proč.

Nevíme-li, zeptáme se. V tomto případě současných funkčních zobrazovacích metod ukazujících kde a jak se mozek namáhá – nebo svou činnost tlumí – při zátěži různými úlohami.

Funkční zobrazovací metody byly rozsáhle užity při zkoumání orientované pozornosti i jejích poruch. Takže se přesně ví, které části mozku odpovídají třeba za zrakovou pozornost: Na obrazovce vyskakují v různých místech různé obrázky, vaším úkolem je věnovat jim pozornost nebo naopak některým z nich pozornost nevěnovat a soustředit se na jiné. Jste přitom v „rouře“ nebo „rámu“ jménem funkční magnetická rezonance případně positronová emisní tomografie a vědci se dívají, co se děje ve vašem mozku. Do jisté míry záleží na zadání. Klíčovými místy, kde je mozková aktivita při úkolech zatěžujících orientovanou pozornost nejvyšší, jsou některé části temenních a čelních laloků. Poněkud jinak se aktivuje jejich pravá a levá strana.

Na rozdíl od studia pozornosti a jejích poruch je zkoumání meditace, hypnózy a hysterie funkčními zobrazovacími metodami v začátcích. Ale i z těchto prvních studií je zřejmé, že mají něco – zdaleka ne vše – společného, zejména v činnosti některých částí čelních laloků mozku. Například začínáme chápat, proč člověk s hysterickou obrnou nedokáže například svou nohu uvést do pohybu, i kdyby opravdu chtěl. Zda je hypnoticky navozená „obrna“ končetiny něco podobného a do jaké míry by se tato možnost dala užít léčebně, ukáže další výzkum.

František Koukolík, Hospodářské noviny, 23.8.2002

Autor je lékař a popularizátor vědy

Ohodnoťte tento článek!